Bleblog

Pro srandu králíkům s GPSkou

2012-02-06T19:19:00.000Z

Přestalo nás bavit všechny zážitky jenom malovat, tak jsme si koupili nový fotoaparát. Je tak dokonalý, až nás uvádí do rozpaků. Teda hlavně mě. S pamětí se mu nemůžu rovnat, barvy rozezná taky líp, a záběr má širší než já rozhled. Nejhorší vlastnost, vestavěnou satelitní navigaci, jsem u něj ale objevil, až když jsem ho vzal na výlet za zvířátky.

Říkal jsem si, že mu ukážu zdejší krajinu a trochu ho povozím. Viděli jsme krásně ojinovkovatělou trávu a mosty, kupříkladu.

Ani výhled na mořskou hladinu nebyl k zahození. Bylo na něm však něco znepokojujícího. Ty mosty byly najednou dál, a Slunce níž, než poprvé.

Náladě nepomohlo ani když jsem se na stejné místo vrátil po hodině usilovné jízdy. Fotoaparát mi to ochotně s pomocí satelitní navigace potvrdil, a poznal, že jsme se moc nepohnuli. Jenomže neměl mapu, a tak jsem musel hledat cestu dál. Nemusím dodávat, že jsem při své výše zmíněné paměti nevzal s sebou svačinu. Nebýt toho, že jsme se vraceli na jih, což ne na mapě z kopce, asi bychom ani domů nedojeli. Jenom je problém, že jih se mi po tmě špatně hledá.

Potupu pak doma ještě dokonalo prohlížení fotek na mapě. Vypadalo to jako graf transformace konečného monoidu, a nebo laso: ocásek, a pak se to motalo dokola. Nu což, aspoň jsem ten přístroj ještě nestihl pokazit.

Zoologické názvosloví

2011-12-19T09:09:00.000Z

Tak jsme zase ve vlasti. Doma ve Skotsku se teď asi hroutí stropy na vloupavší se zloděje, kteří přitom kloužou na louži s přítokem z rozbitého kohoutku v koupelně. Ale zatím jediná věc, o které vím, je, že jsem nechal ve Skotsku českou SIMku. Ach, romantika z doby předmobilní, jenom bez svátečních blahopřání a internetového bankovnictví :).

Fosilní kytičku posílám jako připomenutí krásného Skotska, "roste" na jedné pláži u Kirkcaldy. Jestli se nemýlím, tak v době, kdy vznikla, bylo Skotsko rovníková oblast. Technologie zateplení oken se evidentně od té doby ve většině skotských domů nezměnila. Na další fotce jsou obyvatelé stejných pláží a přilehlých vod. Ve Skotsku jsme jim říkali tuleni, ale počítám že z českého odstupu by to měli být spíš tamleni.

Tak ať máte, milí čtenáři, pěkné svátky, a úspěšný nový rok. Děláte novoroční předsevzetí? Já mám jedno, že dám do pořádku nesmyslně a náhodně rozmístěné štítky na tomhle blogu. Jenom nevím, kterého nového roku se to předsevzetí bude týkat, protože jak mě dnes varoval Dilbert, 2012 bude mít pro mě méně volného času než měl 2011 :). Těším se ale, že vás budu i v něm otravovat novými hovadinami.

Ušomic není na hlavu. Na hlavu je helma!

2011-12-11T19:58:00.000Z

Co člověk neobětuje, aby si prožil další kousek Ušomicu. Třeba strop…

Ještě originál:

Brzdím pokrok

2011-12-04T20:58:00.000Z

…a nejen to, jsem pozadu s blogem. Ještěže Ušomic nezaspí.

Brzdy mi na kole převzaly roli zvonku. Slyšet jsem byl pořádně, ale k dobrému zabrždění patřilo pořádně se nerozjet. Moje drahé brzdy se se mnou tahaly o páčky, a seřídit je byla po každém sundání kola zábava na celý večer.

Tak dlouho jsem mlsně okukoval "Véčka" na vozidle milé ženy Lucie, až jsem se na Wikipedii dočetl, že na navárkách na moje staré brzdy, budou držet i "Véčka". Mým starým brzdám se začal krátit čas, zejména proto, že jsem netušil, že dalším důležitým faktorem je vzdálenost navárek od ráfku, která na mojí přední vidlici je poněkud za limitem "Véček".

Vypravil jsem se za fyzikálním pokrokem v aplikaci třecí síly do svého oblíbeného cyklo-charita-bazaru (ze sběrného dvora mě vyhodili) pro použité součástky. Vypadaly skvěle, navíc libru za pár, to byl pane obchod. Chtěl jsem k nim ale rozebratelné špalíky, abych s každým ojetým špalíkem nemusel vyhazovat i kousek kovu, za který držel v brzdě. Pro ty už jsem musel do oblíbeného cykloobchodu v sousedství, stály desetkrát víc, než brzdy samotné, a v součtu za oba páry skoro třetinu celkové ceny kola :).

Než jsem se pronadával nedělí s různými nástroji v ruce, zjistil jsem, že brzdy z cyklo-charita-bazaru jsou ve skvělém stavu, až na jeden zatracený zakorodovaný stavěcí šroubek s inbusovou hlavou o průměru tlusté blechy. Po letech úspěšného oxidování se šroubkem nešlo otáčet, a metoda hrubé síly vyústila ve třech zničených šroubcích (ze 4, jeden na každém raménku, u dvou párů brzd), a jednom zničeném klíči (z celkového počtu jednoho, který jsem v té pidivelikosti šťastnou náhodou doma měl). Kvůli tomu prťavému kousku kovu, se stalo nemožné jeden pár brzd nastavit, a tudíž používat. Takže jsem se k pobavení pana prodavače objevil v cykloprodejně znova. Finanční debakl jsem završil koupí nových brzd. Navíc jsem pro ně musel do jiné prodejny (ale bez nových brzd jsem tam byl rychle), a i když jsem si řekl o přední, dostal jsem zadní (pořád ale nevím, jaký je v tom rozdíl). Ovšem od té doby si vychutnávám každou červenou.

A navíc mám i Vánoční nadílku pro cyklo-charitu-bazar, jenom jim ji asi předám až na jaře, až budu mít jistotu, že nové brzdy mi po Novém roce neupadnou.

Jenom teď nevím, jestli tu to kolo před cestou do krajiny dodržovaných pravidel budu schopen nechat. Přecijen, s novými brzdami, to by byl v Německu start!

Strašidelná Británie

2011-11-03T19:53:00.000Z

Ačkoli mi zimní čas dal hodinu náskok, pořád mám s blogem veliké zpoždění. Beru své mlčení jako službu společnosti, nicméně tu a tam to nevydržím a musím něco vyžbleptnout. Snad mi to, shovívaví čtenáři, opět odpustíte.

Dnes se opět budu navážet do Británie, ačkoli je to velmi příjemná země, a třetí rok v Edinburghu si užívám až vychutnávám. Tentokrát svoji nevyváženost budu schovávat za péči, aby se mi od příštího jara nestýskalo.

Míval jsem vždycky pocit, že Británie, ať už v obrazech národních stereotypů, ve filmech, nebo ve skutečnosti, je zemí kde se "selský rozum", poněkud vhodněji v angličtině označovaný jako "common sense", s úspěchem používá místo bezduchého dodržování pravidel. Ačkoli jsem názoru, že selský rozum je vágní pojem, a že dobře sestavená pravidla je radost dodržovat, Británie se zdála jít jinou cestou, a vypadala, že už jí to pár století vyhovuje.

Asi nejlépe tento relaxovaný přístup k pravidlům obyvatelé Británie demonstrují na silnici. Kdybych tu dal průchod svojí zoufalosti z celobritské dopravní pitomosti, nikdy bych ten příspěvek nedopsal, a skončil v blázinci. To radši ještě chvíli zavřu oči nad těmi davy chodců co chodí se sluchátky na červenou, cyklistů, co chodce do silnic shání z chodníků jako ovčák ovce z pastvy, a vynervovaných řidičů, co vjíždí do cyklistů v protisměru, parkují ve vyhrazených pruzích a na zákazech stání. Snad mě spořádané Německo uklidní. Nicméně heslo: "Pravidla jsou pro pitomce, a my jsme všichni pronikavě inteligentní," se jeví evidentně britské.

Když jsem nedávno viděl ve svém oblíbeném sběrném dvoře v kontejneru skoro nové kolo, s netknutými brzdami, zaradoval jsem se, že si vylepším bicykl. Nemile mě proto překvapilo, když mi tentokrát zaměstnanec střediska oznámil, že podle pravidel nesmím vynést ani šroubeček. Dodal, že mu to pravidlo připadá na hlavu, ale že všude jsou kamery. To mi náladu nezvedlo, stejně jako mlčení, kterého se mi dostalo v odpověď na e-mail směrovaný na správu edinburského odpadu.

Mezi zábavné patří historka, kterak jsme s milou ženou Lucií přesvědčovali naši realitku, že jsme vlastníci bytu, který hodláme prodat. Nepomohlo, že si nás ještě jejich právnička pamatovala, protože jsme s ní letos na jaře tentýž byt koupili, nezachránil nás ani dopis od radnice, který nás uváděl jako obyvatele a majitele daného bytu. Podle pravidel jsme se museli prokázat účtem od plynu, elektrárny, nebo bankovním výpisem. Plyn nemáme, a výpisy za ostatní služby odebíráme zásadně přes internet. Tak jsme poslali e-mailem elektronické kopie výpisů, a paní z realitky si nás vesele odškrtla. Měl jsem chuť obětovat dvě minuty času a změnit zasílaný dokument tak, aby ukazoval, že vlastníme vedle stojící královský palác.

Ovšem nejsou to jenom přistěhovalci extrémních názorů, kdo se potýká s nečekaným obratem v britském přístupu k pravidlům: když 92letá stařenka v Essexu vyrazila koupit synovi whisky, prodavačka jí alkohol prodat odmítla s tím, že nakupující dáma nebyla schopná prokázat svoji plnoletost. Kromě očividnosti toho, že stařence 18 už dávno bylo (ve skutečnosti před vypuknutím 2. světové války), nepomohlo ani předložení karty na důchodcovskou slevu na autobus a jiných dokumentů. Ze zřejmých důvodů stařenka nevlastnila ani řidičský průkaz, ani cestovní pas, což byly jediné průkazy, které prodávající mohla podle pravidel přijmout. Nevím, jestli mě uklidňuje, že u nás by se to stát nemohlo, protože lidé mají povinnost mít i občanský průkaz, který v Británii neexistuje. Vedení obchodu se postavilo za svoje zaměstnance planým omluvným přívěškem za "inconvenience caused" (způsobené nepříjemnosti), který je snad nejtypičtějším razítkem "Made in UK", a podle Douglase Adamse taky poslední zprávou Stvořitele lidstvu. "Ačkoli je nám líto způsobených nepříjemností, naši zaměstnanci jsou povinni žádat každého zákazníka, který chce koupit alkohol, o průkaz totožnosti." Děkujeme, toho jsme si doposud nevšimli.

Tak se mi zdá, milá Británie, že Halloween už skončil, ale Ty jsi pořád nějaká strašidelná.

A helpful Snowman

2011-11-03T14:08:00.000Z

Two days ago I saw a nice comprehensive webpage about snowmen.
One day ago I saw a garbled message going out of my Gmail.
Today the snowman ☃ helped me.

Gmail apparently tries to find out, which character set matches best every e-mail you send through its web interface. Unfortunately, it has recently been reluctant to choose UTF-8, or at least some appropriate old one for my Czech e-mails, making it impossible to inform my friends and family that: "Příliš žluťoučký kůň úpěl ďábelské ódy." There is also no switch to override Gmail's guesses, as far as I know.

Luckily, none of the old character sets was snowy enough to include snowmen, whereas UTF-8 welcomes these winter creatures. So they not only make your e-mail brighter, but also readable.

☃

Changelog

2011-10-02T22:02:00.000+01:00

Abych posílil přispívací arytmii, posílám hned druhý příspěvek po dvou měsících mlčení.

Changelog, pro čtenáře nezvyklé na programátorský slovník, je textový soubor popisující postupné změny provedené na zdrojovém kódu programu. Aplikován na zdejší počasí, mohl by vypadat následovně:

…
30-Září-2011: Odstraněny poslední mraky, teplota zvýšena o další dva stupně, vítr smazán.
01-Říjen-2011: Vlhkost nastavena na 100%, import mraků ze sousedních oblastí severního Atlantiku.
02-Říjen-2011: Přidán déšť a vítr. Sníh stále chybí.

To je foto z dnešního výletu, který probíhal zdárně zejména díky čokoládovému dortu na konci.

Proč ale zrovna changelog jako titulek? Inu, změnil jsem povolání, a místo řeckých písmen od srpna zápasím s identifikátory, ukazately a destruktory. Jinými slovy, programuji, a velmi si to užívám. Ujala se mě edinburská Toshiba Medical Visualisation Systems, a rozmazluje mě vším možným. Je zvykem v programátorských kruzích začít jídlem zdarma. V TMVS máme chutné ovoce :). Taky se tu třídí, a to dokonce i kompostovatelný odpad. Plovoucí pracovní doba, párové programování, medicínská úroveň kontroly kvality kódu, pokročilé renderovací techniky, školení o radiografii a japonské kultuře, sprcha na pracovišti, a skvělá šéfová s českým dědečkem. To jsou jen další z výhod. Jo a nemůžu pracovat z domova, což znamená, že mám celé víkendy :). Jediná moucha je práce v informačním chaosu Windows 7 a souvisejících hororových programech.

Život ale není jednoduchý. Už přes deset let mám známost, i milá žena Lucie mi ji toleruje. Talent na hledání. Jmenuje se Google. Za těch deset let od prvního nesmyslu, který pro mě našel, se mi nastěhoval do hlavy nejen jako výchozí vyhledávací služba, ale taky jako vysněný zaměstnavatel. Letos v lednu jsem při úvahách o pracovní budoucnosti nasypal křečovitý životopis do jeho on-line sběrného střediska. Nikdy mi neodpověděli. Po půl roce, v červenci, jsem měl tu čest navštívit své kamarády, toho času interny v Google Zürich. Skluzavka v jídelně, medvídek Pú v knihovně, byl jsem dojat. Melancholie večerního Zürichu cestou domů, z vysněného místa zpět do reality.

Další den e-mail se spamovým titulkem: "Hello from Google". Přišel mi na adresu, kterou jsem určitě nikdy do žádného životopisu nepsal. Náhoda. Tep na úrovni horské etapy Tour de France. Pár telefonátů a výlet do londýnské pobočky. Přes měsíc ticha, mezitím nástup do nové práce.

Najednou šok. Po měsíci v nové práci oznamuji, že bych rád na jaře končil. Divím se tomu stejně jako moje šéfová. Google, Mnichov. Pryč z Británie plné selského (ne)rozumu, do precizního Německa. Obědy zdarma. I se zákuskem! Práce na programech pro miliony. Už žádná Windows. Místnosti s pilami i kytarami, čokoládami i knihami.

Chudák milá žena Lucie. Myslím, že jsem pro ni jako veliké vajíčko Kinder Surprise. Jenom bez té čokolády okolo. Prostě přijdu domů, a vybalím na ni plastový bagr. Nebo postavičku kouzelníka. Nebo Google. V němčině. Po všech debatách o tom, který jazyk z evropské nabídky má ráda nejmíň. Hádejte, welche Sprache? No a už je ve třetí lekci. Ano ano, děti, je zase čas vyrazit.

Mimochodem, to úžasné kolo tu asi budu muset nechat. Má britského ducha (ale taiwanské duše), bude mu tu líp. Nebýt pohovorů, bývalo by se podívalo na Orkneje, tak si to bude muset splnit beze mě.

Pravidelným čtenářům asi neušlo, že jsme si tu nedávno koupili byt, s tím, že pár let pobydeme. Tak už zase je na prodej. Aspoň nás to donutilo ho trochu vyspravit.

Tak dobrou noc, a až budete mít nějaký praštěný nápad, neváhejte ho zrealizovat. To vám radí Třeštipošukovi ze Zatímskotska.

Málokdy se zvedá mlha v jižním Holyroodu

2011-10-01T23:26:00.000+01:00

Milí zlatí,

už se vám dlouho chystám povyprávět o všem, co se za poslední dva měsíce neblogování událo. Je toho spousta. Máme třeba nový obraz v kuchyni. Ale protože je venku krásný podzim, bude to dnes jen fotoreportáž z výletu na vysokou horu.

Dnešnímu počasí se prostě nedalo odolat. Po tropickém září, které nás hýčkalo teplotami, jež ve spojení z mořským vzduchem navozovaly dojem spíš Primoštenu než Edinburghu, se říjen ohlásil romantickou mlhou. Vesele jsme tedy vyrazili do kopců.

Byla to cesta dlouhá a trnitá (a taky skalnatá).

Ale nakonec jsme obstáli.

Na svazích sopky nás čert sváděl do hlubin pekla.

Ale protože nepochodil, skočil prostě na konci světa za okraj.

A nejlepší na těchhle horách je, že je máme, uprostřed Edinburghu, dvě minuty chůze od domu. Není to Skotsko úžasné?

Křižník na R85 -- zásah!

2011-07-20T13:07:00.000+01:00

Dnes to bude pouze postesknutí, bez fotek. Jenom takové připomenutí, že ani v monarchii nevládne aristokracie, ale byrokracie. A byrokracie se těžko fotí (ono je s ní vůbec těžké pořídit cokoli).

Když jsem před dvěma lety přijel do Skotska, řekli mi, že mám sice na univerzitě stipendium, které se v Anglii nedaní, ale že ve Skotsku je to normální daněný příjem. Po půl roce mi řekli, že se vše bere zpět, a že je to nedaněné stipendium. Po dalším půl roce jsem zjistil, že jelikož nemám daněný příjem, nemusím platit ani daň z úroků na spořícím účtě. Vyplnil jsem tedy formulář R85, a půl roku jsem pobíral o 4 libry měsíčně na úrocích navíc. Pak jsme koupili byt a úspory zmizely (úroky z omítky neplatíme).

Teď mi stipendium končí a tak se chystám do práce. Vzpomněl jsem si na formulář R85, jak mi opakovaně v pokynech k vyplnění zdůrazňoval, že musím neprodleně nahlásit, pokud začnu daněný přijem pobírat. To bylo někdy v červnu. Marně jsem ale na něm hledal cokoli podrobnějšího, než že to mám říct svojí bance. Moje banka se se mnou ovšem nebaví (pokud mi nechce nabídnout něco, co nepotřebuji). Má skvělou telefonní infolinku, na které si člověk 10 minut pokecá s počítačem, a pak se dozví, že s ním brzy bude mluvit operátor. To sdělení opakovaně poslouchá dokud vyčerpán nezavěsí. Moje banka má taky pobočky. Tam většinou člověku poradí, aby si zavolal na infolinku.

Přesto jsem tam šel. Paní si mě dlouze prohlížela, jako by nevěřila tomu, že jsem kdysi vyplnil R85, a ještě žiju. Začal jsem přemýšlet, jestli jsem špatně nepochopil podmínky, a R85 není osvobození od daně pro nebožtíky s úsporami. Pak dlouze diskutovala s kolegou, a nakonec mi sdělili, že moji banku to nezajímá, že to mám nahlásit daňovému úřadu.

Daňový úřad má skvělou telefonní infolinku… Ale opravdu, mezi hlášením, že se mi brzy bude někdo věnovat, hrála moc pěkná hudba, hodně podobná mému oblíbenému Grapefruitu. Díky ní jsem to vydržel asi 10 minut, než mě udolalo hlášení číslo 2, kde mi sdělili, že toho mají opravdu hodně, a že mám zavolat za týden. Za týden jsem volat nemohl, tak za dva týdny. Opět 10 minut jazzu, a ve chvíli, kdy jsem to pokládal konečně: "Můžu vám nějak pomoct?" "Ano prosím, rád bych zrušil platnost žádosti R85 o vrácení daně z úroků." "To musíte říct svojí bance. Nashledanou."

Tak jsem se dnes vypravil do banky: "Na daních mě taky nechcou, mám to říct vám." Další porada s kolegou. "Tak to budete muset vyplnit ještě jiný formulář. Ale bohužel ho tu nemáme. Tak já vám ho nechám poslat, měl by dorazit do 10 dní." "A nemůžu si ho stáhnout, vytisknout, a ještě dneska odevzdat?" "Nemůžete." "Ale to už to nestihnu vyplnit před nástupem do práce, vadí, že to odevzdám později?" "Nevím. Přejte si, aby nevadilo. Nashledanou."

Asi si zajdu vyplnit formulář ZD2hSS -- zhluboka dýchat 2 hodiny a pak studená sprcha. Ale čekám, že zpracování bude opět minimálně dva měsíce, a v tu dobu už mě zchladí i podzimní skotské deště. :)

Lov na hady

2011-07-15T21:53:00.000+01:00

Nedávno jsme v našem bytě pořádali lov na hady. Dva malí se zničeho nic objevili ve zdi.

Zkoušeli jsme se k nim dobýt přímo, ale bez většího úspěchu.

Ani náhodné díry do zdi neobjevily hadí skrýš.

Pak jsme si všimli, že hadi lezou ze skřítčích dvířek u stropu.

Tak jsme se vydali po jejich stopách.

Ale všechno marné. Nakonec zabral až pradávný rituál. To se nejdřív dělají magické obrazce na stropě.

A pak se z ničeho nic objeví past na hada.

Had ji nejdřív jen tak zvědavě okukuje.

Ale pak vyleze celý, a to už je náš!

Jenom pozor, i když už máme hada lapeného, tenhle umí dávat elektrošoky.

Ale je s ním legrace.

Zato bez hada je tma. Jen to srovnejte, předtím:

a potom:

Šel jsem do háje

2011-06-18T21:14:00.000+01:00

…ale aspoň jsem se tam poslal sám. :) Než vás tam vezmu s sebou, nedá mi to zastavit se nad slovem háj. Když si odpustíme zkrácení vysloveného á, dostaneme spoustu různých významů. Pro nás je to les, pro Němce žralok, pro Brita pozdrav, pro Japonce ano, a Ital se dozví, že něco měl. Víte o nějakých dalších zajímavých významech? Sem s nimi!

Volný den na Amalfském pobřeží se nedal využít jinak než procházkou do hor, které se z ničeho nic od mořského břehu tyčí do kilometrové výšky.

Zdejší městečka jsou plná kroucených schodišť, která po troše bloudění přejdou ve schodiště lesní,

a najednou je člověk mezi skálami, hady a jinou zvířenou.

Nedaleko Amalfi je i přírodní rezervace, s vysokými horami a prudkými vodopády.

Cesta z ní nazpět do Amalfi navíc vede kolem příjemné restaurace pryč z turistického ruchu. Akorát mám po její návštěvě špagety v žaludku a guláš v hlavě. Pan vrchní totiž, navzdory tomu, co mi bylo dříve o italské výslovnosti italských jídel vtloukáno do hlavy, důsledně a důrazně vyslovuje na začátku každé z nich š.

Budu sekat dobrotu

2011-05-18T14:11:00.000+01:00

Milá žena Lucie i naše inteligentní pračka jsou příliš soudné na to, aby mi titulek dnešního příspěvku věřily. Ale já jsem optimista. Optimista s mokrými botami. Mokrými poté, co jsem v dešti věšel prádlo (kdyby nebylo jasné proč, tak aby uschlo!), a půlmetrové stvoly skotského bambusu rostoucího na dvorku za naším domem se do mě během toho utřely jako do ručníku.

První naděje svitla na sběrném dvoře, kam jsme se vypravili se sáčkem kovových víček jako záminkou pro očumování, co mají v nabídce nového. A ejhle, měli (kromě zbrusu nového žehlícího prkna, několika kol atd.) i krásnou, ještě nablýskanou, ruční sekačku. Tak jsem začal pilně váhat, jestli si o ni mám říct, a kam ji v domě dáme. Nakonec jsem přemohl ostych a zašel za pánem v podobné reflexní vestě, v jaké jsem přijel. Promluvili jsme si jako svíťavě žlutý se svíťavě žlutým:
"Mohl bych si vzít tu sekačku, co se támhle válí v kontejneru se šrotem?"
"A nevadí Vám, že je placatá?"
Když jsem se otočil, od kontejneru právě odjížděl mobilní lisovač. Sekačka a žehlící prkno vypadali jako sourozenci.

Zdrcen, odebral jsem se domů a založil si účet na Freecycle. V Edinburghu mi jejich systém vyhledal 6 záznamů o sekačce: 5 bylo "hledám sekačku" a 1 byl "nabízím sekačku". Taky byla ta jediná nabídka měsíc stará. Ovšem naděje umírá poslední, a tak jsem jim napsal.

Ani mě nepřekvapilo, že mi nepřišla žádná odpověď. Ovšem jakožto vděčný uživatel spam-filtru, který si nechá nejdříve automaticky oddělit reklamu od e-mailů, aby si pak přečetl všechno, jsem se dočetl, že systém Freecycle nemohl doručit moji odpověď na inzerát o sekačce na adresu kdosi-kdosi@hotamil. Tak jsem svoji odpověď zkusil přeposlat ještě ručně, akorát místo serveru Hotamil jsem ji adresoval na tradiční Hotmail.

Nakonec z toho byl pěkný výlet s výše vyfocenou trofejí. A náš máničkový trávník dostal vojenský sestřih. Sedne mu to k barvě :). Schválně, jestli na té rozmazané fotce poznáte, kterou půlku našeho trávníku udržujeme sekačkou, a kterou opakováním výzvy: "Trávo, zkrať se!"

Visual "diff" for PDF files

2011-05-14T13:38:00.000+01:00

… and some XKCD links for the readers.

My hobby: being given two almost identical PDFs, with several tens of pages, and being told that I have a couple of minutes to check that they are indeed almost identical.

My normal approach is useless here, running a text-file diff on the two PDFs only confirms that they differ, be it only due to a stupid time stamp buried somewhere inside the metainformation jungle. I used to resort to a visual comparison, just by putting two xpdf windows next to each other all the time, because I was too much in a hurry to ask the computer for a help. Finally, now when I have no more PDFs to compare, and thus a bit more time, I have set up a script to do this for me. :) Of course, in Python.

But the key pieces of software here are Imagemagick and PDF Toolkit. Both are free software (Apache and GPL licenses, respectively), and included, e.g., in the Ubuntu GNU/Linux distribution. And the wisdom is brought by liquor-powered washing machine beings.

The main idea is the following:

Split the PDFs to be compared into single pages.
Compare the corresponding pages by composing them in a way where two identical pixels produce a white pixel, and different pixels produce a non-white pixel.
Compile the resulting pages into a single PDF again.

Then you just skim through the resulting PDF, and look for non-white spots. Such a spot helps you to locate the place in the two originals, which should be different. This approach has a number of deficiencies, from major ones, like: "What if the PDFs are shifted/cropped to different sizes/etc.," to minor ones, like: "What if the PDFs contain a white text on a black background?" Use your creativity to find a workaround :).

Here are the pieces of code needed to do the steps above:

Using PDF Toolkit, split a.pdf into one-page PDFs a001.pdf, a002.pdf, …
shell> pdftk a.pdf burst output a%03d.pdf
Using Imagemagick, for each page N=001, 002, … compose both the differences aN.pdf - bN.pdf and bN.pdf - aN.pdf into dif1N.pdf, dif2N.pdf, so that default output pixel is white, and the difference of the corresponding pixels is subtracted to produce non-white.
shell> convert aN.pdf bN.pdf -compose Mathematics -define compose:args='0,1,-1,1' -composite dif1N.pdf
shell> convert aN.pdf bN.pdf -compose Mathematics -define compose:args='0,-1,1,1' -composite dif2N.pdf
Finally, compose the two differences into one.
shell> convert dif1N.pdf dif2N.pdf -compose Darken -composite difN.pdf
Glue the resulting pages dif001.pdf, dif002.pdf, … into a single dif.pdf.
shell> pdftk dif???.pdf cat output dif.pdf

The whole script is here. (If the link does not work, just leave a message in the comments, and I will repair it.)

Bratrstvo kočičí pračky

2011-05-12T19:13:00.000+01:00

Milí čtenáři,

tu pračku už vám slibuju tak dlouho, že tím dneska musím začít, jinak se nedočkáte. Když jsme se nastěhovali do nového bytu, polepšili jsme si i pračkově. Nová pračka je vysoce úsporná a inteligentní. Milá žena Lucie už si zvykla, že na rozhovory vyžadující úsudek je lepší, když mi zacpe pusu pracím práškem, a baví se s pračkou.

Prádlo z nové pračky také vonělo jako z reklamy. Jednou to bylo jako reklama na česnečku "přidej vejce", jindy na olejíček z McAngusovy rybárny, a občas dokonce olivový nálev jako z Byronovy zahrádky na Korfu. Protože shoda vůní s naším jídelníčkem byla nápadná, přešli jsme na chleba a pohanku, což vůně trochu zneutralizovalo. Ovšem pračka to s námi pomalu myslícími, a tou dobou už notně vyhladovělými, nevzdala, a přidala další nápovědu. Každé ráno se nám v bubnu objevila louže vody. A to dokonce i když jsme zavřeli její přívod.

Jako následek jsme si vydatně procvičili čištění filtru a zvedání obtížně uchopitelných břemen. Výtok filtru je totiž prakticky umístěn asi dva milimetry nad podlahou. Člověk by ani nevěřil, k čemu se mohou hodit zásuvky z naší od kontejneru zachráněné skříňky.

Nakonec nás ale zachránilo uklízení úklidové (jaké taky jiné) komůrky pod dřezem. Když jsme věci urovnávali podle Feng-Šui, museli jsme ohnout odpadní hadici naší pračky do tvaru ocasu vesmírného draka Čchiao-Tenga:

Následně se proud Jing ze dřezu vyrovnal s proudem Jang z pračky, a společně teď odchází do moře, místo aby se nám vracel do vzpomínek při nošení vypraného prádla.

Teď už prádlo voní docela pěkně. Vlastně až moc pěkně. Zajímalo by mě, kde moje tričko přišlo k tomu bylinkovému odéru...

Pat a Mat - Svačina

2011-05-10T21:19:00.000+01:00

Milé děti, Pat a Mat dneska nemají čas, tak to za ně vzala víla Amálka.

Tak, copak nám říká scénář? Á, první přijde na řadu ukrojit chleba.

Pak si uhněteme pomazánku.

Abychom ji mohli rovnoměrně rozetřít, musí být krajíc rovný a vyvážený.

Nakonec vše zabalíme do aktovky.

A vesele odcházíme do práce.

No a co jinak u nás doma? O výsledcích skotských voleb škoda mluvit, třídění odpadků ani přednost cyklistů na silnici pořád nejsou stoprocentní, ale aspoň je teplo :).

Jo a příště snad už dojde na tu pračku!

N roků a N dní

2011-04-29T11:53:00.001+01:00

Milí mlčenliví čtenáři,
tak máme dnes 3 roky a 3 dny od svatby. A milá žena Lucie mě pořád ještě nechce zabít. Bohužel nemáme zatím letos fotku s naší svatební třešní, tak aspoň se třemi Nutellami a třemi plyšáky.

Jistě víte, že i jiný pár má dnes v Británii N roků a N dní od svatby, pro N=0. Přejeme jim dobrou Nutellu a děkujeme za volný den navíc. Den volna navíc má nesporné výhody, a to zejména díky milé ženě Lucii, která zabíjí mouchy jednou ranou jako z akčního filmu.
Než vysvětlím, jak to dělá, a že u toho není zraněn žádný členovec, podělím se o výpočet daně z příjmu v UK.

Zapomeňte na 15% daňový ráj České republiky. Tady se začíná na 20%, ale to je jen nejnižší pásmo. Jste-li kvalifikovaný pracovník s několika lety praxe, lehce spadnete do stále se rozšiřujícího pásma 40% zdanění. Asi čtyřikrát vyšší je pak práh pro 50% zdanění pro ty s největším příjmem.

Není překvapením, že klidná Britská nátura snáší i toto dělení docela dobře. Možná to bude tím, že existují případy, kdy jsou státní peníze utráceny smysluplně. Bohužel je stále hodně případů, kdy tomu tak není. Mně osobně přijde pásmové zdanění trochu přehnané, myslím, že lineární závislost daně na příjmu je docela dostačující. Nicméně nejsem expert na státní rozpočty.

Každopádně přináší pásmové zdanění tragikomické situace. Představte si člověka s ročním výdělkem třeba 100 liber pod limit pro 40% daň, kterému neoblomné tabulky nadělí na nový rok zvýšení platu o 100 liber ročně. Čistý příjem se mu tím ročně sníží o 7000 liber. To je jako by si jen tak pronajal jeden dvoupokojový byt v centru Edinburghu navíc!

EDIT: Tak jsem byl milou ženou Lucií poučen, že zvýšená daň z příjmu se aplikuje až na část příjmu, o kterou převyšuje hranici pro nižší příjem. Takže je-li maximální hranice pro 20% daň H, pak člověk s příjmem P>H platí 0.2*H + 0.4*(P-H). To je sice stále divné, ale alespoň už lineární.

Ne, že by nám zatím v rodině hrozilo dosáhnout nad hranici 20% pásma :), ale časem se k tomu asi propracujeme. Co pak? Pokud zaměstnavatel opravdu hraje na tabulky, tak nemusí být tak jednoduché ho přesvědčit, aby se zvýšením hrubé mzdy počkal až na chvíli, kdy se tím zvýší i čistý plat. Naštěstí jsou tu charity -- když už přispívat část ze své mzdy, je lepší ji svěřit zodpovědné charitě než nezodpovědným politikům. Daňový systém tu dovoluje nahlásit zaměstnavateli registrovanou charitu, které se bude strhávat příspěvek ze zaměstnancova platu před vypočtením hrubé mzdy pro daňové účely. Jenom doufám, že ve vytrubovačném duchu okázalého přispívání charitě, ve kterém si místní obyvatelé tak libují, není v zákoně povinnost přilepit si pak výplatní pásky se jménem charity na čelo.

V tom případě je tu ale dvoumouchové řešení milé ženy Lucie: až nás začne zaměstnavatel nechutně přeplácet, začneme si zkracovat pracovní dobu. Už se těším na ty víkendy začínající ve středu! A příště snad už o té pračce.

Veletrh rozkrájet na kousky rohlík

2011-04-23T01:40:00.000+01:00

Minule jsem sice sliboval záhadu smrduté pračky, ale tentokrát to odložím. Našel jsem totiž svého favorita mezi státními uspořádáními. Demokracie je s rostoucí blbostí, ignorancí a zlomyslností stále víc se svažující cestou do pekel. Ke správné diktatuře zase člověk potřebuje moudrého tyrana, což je řídká a nedědičná kombinace. Takže zbývá řešení, které mě jako specialistu na stochastické modely mělo napadnout už dávno: Veletrh rozkrájet na kousky rohlík. Tedy, jak se říká anglicky: "Fair dice roll."

Ano, hodit si kostkou. Už nevěřím tomu, že kdyby byl stát veden na náhodném základě, vypadal by hůř než v demokracii. Přemýšlel jsem například nedávno, koho budu volit v nadcházejících volbách do skotského parlamentu. Navzdory mnoha žádostem o vyřazení naší adresy z databáze letákových společností nám ve schránce přistálo předvolebních letáků několik. Sami posuďte, na jaké voliče se strany těší.

Strana A. Obrázek paní s malým dítětem. "Oba s manželem pracujeme, ale auto a hypotéka něco stojí. A když skočíme do obchodu koupit jen pár zbytečností, necháváme tam čím dál víc. Jsem ráda, že Strana A má v plánu rodiny jako je naše podpořit, zmrazí daně, a dá nám příspěvek na dítě v autě."

Strana B. Všechno zdarma. Napravíme šetření Strany XYZ. Zrušíme školné, rovnou příležitost pro všechny, i ty, kteří se nesnaží! Snížíme daně. A hlavně rodiny a dětská hřiště!

Strana C. Vrátíme staré dobré časy. Víc policistů do ulic. Vrátíme staré dobré časy. Staré dobré časy!

Tak nevím, na co se mám víc těšit. Třeba na to, jak se bude dítě té paní divit, až vyroste do dluhů, které teď zaplatí populistické a neúčelné rozhazování peněz? Nebo na to, až se dostatečně rozmnoží podporované rodiny zabývající se ježděním autem do obchodu, a provoz se konečně zastaví pro přecpání silnic? Kdyby se místo hlasu stáda, pardon, většiny, házelo kostkou, možná by měla šanci uspět jiná strana.

Strana H. Zdražíme nezdravé jídlo, kdo po výplatě nedojí, před výplatou bude mít prázdný talíř. Dokažte, že se staráte o svoje zdraví, a dostanete slevu na poplatek u lékaře. Po městem už se autem neprojedete, a na benzín vám sotva zbyde. Prospěchová stipendia už od druhého stupně škol. Odpadky nevážíme, váží je vaše záda -- povinnost nosit, co jste vyprodukovali, do sběrného střediska za městem (za odkládání jinde poprava).

Pro většinu by to asi bylo H jako Hrůza. Já bych to ale viděl spíš jako H ve slově hroch: Hypotéza ROzumného CHování.

Jinak jestli pořád čekáte, kdy přijde ta legrační část, tak se omlouvám, nepřijde. Nějak mě přešel humor. :) Já bych to bral s nadhledem, ale asi mám moc krátký žebřík. Dlouhé týdny jsem se odhodlával o tom nepsat, ale ono se to píše samo.

Třeba módní zelená. To nám v březnu napsala radnice, že se máme těšit, že nám přibudou nové kontejnery, tentokrát na zbytky od jídla. V doprovodném papírku se člověk dočte, že tam ale nepatří tekutiny, olej, ani nic, co se dá klasifikovat jako kompost. Tak že by to byla popelnice pro individua, co si koupí 6 koblih pár hodin před koncem páteční pracovní doby, a pak jich půlku vyhodí, protože je přece neponesou domů? (Ne, tak dobrou fantazii nemám, to se stalo.) Korunu tomu dal nejmenovaný místní plátek, který nedobrovolně zdarma dostávám do schránky. V souladu se svými dřívějšími perlami jako: "Slezte z kola a kupte si moped, budete víc `eko'!", uveřejnil fotku slaboduchého uživatele nových popelnic na jídlo, kterak do nich nejistě ukládá bílý sáček: "Obyvatelé si zvykají na novinku v třídění odpadu." "Zvykají" evidentně znamená: "To, že obaly do té popelnice nepatří, si přečtou až po zjednodušení abecedy."

Nebo energie. Už se o tom mluví docela nahlas, že Británie má problém vyrábět dostatek energie, a i když pálí uhlí o sto šest, a chystá se pálit uprostřed měst i dřevo, nebude asi dost Antonínů topičů na to, aby si každý doma na Vánoce rozsvítil siluetu soba a sáněk. Dokonce i grantové agentury se můžou přetrhnout, kolik projektů na efektivní výrobu energie budou financovat. Ale i nejvíc "zelený" dodavatel elektřiny na skotském trhu má tarify: "Čím víc spotřebujete, tím méně platíte!" Naše domácnost platí za půl roku elektřiny zhruba tolik, co za jeden týdenní nákup. A to náš týdenní nákup je asi čtvrtina nákupu běžné rodiny, protože ušetříme za chipsy, alkohol, plastohovadiny a tohle-není-ani-polotovar-to-prostě-rovnou-hoďte-do-záchodu-místo-trávení. Jak to, že zdroje, které nikdo z lidí nevytvořil, ani vytvořit neumí, se rozprodávají tak hluboko pod cenu, že aby si každý jouda mohl doma pustit plazmovou televizi, topení, otevřít okno, a jet se projet v kabrioletu třikrát dokola? Jak to, že i jídlo je tak levné, že některým lidem nepřijde divné ho vyhodit?

Další z věcí, kterých si nelze nevšimnout uprostřed přelidněné společnosti moderního města je nefalšovaný údiv každého jednotlivce pokaždé, když přijde do kontaktu se skutečností, že není na světě sám. Rodinka jdoucí kachním krokem, roztažená po celém chodníku, když se je snaží člověk třikrát zezadu oslovit, aby nemusel skákat při obcházení z chodníku pod auta: "Neříkejte, a vy teda taky plánujete chodit po chodníku?" Kuřák, který kouří na chodbě, aby mu to nešlo do bytu: "Jo a vám teda opravdu vadí, že mého kouře máte plnou předsíň?" Účastníci "soukromé" párty, ze které se rozléhá hluk schopný zakrýt start tryskového letadla v okruhu půl kilometru: "Chcete říct, že jsou i lidé, kteří se s námi neradují?" "Alternativní" skupinka v batikovaných hadrech, s australskými lidovými nástroji, která neúnavně bubnuje každý den po 8h večer v parku: "A vám to skutečně na toaletě nepomáhá, slyšet, jak pěkně bubnujeme?" Chodec na cyklostezce: "Tady nesmíte jezdit, tady jdu já se psem!"

Tak jste si to potvrdili. Autor tohoto blogu je nudný zapšklý pokrytec, co vidí na každém něco, a na sobě jenom vlastní dokonalost, to, kolik ušetří energie, a svoje nádherné modré uši. Ale nebojte, brzy si sestrojí vesmírnou loď, odletí rychlostí dostatečně blízkou rychlosti světla na konec galaxie a zpět, aby nestačil po cestě oslavit ani jedny narozeniny, a přitom se vrátil na Zemi po pár stotisících letech, pozdravit nově se rodící civilizaci mluvících obalů na šroubováky křížených s krtky a žirafami. Snad nebudou opakovat tytéž chyby, co my, lidé.

Táhněte o dům dál

2011-04-16T16:23:00.000+01:00

Tak my se teda s milou ženou Lucií po víc jak měsíci přiznáme: přestěhovali jsme se. To jste nečekali, že? :) No jo, kdo by čekal, že když si v bytě nashromáždíme kopie od většiny spotřebičů, šest stolů a kolem desíti židlí, že se budeme chtít hnout...

Hnuli jsme se. Z tohoto bytu

do tohoto:

Táhli jsme doslova o dům dál, do vedlejší ulice. Trochu nám to usnadnilo stěhování samotné,

ale i tak jsme se z balení a uklízení málem zbláznili.

Všude spousta schodů,

jedli jsme v polních podmínkách,

a do nového, podstatně menšího bytu jsme se sotva vešli.

Ale nakonec jsme všechno zvládli

a už si v novém bydlišti užíváme.

Kdo chcete naši novou adresu nebo odkaz na album se všemi 2⁶ fotkami ze stěhování, napište nám. Ale není o co stát :).

Když jsem u adresy, ráno nám po měsíci vyčkávání přišel očekávaný dopis od TV Licensing, společnosti pověřené vybíráním koncesionářských poplatků v Británii. Musím uznat, že od loňska, kdy nám čerstvě po nastěhování do minulého bytu napsali něco v tom smyslu, že protipirátské komando už je na cestě, a ať si nemyslíme, že ve vězení se budeme na televizi dívat zadarmo, se letos vyjadřovali korektně až slušně. Vyplnit na internetu formulář potvrzující, že se na televizi nebudeme dívat, ani kdyby nám zaplatili, zabralo jen pár minut. Můžeme se teď vesele těšit, že splní svoji pohrůžku a přijdou na návštěvu ověřit, že místo televize máme knížky.

Ovšem i tak mě jejich dopis šokoval, když začal větou: "Vážený pane/paní, je skvělé přijít unavený po práci domů a dívat se na televizi." Já kdybych přišel unavený po práci domů, a našel ve svém bytě televizi, tak ji pustím akorát tak z okna. Jestli kontakt s TV Licensing bude ode mě vyžadovat někdy nějakou písemnou reakci, rozhodně neopomenu přidat taky nějakou zdvořilostní nepravdu na začátek. Třeba: "Vážený pane/paní, šálek osolené kávy je to, po čem jistě každý prahne v letním dni na koupališti."

A co příště za hrůzu, ptáte se jistě? Co třeba Záhada smrduté pračky? Těšte se!

Τρία Σάκχαρα

2011-04-02T21:52:00.000+01:00

Jde to se mnou z kopce. Minulý měsíc ani jeden blog, fotky ve foťáku marně čekají na zpracování už několik týdnů. Naštěstí se nade mnou slitovali naši tři cukříci, a vyfotili se se svými nejmilejšími dezerty, abych měl co na aprílový příspěvek. Jak symbolické, že ho sem dávám s denním zpožděním.

Los Angeles Paroholopatakis, v originále αμερικάνικη έλαφος Άντζελες Παροχολοπατακισ, má nejraději domácí kakaové sušenky s bílou čokoládou.

Arktos Placagoras, v originále ἄρκτος Πλατσαγορασ, má nejraději pohankové sušenky s tmavou čokoládou a ořechy. Ovšem závidí jim trochu jejich placatost.

Aristojehňos Muflonas, v originále Αριστοιεχνοσ Μυφλονασ, se nejraději houpe na lžíci zapíchnuté v jablečném koláči.

Dobrou chuť.

Dásňovník a rána do zubů

2011-02-19T00:23:00.000Z

Jistě jste, milí čtenáři, zvědaví, co je to dásňovník, a proč ta rána je do zubů a ne do dásní. Tak já začnu tím dásňovníkem. V originále je to tedy Gumtree, a protože gums jsou v jednom z jazyků domorodců dásně, tvořivý překlad už se sám nabízí. Pro rozčilené přírodo- či jazykovědce, co už klikají na ikonu "přidat komentář", dodávám, že standardní překlad je blahovičník. Takže tu myš zase hezky zaparkujte nad to X, kterým se zavírá okno. To tak ještě, aby mi tu čtenáři nedejbože reagovali!

Protože je mi jasné, že příhoda o tom, kterak jsem se šplhal na namrzlý kmen skotského blahovičníku, a udeřil se do zubů, by mi neprošla, přiznám se, že dásňovník, o kterém je řeč, je název serveru, který mimo jiné umožňuje bezplatnou inzerci ledasčeho, tříděnou tématicky i geograficky. Je poměrně známý, a tak je inzerce na něm výrazně účinnější, než obcházení sousedství s bubínkem a hlasitá recitace.

Před rokem jsme takto například našli náš nynější byt. Poslední dobou jsme na něm zase sháněli výbavu do nového. Už jsem vám říkal, že se budeme stěhovat? Tak mi nevěřte, to my si jenom ve starém bytě hrajeme na letadlo -- každý systém je minimálně duplikován, pro zachování bezpečnosti. Stolů teda máme v současnosti 6, ale to jste asi už pochopili z minulých příspěvků.

Nejnověji duplikovaný systém je náš nízkofrekvenční urychlovač molekul vody, známý také jako mikrovlnka. (No tak, fyzikové, žádné komentáře, nechte tu myš na pokoji, já vás vidím!) Prošli jsme pár inzerátů, a nakonec se rozhodli pro levnou koupi stroje, jenž byl dle slov majitele "perfektně funkční". U inzerátu byla i fotografie:

Takovému pěknému zátiší s knihami prostě nešlo odolat. K tomu, že jsme urychlovač nakonec koupili přispělo ve velké míře hlavně to, že jsme pro něj jeli asi hodinu tmou, větrem a zimou, se závěrečnou pasáží s bahnem a střepy. Nechtělo se nám vracet s prázdnou. Další z důvodů, proč jsme ke koupi za 10 liber přistoupili, byl, že jsme se nepodívali dovnitř.

Při vstupu do bytu prodejce jsem se ze slušnosti zul, a hned jsem toho zalitoval. Mikrovlnka trůnila v pokoji připomínajícím modelovou železnici Švýcarska, akorát tam chyběly koleje a vláčky. Zato hor a kopců tam bylo hodně, povětšinou z částic, ze kterých se skládají molekuly vetešnictví. Položil jsem dvě naivní otázky: jestli by nebyla krabice, a proč má mikrovlnka ten zářez na střeše.

Paní domácí chvíli počkala, co ze mě ještě vyleze, a pak chabě navrhla, že zkusí najít nějakou krabici. Nečekal jsem, až mi přinese krabici od müsli, a se soucitem jsem pohleděl na krabici, ve které se strachy třásla nová mikrovlnka na sousedním kopci. Popadl jsem výše vyfocenou, obul se, a vyrazil do tmy, uložit ji do bublinkové fólie a vozíku za kolem. Povedený párek bývalých majitelů si jistě pogratuloval, že koupě nové mikrovlnky je nejlepší způsob, jak starou umýt. Doma jsem nový urychlovač uvítal koupelí. Bohužel byl můj dezinfekční pud silnější, než pud fotografický, takže chybí "foto před". Nabízím tedy aspoň foto po (to předchozí je už taky po, před umytím nebyla ta promáčklina tak vidět).

Kromě mikrovlnky jsme tak získali pár nových zkušeností, zejména s překladem inzertní angličtiny. Naše poznatky lze shrnout v této tabulce:

Originál	Doslovný překlad	Význam
perfect working condition	perfektně funkční	máme fotku z doby, kdy jsme ji ještě používali
like new	jako nová	jako nová, akorát stará a trochu rozbitá
will need a bit of work	bude chtít trochu práce	platíte nám za svolení s odvozem do sběru

Ačkoli už asi tušíte, jak rána do zubů může souviset s dásňovníkem, dovolte mi pokračovat další zkušeností. Tentokrát s prodejem. V našem bytě se 6 stoly jsme totiž měli 4 kola. Teda dvě, která jsme používali, stála na chodbě, protože jsme nedávno pracně zbavili předsíň stop pneumatik ve výši očí. Neptejte se mě, kde se tam vzaly, já jsem většinou jezdil po lešení rovnou do ložnice. Zpátky ke kolům. Každý jsme měli jedno, a k těm přibylo od léta jedno náhradní, pro návštěvy a když se jiné pokazí. Jenže poté, co jsme do Edinburghu nastěhovali české kolo milé ženy Lucie, přestalo platit, že každý máme jedno, a její staré vystálo v komoře ďůlek. Není se co divit, vývoj technologií a vhodný výběr velikosti rámu dělají svoje. Na mě zrovna taky nebylo, a tak jsme se rozhodli, že tři záložní šlapohybné systémy jsou pro bezpečnost letu naším bytem dostačující, a vyvěsili jsme inzerát.

Tedy přesněji řečeno tři. Na Dásňovníku je totiž frmol, a po týdnu už je inzerát tak hluboko pod kupou nových, že o něm neví ani Google. Dásňovník nás upozornil, že za mírný poplatek můžeme zařídit, aby se náš inzerát vynořil z hlubin, a znovu do nich začal sklouzávat s aktuální lavinou. Inzerát jsme tedy zdarma smazali a zdarma jsme vyvěsili nový. Přitom jsme měnili prodejní cenu. Vývoj byl dramatický, z 50 liber po týdnu klesla nabídka na 45, aby se po dalším týdnu vyšplhala na 49. Věřím, že londýnské burzy byly tímto mimořádným vzestupem zaskočeny, a doufám, že negativní vliv kurz libry byl minimální. Zejména díky tomu, že se hned v první den nové ceny 49 liber podařilo kolo prodat. Za 45 :).

Jediným kritériem pro nás bylo prodat to někomu, kdo nebude úplný idiot, a navíc to dotáhne až k zazvonění na náš zvonek. Výherce byl asi sedmý zájemce v pořadí :). Navrhoval mi, že ho koupí do dvou hodin za hotové, když slevím na 40. Když jsem mu odepsal, že nikam nespěchám, nemám nic proti bankovním převodům, a za 40 to dám jenom fanatickému cyklistovi v nebezpečí smrti způsobené náhlou ztrátou kola, zasmál se, a přijal mých 45 na půli cesty. Dokonce se mu kolo upřímně líbilo, asi se vyplatilo mu ještě před prodejem umýt blatníky. Tak ještě s milým bicyklem na rozloučenou, foto červeného speciálu i s jeho někdejší pilotkou:

Předchozích šest případů ovšem taky stálo za to. První byl chudý student s dlouhým španělským jménem, kterému jsme pracovně říkali neustále jinak, třeba Miguel Sanchéz del Bajando por Supuesto. Mimochodem, z šesti neúspěšných se pouze dva zvládli představit. Miguel mezi nimi nebyl, tak jsme si ho vygooglili. Začal tím, že je chudý student, a tak nám dá jenom 30 liber, protože kolo nemá světla. Nevysvětloval jsem mu, že jsme ho kdysi bez světel koupili za 60, a říkal jsem si, že každý cyklista navíc za těch pár liber stojí. Po pár dalších e-mailech jsme skončili na tom, že to kolo nechce, protože nemá světla. Bojím se, že kdybychom si ještě chvíli psali, dozvím se, že mu dlužím 30 liber, protože moje kolo nemá světla.

Další povedený byl třeba Američan postižený artritidou, nebo polámanou klávesnicí. Psal totiž velmi stručně. Na: "Koupím, kdy?" jsem ještě odpověděl slušně, že je druhý v pořadí, a že může přijít ve středu, po předchozím zájemci. Na: "Dej vědět po středě." už jsem měl nutkání poslat ho někam. Třeba do knihovny, podívat se, jak se za starých časů lidé v dopisech zdravili, a na jejich konci se podepisovali. Aspoň jsem mu v jeho duchu odepsal, že kolo je už prodané – nenapsal jsem mu nic.

Těžko se naší plyšové trojici divit, že si pořídila chrániče na hlavu a ruce. Asi se nás chystají prodat na Dásňovníku, a děsí se pověstného střetnutí s blbcem. A nebo rány do zubů.

A pokud se zase někdo chystá psát komentář, tentokrát o tom, že jde o fotomontáž, tak si ušetřete svobodu projevu. Ano, je to fotomontáž, placička s ovečkou ví, že rukavice se nosí na rukách (předních nohách), a losík by nikdy nenosil helmu s nápisem WTF (zkratka od What The Fuck, aneb No Toto!). Ve skutečnosti je WTF (World TaeKwonDo Federation) napsané z druhé strany, jako na správné helmě na kung-fu :).

Chybí už jen Jan Tleskač

2011-02-12T23:43:00.000Z

Milí čtenáři,

zdá se vám sbírání mopů od skřítků z popelnice málo? Chcete si procvičit bicepsy při ťukání na hlavu? Máme pro vás další vyprávění, tentokrát se zaměřením na vhodné investice a vylepšování kvalifikace pro budoucí zaměstnání.

Při našem shánění vhodných bytových doplňků jsme přešli ke kapitole nábytek. Po mém dědovi je převoz větších břemen na bicyklu tak trochu rodinnou tradicí. Uznávám, že loňské shánění lednice nebylo u mě motivováno starostí o životnost potravin o nic více, než nadšením pro výzvu přepravit na vzdálenost několika kilometrů v městském provozu tento kus naší kuchyně pouze s pomocí jízdního kola. Ačkoli to tehdy dopadlo dobře (lednice tu právě spokojeně vrní), přiznám se, že když mě milá žena Lucie zavedla do charitativního obchodu s použitým nábytkem, podlomila se mi kolena. Začal jsem uvažovat o připojení kufru za nosič (kufr máme na kolečkách).

Vybrali jsme si stůl, 4 židle, a podnožku k tomu, a na místě jsme věci zaplatili. Jako správní třeštipošukové jsme až poté začali přemýšlet o tom, jak věci odvezeme. Možnost zaplatit navíc 1/4 z ceny za dopravu jsme zavrhli hned po nápadu objednat si taxíka, a těsně před procházením seznamu přátel disponujících autem. Technicky šlo věci donést domů pěšky – stan máme, a k tomu asi měsíc času (ještě pořád jsem vám neprozradil, že se budeme za měsíc stěho… no tak jo, už jsem vám to prozradil). Tohoto způsobu trávení příštího měsíce jsme se ovšem brzy také zřekli.

Milá žena Lucie tedy zasedla k počítači a za chvíli mi už na pomyslné děrné pásce předala odkaz na stránku Ecomodo, kde je možné si půjčit od "sousedů" ledasco. Například přívěs za bicykl. Napsali jsme tedy štědrému dobrodinci, který tam nabízel k půjčení za zanedbatelnou cenu přívěs vzniklý loni na nějakém kurzu pro stavbu přívěsů. Bohužel jsme od něj dodnes neslyšeli ani slovo odpovědi.

Nápad s přívěsem nás oba ovšem nadchl. Asi tak, jako se oba, tatínek i sotva narozený syn, který sotva stačí koukat, kde to vlastně je, "stejně" nadchnou pro modelovou železnici :). Trochu dalšího hledání na Internetu, a ejhle, našli jsme vozík v ceně jen o málo převyšující cenu zakoupeného nábytku.

A tak se o expresní dva dny později stalo, že jsem vyděsil své kolegy v práci. Od začátku týdne mi tam chodily balíky s vysavači, rychlovarnými konvemi, atd. Rostoucí hromada lepenkových krabic už zaplavovala sousední stoly, a poslední metry cesty do práce se tak pro kolegy stávaly horolezeckou výzvou. Když navíc do místnosti vstoupila další krabice, používajíc k tomu moje nohy a moje klíče, nervózně poposedli, neboť tušili, že jestli mě nechají vejít, už se od stolů nedostanou. Pod záminkou semináře tedy vyběhli, a já blaženě zaplnil poslední zbývající prostor hromadou trubek, koleček, šroubků a podložek.

Podle série rozmazaných fotografií tvořící návod jsem pak sestavil vozík nečekaných možností (a rozměrů). Na následující fotografii vidíte srovnání velikostí vozíku naloženého podnožkou, a prázdného automobilu v provedení kombi. Je jasné, kdo (při správném zvolení kritérií) vyhrává.

Jedno z kol se sice ukázalo jako od výroby děravé, ale rychlá návštěva nedalekého cykloservisu po půlhodině neúspěšného lepení vše vyřešila. Naložil jsem tedy na zbrusu novou fůru svoji lepenkovou záplavu, a výtahem vyrazil k domovu.

Jízda výtahem, až na počáteční fázi průjezdu dveřmi naší kanceláře, které se ukázaly o 10cm užší, než by se majiteli vozíku za kolo zdálo praktické, probíhala snadno. Po připojení vozíku za kolo ovšem nastala zajímavější etapa. Tah vozíku navozoval dojem srovnatelný s plně vypuštěným zadním kolem. Navíc robustní plechové dno ve spolupráci s poskakující lepenkou a v ní obsaženými věcmi doprovázelo jízdu výraznými zvukovými efekty. Mezi zúčastněnými řidiči jsem budil směsici lítosti, respektu, a nutkavé touhy najít telefonní číslo na psychiatrické oddělení.

Psychické vyčerpání po první jízdě překonalo fyzické (cesta byla totiž z kopce), a tak jsem se u domu jen zmohl na přivolání milé ženy Lucie zvonkem. Když přišla, v zoufalém gestu jsem ukázal nejdříve na bicykl s přívěsem, a pak na naše třetí patro. Zkroutil jsem se do tvaru otazníku, aby nebylo pochyb o povaze mého sdělení. Milá žena Lucie mi naštěstí pomohla kolos rozebrat ve správném pořadí, a tak se všechny věci ocitly během necelé hodinky o tři patra výše.

Další den ráno nás čekala první zkouška, v podobě stěhování podnožky (uložené v kanceláři milé ženy Lucie) v ranním provozu. Psychickou stránku věci velmi vylepšovalo vědomí, že na rozdíl od davu stresovaných a nepřátelských řidičů, já si mohu kdykoli odpočinout a dát si nohy na podnožku. S ohledem na fyzickou stránku, obzvláště sekci "přejeté nohy" jsem to však neudělal.

Ovšem hlavní stěhovací akce přišla až dnes, i když v jistých časových pásmech už by se slušelo říct spíše včera. Řekněme tedy v sobotu. Navzdory stolu zaplacenému už asi 5 dní, zjistili jsme, že chceme vlastně stůl úplně jiný, a z jiných zdrojů (ovšem tentokrát nikoli z kontejneru). Protože ovšem vracení peněz probíhá s příslušným poplatkem, rozhodli jsme se raději vybrat si jiný nábytek. Pro změnu stůl, ovšem pracovní, ne jídelní, a o kus větší. K němu ještě židli a skříňku se zásuvkami. Na následující sérii obrázků můžete vidět moje obtíže s elementární geometrií, pomoc milé ženy Lucie, a upřímný údiv, že to funguje:

Vystáli jsme si sice dlouhou frontu, ale personál prodejny k nám byl vstřícný. Na poprvé jsme odvezli jen tu židli a zásuvky, ale stihli jsme se vrátit pět minut před zavírací dobou (ano, všichni máme rádi takové zákazníky) ještě pro stůl. Urostlý pan prodavač mi pomohl stůl vynést ven, jenom trochu nechápavě pomrkával, když jsem ho navigoval "doprava, kde parkuji vozidlo". Díval se na naše dvě kola, pak zpátky na mě, pokrčil rameny a vydal se požadovaným směrem, s povzdechem, že doufá, že parkujeme už za prvním rohem. Ujistil jsem ho, že ne, a že ten stůl už může položit. Ještě jsem mu svojí lámanou angličtinou naznačil, že jej do vozíku umístím poté, co ho rozložím na jednotlivé díly.

Použití fráze: "I will break it into pieces." ("Rozštípu to na cimprcampr.") ho zahnalo zpět do prodejny. V tu chvíli už ho ale nebylo potřeba, nevěřící kroucení hlavou jsem převzal sám.

V záchvatu zoufalství jsem se rozhodl celou akci zrušit a vozík rozebrat.

Nakonec však s navigováním milé ženy Lucie a trochou elánu…

…vše dobře dopadlo.

Zakroužil jsem tedy kolem milé ženy Lucie, a vydal se na cestu k domovu, přečíst si další díl mého oblíbeného komiksu z její dílny. Až budeme velcí, chceme být totiž být, popořadě dle abecedního řazení našich příjmení, šlapací stěhovák a komiksový umělec na volné noze. Pěkné a splněné sny i vám, milí čtenáři!

Z darů matky civilizace

2011-02-08T22:25:00.000Z

Milí čtenáři,

po nedlouhé době jsem tu znova. Opět vám neprozradím, co se to vlastně děje, ale sháníme všeliké zařízení do bytu. A protože Británie je země bohatá, a zdejší kontejnery kouzelné, moc nás to nestojí.

Například onehdy mi milá žena Lucie povídá: "Budeme potřebovat sušák na prádlo." Jel jsem zrovna do sběrného dvora, už byla tma, a při vynášení plechovek a víček od marmelády do kontejneru s kovem mi paprsek z čelovky zavadil o nádherný sušák. Připásal jsem ho tedy na kolo prozřetelně od milé ženy Lucie vypůjčeným gumicukem, a po vstupní koupeli už si s námi vesele hraje v obýváku na honěnou.

Taky se nám nedávno stalo, že se nám pokazil mop – vysouvací tyčka se odmítla zasunout. Po dramatické opravě, kdy mi v jejích útrobách začaly postupně mizet jednotlivé kusy nářadí, se mi podařilo ztracené pomocníky zachránit za cenu deformace torza tyče. Mop se tak stal nejen nevysouvacím, ale dokonce se dle vlastního uvážení ohýbal do stran. Drzý výrobce mě navíc dráždil tím, že tyč je možné od hlavice odpojit, a hlavici koupit zvlášť, ovšem samotnou tyč neseženete.

To ovšem platí pouze díváte-li se po ní v obchodech. Kdo se dívá v popelnici, tomu skřítek Plýtváček hbitě nabídne tyčku jako novou. Bývalý majitel asi uklízí už jenom hadrem. Občas se hold stane každému, že vylije mop na ulici a do komory pověsí špinavou vodu z kýble.

Dumpster diving (skoky do kontejneru), jak se malebně využívání těchto zdrojů říká v angličtině, ale sahá daleko za naše vlastní zážitky. Je třeba velmi znepokojující se dočíst, kolik se v kontejnerech ocitne jídla. A pokud se vám vybaví plesnivý chleba a hnědá rajčata, stačí se podívat na fotografie od pravidelných skokanů, připomínají záběry z luxusní recepce. Kvalita nálezů bohužel není to, co by člověka od tohoto zdroje jídla odrazovalo, je to spíš kriminalizace sbírání takových přebytků. Naštěstí se tu a tam člověk doslechne, že se daří zřizovat food banks (jídelní banky), kam se nevyužité jídlo dostane bez nutnosti plížení se temnou nocí za ostnatý drát. Stipendium mi v létě končí, tak kdo ví, co ještě zkusíme... :)

Ale abyste neřekli, že si všechny nové věci opatřujeme z koše, máme pro vás i jednu výjimku: tenhle koš jsme si z koše nepřitáhli. Koupili jsme ho od paní, která už teď recykluje přímo do zásuvek.

Poletucha

2011-02-04T22:59:00.000Z

Spolu s milou ženou Lucií jsme ukázkovým příkladem vlnové interference. Ačkoli každý z nás vykazuje samostatně míru impulzivnosti nanejvýš 10 Třeštipošuků, naše společná rozhodnutí často vykazují až 100 Třeštipošuků (skládají se exponenty). Naše bývalá bytná by mohla vyprávět, jak jsme se stěhovali z pokoje 6 do pokoje 6, avšak s mezipřistáním v dalším pokoji, během jednoho dne.

Před 10 dny se nám povedlo překonat svoje dosavadní rekordy, a shodnout se na rozhodnutí o impulzivnosti 172.35 Třeštipošuků. Zatím budeme trochu tajnůstkařit a neprozradíme co to bylo. Ona většina čtenářů to beztak ví, a zbytku aspoň prozradíme, že o přírůstek do rodiny se nejedná. V dnešním blogu má tento zdlouhavý úvod jediný cíl - vysvětlit, že jsem se minulé úterý rozhodl letět v pátek do ČR, a po týdnu tam zase zpět. Vzhledem k tomu, že běžně tyto cesty plánujeme tak půl roku dopředu, jistě už tohle samotné má hodnotu desítek Třeštipošuků.

Nehledě na tajemný cíl, cesta samotná byla také plná zážitků. Přestože linka Edinburgh-Praha je provozována nejmenovanou nízkorozpočtovou společností bez přestupu, zkusil jsem letět s bludnými Holanďany (BH, i když ve skutečnosti mají zkratku, která je zároveň úryvek abecedy). Ti sice nedali než abych přestoupil v Amsterdamu, ale zato si člověk mohl vybrat dny a hodiny, které se mu hodily. Příjemný nezvyk byl rovněž, že při kupování letenky se cena při vyhledání spoje shodovala s cenou při placení (a ta nebyla o moc vyšší než u nízkorozpočtové konkurence). Koho překvapuje, že je to tu bráno za výhodu, nechť zkusí nákup letenky za 4.99 liber, která po započítání položek jako "výdej lístku", kde si člověk vybírá ze tří zpoplatněných možností, vyjde třeba na 100.

Přestup ovšem nezklamal, a jelikož se první let zpozdil, druhé letadlo mi uletělo. Dostal jsem však od BH úplatek v podobě kupónu na jídlo zdarma a novou palubní vstupenku na let o 3 hodiny později. Poobědval jsem tedy v Nizozemí a pohodlně doletěl do Prahy. O tom, že jsem si pak k cestě do Brna vybral pomalý rychlík přes Vysočinu, abych se pokochal zasněženými lesy, a až při stmívání za Kolínem mi došlo, že v 6 večer jich moc neuvidím, raději pomlčím. O snížené inteligenci mám zápis už z dob přijímacího řízení do mého posledního studia.

Onen týden v ČR jsem si usilovně přál, aby se můj let na zpáteční cestě takto nezpozdil. Navazující spoj Amsterdam-Edinburgh byl totiž toho dne poslední. S lítostí jsem tedy sledoval, kterak se z postupně hustěji a hustěji zasněžovaného letiště v Praze vzneslo letadlo Praha-Amsterdam letící hodinu před mým. Bál jsem se však zbytečně. I se zastávkou v sajrajtové sprše, kde našemu letadlu nastříkali pod paže, tedy křídla, nemrznoucí deodorant, jsme to stihli s desetiminutovým náskokem.

Poslední letadlo se také nezdráhalo nás pojmout a vyrazit včas, takže jsem se v Nizozemí tentokrát ani najíst nestihl, a už jsem letěl do Skotska. Z krátkého spánku mě probudil pocit, že se mě někdo pokouší nasát do obřího vysavače. Když se přidalo podezření, že sedím v mixéru, byl jsem již vzhůru docela. Kapitánovu poznámku k letuškám, ať se usadí k přistání, nebylo možné vyslechnout bez zneklidňujících pochyb o tom, zda již ví, kde se ono přistání odehraje. To už jsme viděli rozsvícený Edinburgh, známé tvary hlavních ulic se připomínaly oku mladousedlíka. Krátce na to kapitán oznámil, že je na přistání fronta, a že si tedy dáme další kolo vyhlídek. Vychutnal jsem si bonusovou prohlídku, a uvědomil si, že ačkoli křeč, se kterou jsem svíral madla svého sedadla, byla vydatná, můj trup stejně lehce měnil vertikální pozici vůči letadlu, a žaludek vůči trupu. Začal jsem vzpomínat, kolikrát jsem se holedbal, že turbulence jsou kořením letu, a že bez houpačky je to nuda jak ve vlaku.

Fronta mezitím zmizela, a letadlo se cílevědomě naklonilo nosem směrem k tušené ranveji. Napsat, že se nám ulehčilo, by byla fyzikálně podložená lež. Ačkoli efektivní váha nám klesla tak na polovinu, křeč aplikovaná na madlo se zdvojnásobila. Husté cáry bílé mlhy mnoho klidu nepřidaly, naopak kontrast s temnotou noci dodával situaci dramatický spád. Ve chvíli, kdy jsme čekali tupý náraz podvozku větrem smýkaného letadla na ranvej, se však ozvalo hrozivé zakvílení motorů, kterým se na zemi evidentně něco nelíbilo, a dávaly nám najevo, že jestli přistaneme, tak jedině bez nich. To se naštěstí nestalo, a tak se jen prudce změnit náklon letadla, a naše váha se pro změnu změnila na dvojnásobek hodnoty z nedělní procházky. Ještě jsme si párkrát obletěli Edinburgh. Já už se raději ani nedíval z okénka, aby si milá žena Lucie nemyslela, že ji špehuju. Po pár dalších ukázkách, zač je toho horská dráha, nám kapitán oznámil, že Edinburgh to s větrem přehání, a celá Británie má teď podobně nevychované počasí, takže se vracíme do Amsterdamu, abychom po přistání ještě mohli odnést zavazadla po svých. K ilustraci toho, že si zas tak moc o intenzitě větru nevymýšlel přidávám cestovní časy (vítr foukal od Edinburghu do Nizozemí): tam jsme letěli za hodinu a 20 minut, zpátky za 40 minut.

Zpět jsme dorazili něco po půlnoci. Pracovníci BH byli velmi sdílní a ochotní pomoci a navigovat po rozlehlém a vyprázdněném letišti. Problém byl v tom, že jich byl nedostatek, po většinu času žádní. Bloudili jsme tedy opuštěnými halami, vyplašili několik holandských celníků, kteří stěží stačili popadnout razítka a běžet do budek nám zkontrolovat pasy. "Odkud jste přiletěl?" "Z Amsterdamu." "Člověče, nehrajte si s policejním úředníkem ve službě!" Prošli jsme dvě veliké haly se zavazadlovými pásy, a naše kufry nebyly v žádné z nich. Šťastnou náhodou jsme však zajali letušku BH, která se neopatrně vynořila ze dveří toalet, a ta nám ukázala tajnou chodbu, kterou stačilo ujít další asi kilometr, a dorazili jsme do haly třetí. Tam byla i naše zavazadla, i několik zaměstnanců BH, kteří rozdávali poukázky na hotel, a semínka zoufalství: "Ano, je skutečně možné, že ani zítra neodletíte. Ne, nemohu vám teď přiřadit nový let." Taky tam byla solidní fronta. Od ostatních asi pěti, které jsem předtím vystál, se lišila tím, že se skládala z unavených a podrážděných lidí, kteří tušili, že už pár hodin měli spát ve víc jak tisíc kilometrů vzdálených postelích.

Před usnutím jsem si v hotelu nařídil budíka na nepříjemně blízkou dobu, abych ráno mohl zavolat na BH a zeptat se, čím letím a kdy. To jsem také po probuzení zkusil, použil jsem na to telefonní kartu, která se v balíčku útěchy za nepříjemnosti opět objevila vedle poukazu na jídlo, který se ovšem v jednu ráno na letišti obtížně uplatňoval. Bohužel jsem se dozvěděl pouze, jak se holandsky řekne: "Volané číslo neexistuje, asi jsi to nevytočil správně, trumbero!" Když jsem číslo zadal znovu a bez chyby, nedozvěděl jsem se vůbec nic, pouze tú-tú-tú-tú...

Rozhodl jsem se tedy vyrazit rovnou na letiště. Cestou mi došla sms, že se BH velmi omlouvá, že jakýsi let má zpoždění a vyrazí až v 11. Nechápal jsem, proč mi to píšou, ale celé mi to začalo dávat smysl po vystání dalších front. To už se za mě pokoušela na tajemnou telefonní linku dovolat pracovnice BH. Po čtvrthodině úsilí mi sdělila, že ten tajemný let je můj nový let, a že není do Edinburghu, ale do Glasgow. Důležitá informace byla, že mám přidat, jestli ho chci stihnout. Odhodil jsem tedy svoje zavazadlo mezi "Divné velikosti", ne kvůli velikosti, ale kvůli tomu, že standardní pás už dávno odjel, a vyrazil k pasové kontrole. Byly tam dvě přepážky, jedna pro pasy EU, druhá pro zbylé. U první nebyl žádný cestující, u druhé fronta. Zajásal jsem nad privilegovaným cestovním dokumentem, když tu se přede mnou vynořil pořízek, který k prázdnému okénku čile přiskočil. Rozhovor s celníkem probíhal asi takto: "S tím pasem ale musíte příště vedle, tady je jenom EU." "Mhm, sorry!" "To jste Vy na té fotce?!" "Jo." "Před dvaceti lety, ne? Vždyť to snad ani není platný pas." "Huhmhm." "Máte ještě jiný doklad?" Následovala pauza s hledáním v batohu, a rozhovor se v podobném duchu rozvíjel dále. Po pěti minutách, kdy vedlejší fronta byla dávno pohodlně obsloužena, jsem konečně mohl zamávat na úředníka svým sešitkem a vyrazit na závod. Cíl zněl "D54". Po úvodním klusu s problematickou lokalizací onoho "D", jsem narazil na "D1" a přešel do sprintu. Letiště naštěstí bylo vybaveno urychlovacími pásy, a ohleduplnými spolucestujícími, takže následujících 5 kilometrů jsem uběhl překvapivě rychle.

Z posledního urychlovacího pásu jsem plnou rychlostí vletěl přímo do napůl fosilizované fronty. Tak nepokrytý dojem naivity v její nezkamenělé části vyvolal několik úsměvů. Trapný okamžik jsem se pokusil vyřešit předstíráním, že jdu vlastně na přilehlý záchod, a proto tedy tak spěchám, a ne že bych si nedejbože myslel, že když se má nastupovat od 10:10 na D54, tak to znamená, že si můžete jít v tu dobu na D54 postát pár hodin do fronty. Po návratu z toalety tam fronta byla na stejném místě, jenom větší. Teď už do ní lidé ze zrychlovacího pásu fyzicky naráželi, jakkoli se snažili střet zmírnit během na pásu pozadu.

Po hodině postávání nám sdělili, že se pokazil rentgen na zavazadla. Museli jsme projít přes sousední bránu, a po zrentgenování se jakýmsi dalším průchodem vrátit na původní. Toto způsobilo, že se fronty zkřížily, a proud lidí se zkontrolovanými lístky tak čas od času unesl někoho bez zkontrolovaného lístku, zatímco ti méně šťastní viděli s lístkem kontrolu i vícekrát. Celá situace byla navíc umocněna tím, že dveře, kterými jsme se na původní bránu vraceli, byly jištěny kvílivým alarmem, který ječel jako to Erbenovo dítě stojící u lavice.

Po usazení do letadla jsme nejdřív půl hodiny jen tak čekali a seznamovali se s novým prostředím. Pak nás několikrát s různými výsledky spočítali, a nakonec nám oznámili, že čekáme na 4 cestující, kteří už jsou ale možná na cestě. Jestli se také o svém letu dozvěděli z smsky informující o jeho zpoždění, a zkusili se v hotelu vyspat, není divu, že tomu, že už jsou na cestě, nevěřili ani znalci z BH. Nakonec se ukázalo, že poslední cestující je jenom aritmetická chyba, a tak jsme nakonec vyrazili.

Vítr byl stále při síle, takže přispěl svojí troškou do větrného mlýna zpoždění letu do Glasgow. Tam nás, skupinku těch, kteří původně chtěli do Edinburghu, na letišti vyzvedl řidič dvoupatrového autobusu, a vyrazil s námi na východ. První tři čtvrtě hodiny jsme strávili procházkou po Glasgow. Tedy z autobusu jsme nevylezli, ale pohybovali jsme se krokem. Na rozdíl od všech ostatních jízdních pruhů okolo. Řidič byl evidentně informován, že má na palubě notorické čekací masochisty, a že i za cenu brždění dopravy nám musí dopřát aspoň jednu pořádnou beznadějnou frontu. Za Glasgow to ale osolil, a vyrazil na Edinburgh. Striktně jedinou zastávku tam udělal na letišti. To dá rozum, většina cestujících totiž měla Edinburgh jako cílovou stanici, on totiž zrovna jako přestupní uzel neslouží, a ta hrstka, které odtamtud něco skutečně navazovalo, přišla o přípoj přibližně před 20 hodinami. Proč tedy nevysadit ty podivíny na letišti, ať se pokochají, že? Tak ještě jeden úporný běh, skok přes zábradlí s kufrem v ruce, další dvoupatrový autobus, a po půl hodině konečně v cíli, se zpožděním jenom den a noc.

A to jsem původně chtěl akorát pomlouvat pražské letiště, že má sice odškrtnutou kolonku "Internet zdarma", ale připojení funguje pouze na nešifrovanou komunikaci, což zcela vyřazuje například e-mail. Je to jako rozdávat brýle z recyklovaného skla z hnědých pivních lahví. Jsou sice zdarma, ale kromě zotavování po zánětu spojivek vám k ničemu nebudou. Přeji vám šťastné cesty na kole!

Lepší blatník z Persilu, nežli bláto na týlu

2011-01-15T20:02:00.000Z

Málo naplat, Darwinovo dědictví se v Edinburghu pozná. Například takhle se jedno z našich kol vyzbrojilo evolucí proti britskému počasí. Tedy vyzbrojil jsem ho já, abych neměl záda jako beruška, ale už si zvyklo. Většinou lidé nový vzhled spíš pochválili, i když teda s netaktním smíchem... Jo a není jenom z Persilu, toho už půlka upadla, zadní část je z tácku od šunky. Z toho plyne poučení – papírové blatníky jen do suchého počasí.

Plyn dojde opravdu brzy...

2011-01-14T12:36:00.000Z

...a můžeme za to my. Aspoň podle nedávného výpisu jsme svoji spotřebu v posledních dnech zvýšili asi 10'000krát:

Nenechte se zmýlit kilowatthodinami, oni tu na ně plyn přepočítávají taky (škoda že to není naopak, že by nám každý týden dovezl chlap s valníkem pár kubíků elektřiny a naházel nám to do bytu vidlemi).

Nedá se nic dělat, budeme se muset naučit šetřit. Ranní rozcvička místo teplíčka, a sněhem se člověk vydrhne lépe než nejdrsnější žínkou.

Další možnost je zavolat kolegům informatikům z plynárny, že nemají šetřit bity.

Pro neinformatické čtenáře: počítač ukládá čísla jako řetězce nul a jedniček omezené délky, například 8. Jedno z kódování (ostatní pracuji podobně) je například prohlásit 10000000 za kód čísla -2⁷, 10000001 za -2⁷+1, … 11111111 za -1, 00000000 za 0, 00000001 za 1, …, a nakonec 01111111 za 2⁷-1. První číslice tedy kóduje znaménko, a zbytek se postupně přičítá v binární soustavě. Jiný přístup, když zrovna nejsou potřeba záporná čísla, je kódovat nezáporná přímo binárním zápisem. Pak význam kódů 00000000 až 01111111 je stejný jak výše, a 10000000 až 11111111 kódují 2⁷ až 2⁸-1.

Výhoda těchto dvou kódování je, že například přičítání 1 se dělá stejným způsobem, nezávisle na tom, jestli význam první číslice je znaménko, nebo kolikrát se do čísla vejde 2⁷. Tato výhoda se ovšem převleče za nevýhodu, když se neopatrní programátoři rozhodnou šetřit bity, a nakecají počítači, že nějaké číslo není nikdy záporné, byť to není pravda. To se pak třeba číslo -2 (11111110) může naráz stát číslem 2⁸-2 (opět 11111110).

Díky tomu, že nás plynárny mají za plejtváky a odhadli nám vyšší spotřebu, než jsme ve skutečnosti měli, byl rozdíl stavu našeho plynoměru a jejich odhadu -2 jednotky. Jejich program to ale interpretoval jako maximální počet jednotek-2. Doufám, že při dalším účtu se projeví stejná chyba inverzně a místo placení statisíců liber dostaneme něco nazpět. :)

Nechte svou mysl objevovat

2010-12-01T15:42:00.001Z

Věřím, že pravidelní čtenáři už si zvykli na to, že nejsem pravidelný pisatel. Takže jsem tady po měsíci mlčení tento týden podruhé. A budu do vás "hustit" filozoficko-náboženské rady jako je ta v titulku!

Nebojte, nebudu. To jsem si jen půjčil reklamní slogan společnosti, která provozuje tunel pod kanálem La Manche. Mají roztomilou reklamu (kterou jsem viděl kde jinde než v tělocvičně). Slečna sedí ve vlaku, a za oknem stěhovavé husy srovnávají tempo s vlakem a snaží se upoutat její pozornost. Potencionální zákazník pak skoro začne přemýšlet, jestli chce ona společnost říct, že její vlaky jezdí pomalu, nebo že kdo nemá na vlak, může letět tryskovou husou. Naštěstí se zničeho nic přes celou obrazovku objeví husa, jež přistála na střeše, a hlavou vzhůru ťuká zobákem na okno. To člověk zapomene i jak se jmenuje. Jen ta slečna si stále stejně nerušeně čte.

Člověk jí to skoro závidí. Po dnech práce z domova, kdy se ve vyrušování střídaly nepřítomnost tepla, přítomnost jídla, a Internet, jsem se vypravil do školy. Do své krásné světlé kanceláře, kde je teplo, není tam co jíst, a kolegové okolo pracují a vidí na můj monitor. Tušil jsem, že riskuji neodolatelný výhled na moře, starý Edinburgh, a prvohorní sopku. Ale po roce a něco už jsem se stal docela ignorantním. Jsem dokonce schopen při podobných výhledech mít zavřenou pusu a dokonce si i po pár hodinách civění zajít na záchod.

Dnešní počasí ovšem střídá asi po půl hodinách výhledy na zasněžené vrcholy jako z katalogu "Zima-Alpy-Ulyžujte-Se-K-Smrti-2010", s detailními záběry ze středu tornáda, které zasáhlo sklad průmyslových mrazniček. V tom druhém případě sice není vidět víc jak na dva metry, ale stále je na co koukat. Sebral jsem však zbytky lenosti a ignorance, a s jemnou pomocí páčidla jsem při druhém kole výměn počasí odvrátil hlavu. Bohužel jsem však koutkem oka zahlédl první dvojici kolegů, kteří se po vánici vypravili na terasu.

Představte si dva informatiky s foťákem, kteří se v košilích a pantoflích vypraví do hlubokého sněhu. Jeden se vyšplhá na zábradlí, a fotí druhého, který z něho skáče do sněhu, a pak v něm dvě minuty bez hnutí leží. Přestane je to bavit až ve chvíli, kdy skokan je pomalu spíš sněhulák, a jeho kolega má zase frňák rudý jako Vochomůrka s Křemílkem. Pravda, ačkoli je to neodolatelná podívaná, do výše popsaného stavu netrvá dlouho dospět, a tak je brzy hotovo, a milé oči by se mohly laskavě zase vrátit k papíru na stole.

Jenže teď si představte, že takových dvojic se na "jevišti" vystřídá během bezvichřicové pauzy asi pět. A každá má jiné číslo. Kromě skoků do sněhu jsme dnes viděli stavbu iglů, pokus o uválení sněhuláka, koulování objektivu (prvních pár zásahů schytal fotograf na všechny možné části těla kromě fotoaparátu, zato poslední byla myslím pro přístroj skutečně poslední), a nakonec lekci prostého civění a mrznutí ve sněhu. Pat a Mat by měli silnou konkurenci.

Mám chuť si na pár papírů napsat bodové hodnocení, a po každém výkonu ohodnotit. A nebo ještě lépe si do školy příště vzít foťák, ať můžete hodnotit taky.

S omluvou, že se tak dneska nestalo, Váš tyrannograf.

Přiběhl k nám lední medvěd, zalehl nám celý dvůr

2010-11-29T22:23:00.000Z

Tak už je tu zima, jak napoví výhled z okna naší kuchyně.

Smotanými koberci jsme mu utěsnili škvíry, a stejně tak práh dveří do kuchyně. Dokonce už i topíme. Strávili jsme kvůli tomu sice napínavý víkend, kdy jsme se s jeskyňářským náčiním a důvěrou v imunitní systém nořili do prachu za pračkou pod dřezem a točili tam s rozličnými kohoutky, aby tlak v našem topném okruhu klesl pod 4 atmosféry, ale stálo to za to. Se dvěma mikinami, dvěma páry kalhot, a pravidelným cvičením už je nám v kuchyni i teplo. Jen si musíme dávat pozor, abychom si nebrali čaj do ložnice. Čajové lízátko s držátkem ze lžičky je sice originální, ale hrnků kvapem ubývá.

Zdejší obyvatelé, jak je vidět z fotografie, však zimou netrpí, a vesele dovádí ve sněhu až se jim mrkve červenají. To jenom až mají jít do práce, tak se hrozně diví, že auto s letními gumami zapadané sněhem není ani poznat, natož pak aby se s ním dalo vyjet. A až se dosyta zasmějí nápadu jít pěšky, tak si dají gumáky a pajdají jako by se učili chodit. I my jsme si zapajdali, ale už v neděli, a jali jsme se utopit v bílé nadílce. Škoda, že tu nemáme sáňky nebo běžky, bylo by se kde svézt.

Máme tu ovšem kola. Parkujeme je v naší zmrzlé ložnici, takže jsou otužilá a dá se na nich jezdit i na polární výpravy.

To mi připomnělo historku s parkováním. Naše univerzitní tělocvična se s velikou slávou za moc peněz letos přestavovala. Součástí halasných reklam byla i informace o "bezpečném přístřešku na kola", který měl být od léta k dispozici. Ve výsledné podobě má dvě patra, horní nemá střechu, zato má dveře na kartu s poněkud předimenzovaným "Branem". To lze brát spíš jako součást posilovacích strojů, než jako prvek bezpečnosti, protože výška zdi nepřesahuje metr. Dolní patro bylo až do nedávno zavřené úplně, pouze bylo škvírou v prknech vidět, že se tam 24 hodin denně svítí a že tam nic není. Protože horní parkoviště bylo trvale obsazené a dolní, zastřešené a bezpečné, nevyužité, vytrvale jsme otravovali zaměstnance s dotazy, kdy se tam dostaneme. Nakonec nám ho otevřeli. Budeme jim muset poděkovat, je to evidentně jenom pro nás. Všichni ostatní se zcela beze změny ve sněhu i v dešti perou o místo v horním patře. Asi má lepší výhled na hvězdy. Jenom si tam asi dneska někdo zlomil nohu na ledě, protože nám tělocvičnu zavřeli. Uznejte sami, tolik nebezpečného sněhu okolo, to je tak na to sedět doma u krbu!

O černé karkulce

2010-10-19T22:50:00.000+01:00

Žila byla ve Skotsku Karkulka. Jako správný Skot byla spořivá, a tak když si kupovala kolo, nechala si ještě rozmluvit odmontování brzd, aby to bylo levnější, ale světla si už koupit odmítla. Není divu, že když pak jela ve tmě lesem za babičkou, chudák vlk si jí všiml pozdě, a tak umřel hlady.

Tak tuhle pohádku asi slýchává mnoho mladých Skotů. Nebo jich aspoň mnoho jezdí po silnici inkognito. Věřím, že řidiče aut tím nenadchnou, ale ještě míň jsem tím nadšený jako cyklista. Přecijen, když v řidiči v autě selžou světla, pořád má ještě stěrače. Přesvědčit skotskou černou karkulku, aby se mi rozplácla o řidítka místo o helmu dá víc práce.

Připadá mi, že britský přístup k předpisům není jednotný. Zlí jazykové (a jiní tenhle blog ani nepíšou) tvrdí, že předpisy se tu dodržují jen v případě, že to nějak vynálezavě komplikuje život. Předpisy, které věci zjednodušují, zamezují rizikům, a podobně, jsou přece pro blbce, a hodí se akorát do anekdot o Němcích. Souhlasím s tím, že jsou pro blbce, jenom je potřeba si přiznat, že jsme blbci, a takové předpisy potřebujeme.

Tak například onehdy jsem se blíže (asi na vzdálenost řidítka) seznámil s jedním svobodomyslným řidičem, který si z omílané mantry britských učebnic pro autoškoly: "zrcátko-signál-manévr", vybral jen to, co jeho svobodné mysli přišlo jako důležité. Ano, správně, manévr. Tím manévrem byl přechod ze stání u chodníku, do prudké zatáčky do jednosměrky (ovšemže v protisměru), a vynechání nudných iniciálních kroků se zrcátky a signálem bylo klíčové pro zachycení cyklisty. Zajímalo by mě, kolik řidičů se z oné trojice navždy upne třeba jen ke kontrole zrcátek, aniž by pak následoval manévr. Kdo ví, možná jsou takových řidičů plné řady stojících automobilů na parkovištích.

Naopak do rodiny předpisů uctívaných až fanaticky patří "Health and Safety", v českých luzích je známe jako "bezpečnost práce". A mezi nimi vynikají požární předpisy, což v Británii jistě nikoho nepřekvapí -- charakteristický zvuk Velké Británie by neměly být zvony londýnského Big Benu, ale kvílení požárního alarmu při pravidelné zkoušce nebo pokusu tepelně upravit jídlo. Nedávno jsem se zúčastnil školení pro obsluhu požárního výtahu pro evakuaci vozíčkářů. Vyslechli jsme pána, který nám s vážnou tváří vysvětlil, že výtah přivoláme stiskem tlačítka, po otevření dveří do něj nastoupíme, stiskem tlačítka zvolíme patro s evakuovaným (ne jiné!), po příjezdu a otevření dveří pozveme evakuovaného dovnitř, a následně opět stiskem tlačítka přimějeme výtah k návratu do přízemí. Potud vážný protokol, a běda jak někdo bude při požáru kouřit v kabině. Když mělo dojít k praktickému nácviku (na to jsem se opravdu těšil), pán nám ještě zdůraznil, že od každého ze dvou požárních výtahů je na vrátnici právě jeden klíč, aby se nemohlo stát, že se o jeden výtah budou přetahovat dvě skupiny záchranářů. Při následné prohlídce na vrátnici ovšem jeden klíč chyběl. Pán zachraňoval situaci tím, že "on se tam později objeví", a když viděl naši nedůvěru, vesele z kapsy vytáhl další, a řekl, že přinejhorším má on ještě jeden náhradní. Radši jsme se neptali, jestli proto, aby se mohl v případě pořáru přetahovat o výtah.

Zdejší univerzita se chlubí působením Darwina v minulosti, ale každodenní reálie tak trochu evoluční teorii popírají. Slečny se sluchátky v uších se rozbíhají na červenou přes cestu až nefyzikálně zastavujícím vozidlům, jejichž hybnost se transformuje ve vytrhané kostky dláždění, aby se setkaly se svými mládenci, kteří jim pod dozorem padající střešní tašky nevzrušeně píšou smsku. Jejich děti budou jistě dlouho žít a užívat si silnou imunitu vůči realitě zděděnou po rodičích. Výrobci lahví na mléko se nikdy nenaučí vybavovat lahve uzávěrem, který neteče, stejně jako se britští pijáci mléka nikdy nenaučí načaté lahve ve sdílené lednici pokládat vertikálně, aby cizí chleby nenasákaly přírodní zdroj vápníku. Deštníky budou i v příštích generacích ve skotských ulicích sloužit místo k ochraně před deštěm k indikaci síly větru. A tak dále. :)

"Nechybí v tomhle příspěvku něco?" ptá se jistě pozorný a věrný čtenář. No ano, ještě jsme neslyšeli žádné eko-kvílení o tom, jak se do koše na plasty hážou sklenice, a jak se počítače nevypínají, aby v kanceláři bylo teplo i po otevření všech oken. Netěšte se, s tímhle je teď konec. Naše univerzita jde tvrdě za svým cílem vyčerpat za příští pětiletku méně než desetinásobek dostupných zdrojů. Postupuje samozřejmě podle předpisů. Zatím jsme ve fázi osvěty. Hned za vrátnicí nám svítí čtyři obrovské plazmové televize, které 24 hodin denně, sedm dní v týdnu zaměstnancům a studentům sdělují: "Šetřete elektrickou energií, ušetříte planetu!"

Třeba za to všechno opravdu mohou britské pohádky, ztracené v překladu. Tak, děti, šup do postýlky, a nechejte si něco příjemného zdát. Třeba k tomu pomůže, když vám před spaním někdo přečte pohádku "Alibaba, a právě tolik loupežníků, kolik nepřesáhne přípustný limit obsazení jeskyně", nebo "Princezna ze mlejna, kde se zpracovávají výrobky obsahující lepek", či třeba "2.6 zlatých vlasů děda vševěda a darovací daň v praxi".

God save the Queen!

2010-09-06T21:34:00.000+01:00

Přitahujeme davy, ale davy nepřitahují nás. Ne, to není citát nabubřelé popové hvězdy, ale komentář k některým našim výletům. Ještě mám v živé paměti, jak se nám jarní výlet na pláž proměnil v několikahodinové proplétání maratonem.

Na poslední víkend jsme plánovali s kamarády výlet do Cairngorms, což je něco na způsob národního parku severně od Edinburghu. Když jsem se o tom v pátek bavil s kolegyní, nadšeně mi sdělila, že je to dobrá volba, protože v jednom z městeček po cestě se koná jistá všelidová slavnost, které se v sobotu zúčastní i královna. Rozzářil jsem se a poděkoval za důležitou informaci. A okamžitě začal přemýšlet, kam se vypravit jinam.

Vydali jsme se po východním pobřeží severně od Edinburghu. Cyklista za volantem se na mě poznal hlavně na kruhových objezdech, kde jsem si vysloužil několik zatroubení za pokusy "vmáčknout se tam". Kupodivu jsme však dojeli až do překrásného St. Andrews. Nádherné bylo i počasí. Za vše mluví to, že jsme se někteří i vykoupali, a nebyla to ta desetiminutová křeč z jara.

Trochu jsme se zdrželi, a tak jsme noc potkali na témže pobřeží, jen o pár desítek kilometrů severněji. Naštěstí v kempu. Pan majitel byl neobvyklý důchodce, který léto tráví na svém kempu se sedmi potomky, a zimu v Thajsku s tamní manželkou. Vzhledem k tomu, že i v 15 stupních a větru měl tílko, chodí asi v Thajsku oblečen do mrazáku. Pláž byla kouzelně skalnatá, a experimentálně jsme na ní ověřili, že skákáním na kluzké kameny si lze úspěšně vykloubit rameno.

Po nahození kloubu na patřičné místo jsme vyrazili dál. Plán byl dojet do Cairngorms v neděli, když už bude po slávě, a královna bude odpočívat v soukromí. Svištěli jsme si to úzkými silničkami, když se přihlásily toaletní důvody pro zastávku. U první cedule s "P" v modrém poli jsem tedy zabočil. To způsobilo, že jsme se najednou nacházeli na boční silnici vedoucí na jakýsi úzký mostek. Jediný dohledný vjezd na parkoviště byl zatarasen kužely.

Zpoza mostu se vynořil policista, a moji konverzační otázku na "free parking", míněnou ve smyslu volného parkoviště, vrátil s nedobrovolnou slovní hřičkou, že zaplatit musíme (tudíž to nebude "free" -- zadarmo). Naštěstí nám odsunul kužel, a mohli jsme tedy projet. Po vystoupení si přišel zakonverzovat ještě jednou. Byl to profesionál, a znělo to jako rozhovor nad odpoledním čajem. Zajímal se, proč jsme přijeli zrovna sem, kampak se chystáme, jak dlouho v Británii žijeme, a máme-li s sebou alkohol. Naše čajové odpovědi ho zřejmě částečně uspokojily, a tak asi pět minut poté, co jsme přestali blokovat příjezdovou cestu k mostu, projela po silnici v opačném směru limuzína s královnou Alžbětou. A my jsme, k policistovu údivu, z šoku přešli téměř okamžitě do pubertálního smíchu. Kolik je takových víkendů, kdy se člověk úmyslně snaží vyhnout britské královně, a přitom ji potká na vzdálenost menší než pět metrů?

Když už ale bylo po všem, vydali jsme se po mostě, který, jak se ukázalo, vedl mimojiné k zámku Balmoral, a na doporučení onoho policisty se dali doleva, kde měla být palírna whisky. Sledoval nás přitom "nenápadně" jiný policista na kole. Odskočením za strom jsem ho dokonce donutil udělat na silnici kolečko. Nakonec to ale nevydržel, a jel napřed.

Asi hodinku jsme bloudili po okolí, a pak jsme se vrátili prázdninovým krokem zpět. U mostu jsme uskočili z cesty limuzíně. Vezla, koho jiného, britskou královnu s manželem. Oběma to slušelo. Bohužel nám opakovaný šok zabránil pořádně fotit. Budete nám muset věřit, že sedí v níže vyobrazeném autě. Holt, kolik je takových víkendů, kdy se člověk úmyslně snaží vyhnout britské královně, a přitom ji potká na vzdálenost menší než pět metrů dvakrát po sobě?

Výlet pak probíhal klidně, příroda byla čím dál hezčí, počasí se předvedlo v podzimní kráse, a doprava byla zvládnutelná. Jinými slovy, nic, co by šlo nabídnout čtenářům. Tak se mějte pěkně, a potkávejte jen samé milé královny.

Analfabet

2010-09-03T15:19:00.000+01:00

Když dnes ráno prolétly otvorem na poštu ve dveřích našeho bytu noviny Herald a reklamní letáky, musel jsem otevřít, abych se přesvědčil, že na dveřích zvenku ještě pořád visí nápis: "Nevhazujte noviny Herald a reklamní letáky". Visel. Nedalo mi to a rozběhl jsem se za člověkem oplývajícím schopností trefit díru ve dveřích, aniž by se na ně podíval, zjistit detaily o jeho nadpřirozených schopnostech. A taky mu vrátit tu kupu papírů.

Moc ale o mé otázky ani dary nestál, a na odchodu práskl domovními dveřmi, až se na nich zatřepala tabulka s nápisem: "Nepráskat dveřmi!". Bodejť by ty noviny taky chtěl zpátky, chudák analfabetická.

Mimochodem, už mám fungující datovou schránku, a dokonce se do ní i mohu přihlásit. Těším se, až mi do ní přijde první reklamní leták... Poskládám z něj datovou vlaštovku a nechám ji obletět Británii, pohladit východní břehy, zakroužit nad Hebridami, a vydat se přes Atlantik do Nového Skotska. Až se vrátí, napíše nám jistě o své cestě mnohem hezčí povídání, než je toto.

(NP-)těžký nákup

2010-08-13T23:30:00.000+01:00

Máme pár dní před odjezdem, a začátkem týdne jsme byli ještě naposledy nakoupit jídlo v našem nedalekém Sainsburyho nákupově. Už dávno jsem si zvykl odpovídat osobě za pokladnou na posloupnost otázek od toho, jak se mám, až po to, kolik nechci tašek, takže odpovědi vychrlím většinou bez čekání na otázku a předtím, než si vůbec stihnu sundat baťoh, který pohltí nákup. Na co jsem si nezvykl, je množství papírů, které dostanu od cesty. Ve skutečnosti jsou nanejvýš tři, ale obsahují tolik informací, že by mohl nákupov zřídit za pokladnami čítárnu. Sotva se prokoušu (zatím ne doslova) všemi okurkami, másly, slevami na šunku a sušenkami na účtu, přijdou na řadu "odměnové" kupóny.

Je to trochu jako číst úřední předpisy. Začíná to obvykle velkým písmem: "ZAPLATÍME VÁM 2 LIBRY!!!", pod ním střízlivější dodatek: "Když nakoupíte aspoň za 15 liber.*", a nakonec nezbytná hvězdička: "* Nabídka se nevztahuje na následující výrobky a služby (dlouhý seznam), neplatí, když je měsíc v úplňku, a nelze vymáhat soudně."

Racionální chování by bylo asi tyhle papírky ignorovat, ale když už mi je dávají, a není možné je dopředu odmítnout, protože si je tiskne pokladna podle aktuální nálady, neubráním se a čtu. Většinou nesplním některou z hvězdičkových podmínek, a tím ze mě tíha odpovědnosti využít nabízenou slevu padá. Tentokrát ovšem ke zděšení, že přijdu o slevu 2 libry, protože lísteček vyprší dřív, než se vrátím v září do Skotska a budu zase nakupovat potraviny, přispěl i nález podobného papírku v hloubi peněženky. To už byly 4 libry, které jsem musel nákupovu zanechat jako daň za nepodlehnutí reklamě.

Moje milá žena Lucie ovšem našla možnost, jak překážku podlézt, aniž bychom se museli extra hrbit. Chvíli jsme čmárali po papíře, a kde se vzal, tu se vzal, byl před námi seznam věcí, které potřebujeme a vydrží pár měsíců, prací prášek, nabíjecí baterky, těstoviny atd. Až jsem se divil, co všechno "potřebujeme" :), ale i po následné cenzuře nám zbylo dost na to, abychom z toho poskládali dva nákupy za 15 liber, a dostali tak svoji slevu, která není úplně zadarmo. Hodinu před zavíračkou jsme pak naklusali do ospalého nákupova, a mezi liduprázdnými regály začali skládat řešení našeho kombinatorického problému, ne nepodobného tomu, kterému je věnován 287. díl XKCD.

Ostraze už jsme byli asi podezřelí po prvním záchvatu smíchu vyvolaném tučně psaným upozorněním, že z nabíjecích baterek máme sundat ochranný štítek, než je vložíme do mikrovlnky. Definitivně se však podezření na psychopaty v obchodu potvrdilo až když jsme po pokladním pásu, který nám ujížděl pod rukama, zběsile přehazovali věci sem a tam, počítali si u toho něco na papírku, a měnili umístění oddělovacích přepážek. Pokladní překvapeně zamrkala, když viděla dva lidi a tři nákupy, ale když se jí náš první blok nepovedlo udat předcházejícímu zákazníkovi (slevě 15 liber bych se ovšem nebránil), radši jsem jí to zkusil vysvětlit. Chytala se rychle, asi byla taky z východní Evropy. Zběžně jsem ji přezkoušel z hvězdičkových pravidel, a když neprošla, nedal jsem na její radu, že nákup jsme mohli sloučit a aplikovat oba kupóny.

Slečna začala markovat, a klasický kombinatorický problém se změnil v online optimalizaci -- za běhu bylo nutno měnit přepážky ve zbylých částech nákupu, abychom využili i lístečky, které pokladna mohla vyplivnout po předchozích částech. Měli jsme rozehráno několik partií v hlavě dopředu, v závislosti na typu a počtu lístečků, které jsme mohli dostat. Ve hře byl i běh pro další baterky, dohazování čokoládou, a jiné akrobatické prvky. Nakonec ovšem pokladna, která uznala svoji momentální porážku, akorát zkusmo vypálila jeden "Trojnásobné body na věrnostní kartu za nákup nad 40 liber". Ten ovšem milá žena Lucie pokladní obratem vrátila, zatímco já jsem odstraňoval přepážku mezi nákupem 2 a nákupem 3, což vytvořilo nákup za více než 40 liber. Asi trochu proti pravidlům jsme pak na něj použili jak slevový, tak bodový kupón, na což už pokladna nenašla odpověď.

Slečna za pokladnou taky ne, stejně jako na přání pěkného víkendu, které ze mě ten čtvrteční večer vylezlo po vítězné euforii místo pěkného večera. Vyrazili jsme ven do mírně deštivého počasí, a bylo nám moc hezky, tak nějak skotsky, šetrně...

Mafáni

2010-06-27T11:30:00.001+01:00

Předchozí nájemníci v našem bytě byli evidentně mafiáni. Používali zřejmě spoustu falešných identit, protože i tři a půl roku po jejich příchodu a půl roku po jejich odchodu stále chodí do naší schránky pošta adresovaná asi 5 různým lidem. Taky prali špinavé peníze, což jsme zjistili, když jsme se konvenčně pokoušeli prát špinavé prádlo. Bylo to jako z reklamy, člověk vytáhl ještě vlhké tričko z bubnu pračky, přivoněl, upadl na podlahu v bezvědomí, a jeho duše se vznášela nad zelenými lány, které zemědělci zrovna hnojí roztokem z okolních žump. Nakonec jsme to nevydrželi, a jali jsme se čistit filtr. K tomu bylo zapotřebí nejdříve pračku důkladně umýt celou, abychom se vyhnuli infekci při odkrývání filtračního ventilu:

V zachraňování ubohých spotřebičů od prachu a neidentifikovatelné mastno-lepivé žluté substance, kterými je vybavili naši předchůdci, už naštěstí máme docela praxi. Navíc jsme v nánosu prachu za pračkou objevili návod k jejímu použití, takže jsme věděli, jak na to. (No dobře, strýček Google už nám návod našel o pár měsíců dřív, ale aspoň jsme si ověřili, že je to ten správný návod, a že naši předchůdci byli opravdu bordeláři.)

Návod zněl jasně: sřílet po muži na motorce s koženou brašnou... ehm, pardon: otočit černý uzávěr v pravém dolním rohu pračky proti směru hodinových ručiček v případě, že velké kusy pevných nečistot, například mince, ucpaly jinak samočistící filtr. Problém byl v tom, že ony velké kusy, například mince, stály v cestě otáčení uzávěru. To jsem ale nevěděl, když jsem se rozhodl vzdorující ventil otevřít hrubou silou. Úspěch v otvírání pak provázelo známé mravenčení na zádech vyvolané zvukam praskajícího plastu. Šedá mazlavá voda vytekla na plastový tácíček pod pračkou, laškovně se v něm povozila, a pak s odhodláním vyrazila na průzkum podlahy. Já si ovšem připadal jako v pohádkové jeskyni skrývající poklad v měně britské i brazilské:

A to je šťastný konec příběhu. Po opakovaném čištění a nacházení dalších mincí (naše nebyly, my platíme kartami) oblečení už zase voní, a v Británii směnitelný obsah pokladu už jsme skoro utratili. Jedna z posledních mincí zaplatila vstup na toaletu na nádraží, odkud jsem vyrazil do Aachen. Zatím jsme v Yorku, odkud vás, milí čtenáři, zdravím.

Wardrobe

2010-06-24T09:59:00.001+01:00

Wardrobe = šatník.

Skotské počasí

2010-05-24T16:43:00.001+01:00

Ani krátká návštěva doma mě a milou ženu Lucii neodnaučila emigrantskému zlozvyku komentovat nepřetržitě svoje okolí v mateřštině, v domnění, že jsme bezpečně schováni za jazykovou bariérou. Proto v nás včera opět patřičně hrklo, když nás protijdoucí pán v kloboučku pozdravil slovy: "Hello, are you Czech? Where are you from, jaké mjesto?" Zatímco polštinu tu člověk slyší většinou od rodilých mluvčích, češtinu jsem poslední dobou slyšel docela často od Britů, kteří strávili pár let na Moravě. Onehdy přítel naší sousedky vzpomínal na Prostějov, teď nám pán v kloboučku zase prozradil, že strávil nějakou domu v Holomócu. Známí mu psali, že je tam teď "skotský počasí", čemuž jsme se při pohledu na bleděmodrou oblohu, hřející slunce, a hladinu teplého moře stěží čeřenou vánkem docela zasmáli.

Tento víkend byl skutečně na skotské poměry výjimečný. Asi jsme sem přinesli nepořádek v počasí. Sníh letošní zimy tu prý viděli naposled před 10 (nebo 30?) roky, léto jako teď o víkendu tu prý zase v posledních šesti letech bylo jeden jediný den. Sníh mi nevadí, a na to léto už si vůbec stěžovat nemůžu. Vzpomínám, že jsem v zeměpise bral zařazení států okolo Severního moře mezi přímořské jako podvod, protože se v něm přece stejně nedá koupat. Tento víkend ale překonal i některé dny naší svatební cesty do Černé hory (na Balkáně :)).

Po sobotní "ochutnávce" na městské pláži jsme tedy v neděli vyrazili na 30mílový výlet na východ, k čistším vodám. Když jsme vstávali, okolo desáté, probudilo nás hlasité odpočítávání maratonu, který nám startoval za domem, a měl namířeno do stejných míst. Zatímco se běžci trápili v žáru slunce, my jsme se v klidu nasnídali, udělali si krátkou projížďku po středu města, a pak se cyklostezkou uprostřed zeleně dovezli pohodlně až k pobřeží. Trasu závodu jsme mohli sledovat podle neskutečného bordelu v podobě tisíců odhozených plastových lahví -- z minimálně 14000 účastníků málokoho napadlo vzít si svoji oblíbenou běžeckou láhev. Organizátoři navíc raději zajistili po cestě několik řvoucích pošuků s mikrofonem a výběrem všech čtyř písní, které se ve Skotsku hrají v rádii (všechny známe z tělocvičny a letadla), než pečlivou úklidovou službu, takže lahvičky a zátky zůstaly často u cesty i večer, dávno poté, co poslední běžci doběhli či zkolabovali.

Tím ale zatrpklé komentáře člověka, který nikdy nezorganizoval maraton končí :). Sice jsme k východním plážím nejeli poprvé, ale na rozdíl od podzimního koupání bylo skvělé počasí, nestmívalo se v pět, a přes maraton jsme se nedostali na hlavní silnici, takže jsme mohli i museli najít moc pěknou cestu po pobřeží. Vůně moře zápolily s kvetoucími keři a trávou. Záběry to byly středomořské

i středoevropské

zažili jsme dynamické sjezdy

i dlouhá stání oslepeni sluncem a vaření vodou po kotníky.

Očividně to byl víkend otevřený zázrakům, a tak jsme se mohli i projít po hladině

a pozorovat nečekaně bohatý život pod hladinou. Je-li mezi vámi, milí čtenáři, zdatný biolog, který pozná, co je tohle za příšerku:

ať se prosím podělí o svoje vědomosti třeba do komentáře, nebo e-mailem. Já jenom tuším, že to není tuleň ani delfín. To kráčení bylo docela nutné, protože jsme se strefili do odlivu, který zajistil, že kam člověk dohlédl od břehu, tam byla voda po kolena. Zase ale když člověk obětoval procházku, mohl se koupat skoro na širém moři. Nicméně za přílivu to tam nebude mít chybu, už se těším a doufám, že se léto uvězněné ve Skotsku sopečným prachem ještě chvíli zdrží.

Navíc se po cestě moje milá žena Lucie rozhodla, že bude uhlobaronka, a své rozhodnutí stvrdila usednutím na uhelné mlýny. Už se těším na ten nerostný důchod, jak budu sedávat v naší vile u okna, sledovat demonstrace environmentalistů, a psát další přitroublé blogy. S výhledem na světlé zítřky se s vámi loučím a těším na shledanou, a dodávám, že další fotky si můžete prohlédnout v tomto albu.

Cycle Lane

2010-05-22T22:32:00.001+01:00

Překlad do češtiny (translation to Czech): Vyhrazené jízdní pruhy pro kola všude! Úsporná žárovka, 11W místo 60W. Čerstvě natřeno.

Osvíceni

2010-05-14T23:19:00.000+01:00

Tak jsme došli osvícení. Už je to teda asi tak dva měsíce, ale znáte mě, jak jsem na tom s rychlostí. Vyměnili jsme halogenové žárovky za LED-žárovky. To znamená, že je na noc musíme dát do LEDnice :). Ne, že bychom to dělali, ale možná je právě to důvod, proč nám už jedna přestala svítit. Normálně by měly vydržet asi desetkrát víc, než halogenové, a spotřebovat asi desetkrát míň. Ta, co nesvítí, spotřebovává opravdu málo. Přikládám pár fotek na ilustraci. To, co vypadá jako dostatečné osvětlení, je denní světlo, zbytek je zhmotněná úspora energie.

Začneme kuchyní:

Potom obývák (což je druhý roh kuchyně):

Ložnice:

Koupelna:

Máj se blíží, močálem se plíží

2010-04-16T17:46:00.002+01:00

Tak nepůjdeme volit. Nejsme tomu rádi, ale jemné náznaky české státní správy, že o hlas z ciziny nestojí, začaly jít do peněz. Ve spolupráci s místní neschopnou poštou by někteří dokonce museli riskovat úplnou ztrátu cestovních dokladů.
Doufám, že jsme výjimky, a že se vizionářská básnička nenaplní.

Podčasová

Jeden racek, jeden kámen,
my vám to natřem.
Šestka vpravo nahoře poškozená sklovina,
řezáky vyceněné.
Pomyslelo si zubaředlo cestující
v autobuse kolem jeho plakátovaného úsměvu.
A schopnosti přeceněné.

Jako váš příští nástěnkář,
vyzdobím korek rybízy, platýsy a sezónním ovocem.
Platýsy po předchozí domluvě a se sklenicí vody.
A emigrantům každoročně pohlednici
a mapu Prahy zdarma.
A dalekohled.

Ahoj moste,
vlaky už pod Tebou nekouří?
Ale jo, jen uklízí po sobě špačky.
A neruš. Beton.
Křídě teče z rozdrásané hlavy barva.
Sluníčková žluť,
travičková zelená,
hovínková hnědá.

Laciný humor, ha?
Ve výprodeji, likvidace zásob.
Tohle je upřímná snaha se k něčemu dobrat, vážení.
Pokud se tu nudíte, nikdo vás tu nedrží.
Naopak, všichni vás pouští.
Puštěná rádia spokojeně mluví.

Myslím, že mluvím za všechny,
vážené rostlinstvo.
Kdybych ale mluvil, že myslím,
upozorněte mě, prosím.
Za vaše připomínky jsem rád.
Tu mapu pošlu, dalekohled vám jistě dají
noví domácí.

Myslíš, oko, že Tě ještě namířím na tu
hnusnou špinavou nádražní podlahu, někdy?
Jasně, díky globální internetové síti Mandloň
můžeš sdílet se svými blízkými
co Tě napadne.
Objetí, špínu, zlomky.
I toho chlapa s nožem.
Co Tě napadne.

Tak dobrou noc děti.
Warum sprichst du rückwärts, Mama?
To není pozpátku.
To je česky.
Žabovřesky.

Tři paradoxy a sněhulák

2010-03-15T19:50:00.000Z

Jak by řekli anglofoni, šel jsem totálně ořechy. Aneb mi hráblo, a tak nebádám, ale zato píšu každý den. Jestli vás ani včerejšek neodradil, můžete se těšit, všechno z titulku splním.

První paradox

Stálo by jen trochu fyzického násilí a hodně alkoholu, aby vám každý, koho se zeptáte, ochotně potvrdil, že jsem pořádný a nenechávám věci na poslední chvíli. Taky proto jsem se po několika měsících práce v zahraničí dozvěděl, že porušuji jakési předpisy o pojištění (poté, co mi něco takového bylo ústně třikrát popřeno, no hotový Nový zákon, jenom kohout nekokrhal). To ale nechme dnes stranou. Každopádně se po všech různých zkazkách o polámaných discích a ztrátě dat jako správný informatik o svoje data bojím, a (zde je místo pro použití alkoholu a násilí) tudíž tuto situaci řeším předem. Už asi rok jsem vlastníkem modré věcičky na USB (značky Západní Číslicový Můj Cestovní Pas), co si pamatuje víc, než průměrný slon. Naučil jsem ji nazpaměť všechna svoje data, což má dvě výhody -- jednak s její pomocí synchronizuju obsah svého školního počítače a notebooku, jednak mám trojnásobnou kopii svých dat. Jak jsem dnes zjistil, minimálně ze dvou třetin jde o náhodné bity, míněno zrovna ty třetiny co mám s sebou ve Varšavě. Předpokládám, že mi touhle dobou mizí třetí třetina při požáru kanceláře, nebo tak něco.

Jakpak je to možné, ptá se jistě každý opilý a zmlácený svědek mojí opatrnosti a prozíravosti. S notebookem během práce nehýbu, odmítám stavět disk za běhu na hranu, z důvodů tak mrzkých, jako abych se přesvědčil, že díky točivému momentu zůstane stát stejně jako bicykl (poznámka: nezůstane, ale neříkejte na mě milé žene Lucii, že už to vím), a nutím milou ženu Lucii chodit po naší oscilující kuchyňské podlaze po špičkách dokud není notebook vypnutý. A ovšem kabel mého modrého USB disku vypojím až po tzv. "od-mountování", tedy ukončení práce operačního systému s diskem samotným.

A v tom je právě průšvih. Můj operační systém je, na rozdíl odě mě, velmi šikovný, a umí dle svých vlastních slov s diskem dělat dokonce tři věci: od-mountovat, vysunout (!), a "bezpečně odpojit". Poté, co jsem zjistil, že s tím prostředním se akorát planě naparuje (disk vysunul jen tehdy, když jsem ho postavil před dvířka DVD mechaniky), vzal jsem třetí možnost jako ekvivalent první, který je tam pro windowsové konvertity, aby tomu rozuměli. No, není (a ještě před nedávnem tam nebyla vůbec). Teď už to ale dělám správně, a tak se o náhodná data na svém disku nemusím bát. Jen nevím, co s nimi budu dělat. :)

Druhý paradox

Kolegové už to se mnou pomalu vzdali, když viděli, jak mi to nejde, a spolupráce znatelně upadla. Nejenže se vymlouvají, že tento týden už tu mají jiné hosty, ptají se opakovaně, kdy že to letím domů, a jestli ještě stihnu oběd, nebo už musím na autobus. Oni se dokonce o víkendu ještě drze věnují rodině navzdory tomu, jak jsem tady já chudáček opuštěný a musím jíst jejich malou polskou sklenici Nutelly sám (v ČR a UK se prodává ve sklenicích po 750g, ve Francii jsem ulovil dokonce 780g, ale tady mají slabých 630g). Jaký div, že jsem zaklel, když mi došlo, že poslední dva celé dny zde jsou právě víkend, který strávím planým čekáním na to, abych mohl v pondělí letět domů a zdecimovat tak milou ženu Lucii jako nádavek nervové zátěže po návratu z práce. Pomyslel jsem si, jak by bylo fajn, přebookovat si let na pátek. A s podobnými smíšenými pocity, jaké popisuje Randall na začátku videa, na které jsem včera odkazoval (mimochodem, myslíte, že tam s ním byl i nějaký neviditelný Hopkirk?), jsem dnes obdržel důsledek stávky letušek a letušáků -- e-mail, který mě vyloženě prosil o přehození letu na pátek. Pořád se vám to nezdá paradoxní? Mám vytáhnout alkohol a násilí?

Třetí paradox

Tenhle paradox se mi nedaří vysvětlit Polákům ani za účasti toho alkoholu a spol. No ale uznejte, když nápoj pro zdraví, tak jedině "Žíravina s granátem", kterou, když budete pít "do skonání, do piči (pardon), v práci i doma", tak si zvýšíte odpornost organizmu a brzy vás popraví.

Sněhulák

V polštině není sněhulák "sněhový muž", to byste se spíš dočkali Yetiho. Překvapivý překlad tohoto slova do polštiny odhalí Googlovy Wyniki wyszukiwania obrazów.

Zlomenina, při níž se každá odlomená část kosti rozlomí na dvě další

2010-03-14T22:53:00.001Z

Víte, jak se takovému nešťastnému jevu říká? Fraktúla.
A víte, kdo má dnes narozeniny?

Nebo teda správně Wacław Sierpiński. Narodil se i umřel tady, ve Varšavě.

Mimochodem, taky se vám stává, že nějakou věc potkáte poprvé v životě, ale za to několikrát v jeden týden či dokonce den? Mým dnešním příkladem je polská podoba mého jména. Nikdy jsem ho neviděl napsané, až dneska při procházce jsem viděl ulici pojmenovanou po jmenovci výše uvedeného (on sám tu má ulici taky, ale méně atraktivních končinách), a dnes večer jsem náhodou zjistil, že ten výše jmenovaný má narozeniny.

Dalším příkladem je Mark Rothko. Nikdy v životě jsem o něm neslyšel. Pak jsem dorazil do Varšavy, a v kuchyni na zdi byl pověšený rozpatlaný obdélník v obdélníku. Říkal jsem si: "Tohle snad malujou děti ve školce."

Pak jsem si ale vzpomněl, že to, co čmárám s kolegy po tabuli, by děti ve školce taky zvládly, a nechal jsem toho. Dneska jsem ale zabrousil na stránku o návštěvě autora XKCD v hlavním sídle Googlu v Mountain View. Pustil jsem si to video, a čekalo mě déjà vu, a taky zjištění, že tu kuchyň někdo otočil o 90 stupňů. (Poznámka pro milou ženu Lucii a kohokoli, kdo má nízké limity na stahování a koho brzy potkám osobně: to video má 320MB, a mám ho na disku, netřeba stahovat ;-).)

Jo a nezapomeňte popřát svým systémovým administrátorům, svátek má totiž Rút :). Já vím, že to už říkám skoro pozdě, tak aspoň přidám narozeniny, které budou až ve středu. Akorát jubilant už taky bude po smrti. Je jím první polský prezident, Gabriel Narutowicz. Stejně jako náš Masaryk to byl univerzitní profesor. Ovšem na rozdíl od Masaryka, který se dočkal čestné výjimky v Ústavě, aby mohl být zvolen více než dvakrát, Narutowicz byl po pěti dnech prezidentování zastřelen.

Hustě tady sněží. Na plotech i na stromech je vysoká vrstva sněhu. Hlídací psi v té chumelenici nadšeně lítají, trhají opozdilce a mají hustou srst. Já mám holou hlavu a sandály. Tak abych radši šel spát, třeba z toho sněhu do rána budou pomeranče.

Dlouhé vlasy...

2010-03-13T19:26:00.000Z

Tak jsem tu už skoro týden. Původní plán byl sedět tak dvě hodiny před tabulí s mými hostiteli, pak se zatvářit napůl zamračeně, napůl hloubavě, říct: "Asi se mýlím, ale tady tahle implikace neplatí pro limitní ordinály. Můžeme ale použít Graaf-Heffeho nerovnost a dokázat, že každý uzávěr takovýhle množin je f-kompaktní.", a pak už se jen skromě usmívat na obdivné: "No jo, to mě nenapadlo.", a "Tohle propojení teorie kvazigrafů a neopaleotopologie bych nikdy nečekal, to bude bomba."

Ve skutečnosti jsem kolegům proseděl několik desítek hodin jejich cenného času před jejich tabulí, předvedl jim tak akorát asi dvacet různých neergonomických pozic v křesle, které lze zaujmout při mumlání "Ehm-mhm", a "Počkejte...ne, ne, to je blbost." No, pravda, ještě jsem zvládl pár "Aha...?", a "Můžeš to vysvětlit ještě jednou?". Nebýt toho, že jsem jim třikrát půjčil peníze, když si zapomněli peněženku, tak už by se mnou asi nešli ani na oběd :).

Nedalo se nic dělat, musel jsem si položit, už proto, že jsem v Polsku, slavnou otázku Libora Poláka: "A teď čí je to vina?" On ji teda původně pronesl v trolejbuse 34, když řečený vehikl nezahnul na Zahradníkovu, a tím se prozradil, že není 32 a že jím tudíž nelze dorazit na hodinu Grafových algoritmů včas. Já jsem ji pronesl asi tři hodiny před tím, než jsem si zcela ostříhal vlasy. Ekvivalentně taky pět minut před tím, než jsem s tím stříháním začal. Mám s sebou totiž pouze svůj vousy holící strojek, který mě celou dobu častoval otázkami typu: "Nechceš jít odházet tu hromadu sněhu před vchodem? V kuchyni jsem viděl nějaké čajové lžičky."

Nechápete, co má ona otázka a moje tupost společného s rozchodem s vlastními vlasy? Tak já ten šovinistický titulek napíšu plnou větou: "Dlouhé vlasy -- je třeba ostříhat". Krátký rozum rozhodně popírám. Ostříhal jsem se výlučně proto, aby prázdný zevnějšek mojí hlavy při dalším setkání s kolegy upoutal více, než prázdný vnitřek.

Čtyři odstavce o mém novém sestřihu, asi si založím květinářství a začnu prodávat narcisy. Fotku raději nepřidám, ale nabídnu aspoň odkaz na obchod s tričkama (tričky, tričkami, já už nevím, polsky by to bylo určitě něco jako kabatec pokojówy). Nějak jsem se při tom usilovném a poustevnickém bádání na tu stránku proklikal, a vidím veselý obrázek, haha, pak další, pak další, no a po asi půl hodině už jsem ležel na podlaze a smál se do stropu tak hlasitě, že sousedi museli zesílit televizi.

Já ale prostě v tomhle blogu už asi nedokážu opustit svůj nový (triviální) účes. Při pohledu do zrcadla jsem litoval, že nemám brýle a žlutý ručník, byl bych hotový dalailama. Dokonce jsem i došel osvícení -- po letech jsem pochopil, proč jsme se na gymplu v angličtině pročítali tou divnou pohádkou o plešatém rytíři, proč Jimi Hendrix nazval jedno svoje album "Plešatý jako láska", a proč se ve OpenOffice zrovna u tučného textu zvýrazňuje, že jeho písmenka nemají vlasy. Je to další z těch mnou nenáviděných řetězců slov, kdy jedno se čte tak, jak se druhé píše: bald [bold] je plešatý, kdežto bold [bould] je udatný, drzý i tučný ("drzý text" zní taky dobře).

A na závěr třeba něco o životě bez vlasů: Víte, proč si holohlaví pánové dávají tak záležet na tom, aby se jim pleš doslova leskla, a ani chloupek nenaznačoval, kde by případně trpělivá veš mohla koupit byt ve výstavbě? Není to pověstná mužská ješitnost. Můžete to zkusit na vlastní vlasy -- ostříhejte je strojkem tak na 1-2 milimetry, a pak si zkuste obléci tričko. Alternativně, pokud budete vlasy v příštích měsících potřebovat, zkuste si na hlavu nalepit suchý zip (ale to už je skoro lepší si je ostříhat).

Zdraví Vás váš oblíbený hrůzopisec přizipovaný dočasně zespodu ke své pletené čepici.

Jožin z Bažin

2010-03-12T22:49:00.000Z

Tak jsem už skoro týden v Polsku. Kdyby i polština měla ten ohyzdný zvyk angličtiny používat místo pozdravu otázku "Jaxemáš?", musel bych neustále odpovídat, že vesele.
Jednak proto, že jsem tu u kolegy, který by byl zábavný i ve znakové řeči. A pak hlavně proto, že s bratry Poláky je to bez ustání bardzo interesująca dyskusja.

Například když se stane, že tu "chcípne pes", mají na to speciální koše s nápisy "kosz na odchody psów". Ani se neptejte, co do nich někteří nepietně hážou. Taky vůči všudypřítomnému "szukaniu" už jsem skoro imunní, ale občas se povedou perly jako křesťanský plakátek "Czy chcesz szukać Boga?". A když se loučíte s někým, s kým se hodláte potkat později u večeře, dáte mu to najevo slovy: "Do zobaczenia na kolacji", což je naprosto jasný příslib: "Dáme si do zobáku na koláči." Jednou se mě taky jeden z místních zeptal, jak říkáme aeroplánu. Přiznal jsme se, že u nás je to "letadlo", na což začali přítomní zpívat Jožina z Bažin, "v ktorym jest jeszcze ten samolot proszkovacy". Bydlím kousek od "Instytutu Biologii Doświadczalnej", což je Institut pokusné (experimentální) biologie. Polákům ale "pokusné" vyvolá představu bioložek pokušitelek. Na druhou stranu, vzhledem k neobvyklé frekvenci půvabných žen zde lze tendenci k takovému překladu snadno pochopit. Tak ale už abych změnil téma, nebo mi dá milá žena Lucie do zobaczenia, až se vrátím domů.

Jazyky ještě chvíli ale neopustím. V porovnání s hegemonií angličtiny panující například v Edinburghu, kde je uniformní žvatlání jen občas přerušeno soukromou čínštinou, francouzštinou či italštinou (no dobře, to zní docela pestře), tady si denně vyslechnu poměrně reprezentativní korpus vět z nemalého množství jazyků: po příchodu se pozdravím anglicky s kolegou mého hostitele, za chvíli je tu i hostitel, a polsky začne s kolegou nahlas uvažovat o tom, jak si vyzdobí kancelář dvaceti poháry. Chvíli po té, co se tomu česky zasměju (hahaha), přijde další host, španělský profesor z německé univerzity, kterého jeho zdejší hostitel španělsky naviguje do kanceláře pro hosty. Tam ho anglicky pozdravím, on si vyřídí na svém německém operačním systému několik e-mailů, a pak zavolá španělsky manželce. Mezitím já už ale sedím vedle v kanceláři a vydýchávám jim vzduch tak úspěšně, že si moji hostitelé (oba zažili studijní pobyt v Paříži) cítí potřebu francouzsky sdělit, že je třeba otevřít okno. S pocitem, že přecejen i v těch prvních dvou lekcích francouzštiny pro začátečníky, které jsou svědkem mého doživotního začátečnictví, jsou věty z reálného života, neodolám vyjádřit svůj jazykový optimismus větou "Enem si ventilujte, ogaři", krátce na což mě trefí propiska made in China.

Bydlení je tu taky zajímavé. Původně jsem měl bydlet v budově starého sovětského cyklotronu, ale nakonec mám zpestření spíše zoologické, než fyzikální. Hned u vchodu do oploceného areálu mého bydliště člověka zaujme nápis "złe psy". To znamená, že mezi 22h a 6h je vystrčení pat z domu rovno vstupence na závody ve sprintu. A pokud se člověk zdrží v restauraci a přijde po 22h, nezbývá, než flámovat do rána, nebo si střihnout dlouhý a přesný skok přes plot klíčem napřed a přímo do dveří. Vzhledem k mé atletické neschopnosti, nechuti navštěvovat ponuré podniky výčepní, a nízkým teplotám panujícím mimo tato místa, si dávám dobrý pozor, abych byl doma včas, i když večer s polskými kolegy zatím pokaždé stál za to. I tak je návrat zpestřen domluvou s polským vrátným, který, než mi otevře bzučákem vchodovou branku, hodlá pokaždé zjistit, kdo jsem a co chci. Česky mu to naštěstí většinou stačí, začne se smát, a jak se třese, tak ten zvonek i omylem zmáčkne.

Pokud mě o víkendu na výletě něco rychlého srazí, zubatého pokouše, nebo napsaného rozesměje, dám vědět. Dobrou noc :).

Jen si pískej, fašisto, spojenci jdou najisto

2010-03-10T22:32:00.000Z

Nezní vám protifašistická demonstrace jako to pravé zvedání nálady v sobotním dopoledni? Tak se přestěhujte do Skotska. Aneb co si, milý Ježíšku, přeju k příštím Vánocům v ČR změnit...

Když jsem zahlédl plakáty s nápisy "Zastavte pochod fašistů v Edinburghu", zrovna euforie se mě nezmocnila. Všichni víme, jak to vypadá u nás doma -- v zemi, která díky neslavnému appeasementu prožila druhou světovou válku v sevření nacistů, se jim stále ustupuje. Fašisté a nacisté se vesele producírují, kdy a kde se jim zachce, z "bezpečnostních důvodů" se jim vyhrazuje prostor, a za státní peníze mají ochranku a odvoz od firmy Pomáhat&Chránit. Většina v médiích viditelných protestů navíc sestává z prakticky neodlišitelných skupin, které se až na použitou symboliku se svými odpůrci nakonec shodnou na tom, že se chtějí poprat.

Naši milí politici by mohli využít svých pověstných cestovních výhod a navštívit Skotsko, a třeba právě Edinburgh, město s univerzitou, kde asi ne náhodou dělal rektora Winston Churchill, který se s appeasementem zrovna nekamarádil. Poslechněte si tedy, milé děti, milí čtenáři, a třeba i případní necestující politici, jak na agresivní turistiku vyzráli tam.

Sobotní ráno, mrazivý vzduch, jasná obloha, sluníčko pomalu rozpouští jinovatku. První hloučky fašistů a nacistů přijíždí do hlavního skotského města svérázně obdivovat památky. Průvodci ve svíťavě zeleném se jich hned ochotně ujímají a velmi zřetelně jim vysvětlí, že si spletli značku, a že pochodovat se nebude. Kontraakce "jenpočkejtemyvámtakydámedozubů" se rovněž nekoná, protože než se stačí protiskupinka rváčů zformovat, adresáti řečené dentální péče jsou i se svými dutými palicemi daleko za hranicemi města. Místo toho se ale uprostřed města plní amfiteátr nehomogenní spoustou lidí: jsou tu hasičské spolky, křesťané, muslimové, židé, politici (i členové skotské vlády), komunisté, anarchisté, pejskaři, studenti, moje milá žena Lucie, a já. Pravda, jak jsem tam zahlédl ty komunisty, tak jsem málem zařadil zpátečku, ale nakonec to "NE fašistům" zvládli všichni říct bez přidané hodnoty obsahující vlastní utopie, tak jsme vydrželi.

Jako líní demonstranti jsme samozřejmě přišli bez mávátka, ale i na takové se myslelo, a dostali jsme "oficiální". No já vím, je to trochu jako tovární výroba demonstrace, ale když jsem si ten transparent přečetl, tak jsem neměl důvod ho nezvednout na hlavu. Byl to kvalitní transparent z tvrdého voskovaného papíru obsahující univerzální "NE" doplněné o aktuální informaci ("fašistickým pochodům"), takže jsme si ho pak i schovali. Máme ho teď doma, a kdykoli má někdo z nás chuť odpovědět ne, nemusí už ani otevírat pusu.

Pod "NO" jsem já, milá žena Lucie je trochu schovaná (větší rozlišení)

Pokud jde o projevy, mám zásadu, že čemu nerozumím, tomu netleskám. Takže jsem vypadal jako nějaký fašistický zvěd. Byl jsem tudíž připraven na případnou otázku: "chceš do zubů?", zamávat kouzelným papírovým NE, ale nakonec to nebylo ani potřeba. Asi zabral projev jednoho reverenda z Glasgow, který připomínal, že máme milovat své přátele, i své nepřátele -- zejména tedy nemlátit toho obejdu, co netleská, ať už si ho zařadíme, kam chceme. Kromě reverenda se zadařilo i pár dalších srozumitelných a inteligentních projevů (až na moderátora, který do toho tak řval, že to mikrofon pokaždé vzdal), ve směs šlo o výčet toho, kolikrát už náckové ve Skotsku setřeli, jak zdejší "Skotsko Skotům" jezdí (neúspěšně) hlásat najatí angličtí hooligans, a podobné perličky, které potěší po všech těch plivnutích do obličeje, které známe z ČR. Taky zaznělo, že i kdyby přišel třeba jenom jeden fašista, tak je potřeba mu raději nohy svázat a ústa zalepit, než aby si mohl vykročit a někomu vyhrožovat. Hitler byl taky se svými hospodskými-vězeňskými začátky k smíchu, který ale rychle přešel.

Reverend z Glasgow

Až si všichni pokecali, vydali jsme se městem na pochod k mešitě (která měla původně být terčem fašistické provokace), tedy vlastně i k budově informatiky (kdo ví, možná i ta leží fašistům v žaludku). A tady přišla ještě jedna satisfakce navíc. Kromě potěšení pro odpůrce nenávisti a tuposti se jednalo o potěšení pro odpůrce zbytečného automobilismu, všech těch hnusných plechovek s jednou sardinkou za volantem, které se hlučně řítí po silnicích, zabírají neuvěřitelné místo, a ohrožují a zdržují všechny, kteří mají dost rozumu na to, aby šli pěšky, koňmo nebo na kole. Tentokrát měli utrum, široké silnice byly volné, semafory svítily zbytečně, a policejní koně si v čele pestrého průvodu spokojeně vyšlapovali, stejně jako bujará a zpívající horda 2000 lidí za nimi. U mešity jsme si dali pauzu, ale ne na svačinu, nýbrž na minutu ticha -- běžte si schválně někdy poslechnout ulici, na které zmlkne dav (a nehlučí auta), to máte pocit, že jste ohluchli. Nakonec jsme se přemístili do přilehlého parku, obklíčili dětské hřiště (už chápu ty plůtky okolo), a bez vyzývání dětí, aby "si hrály", jako to dělají extremisté, jsme se nechali rozpustit. Rozpustilí jsme byli i po cestě domů, po které nás neustále někdo zastavoval s otázkami týkajícími se našeho mávátka. No, ode mě se dozvěděli jenom "NE".

Až bude zase někdo bulíkovat, že je potřeba ty zavalité pitomce, co si přišli zaprovokovat, nechat vyřádit, protože jinak budou nebezpeční, tak ho prosím vyveďte z omylu. Když jde mlátička z (hned prvního) kola ven, je z toho prima dopoledne pro rodiny s dětmi. Navíc se ušetří -- čísla neznám, ale srovnejme si to i tak: V ČR se nakoupí policejní obrněné dodávky a chrániče pro seržanty-terminátory, kteří pak celý den na demonstraci stojí a přihlíží, a v mezičase se trénují pro případ nouze, který nastane, až si "vychováme" dost nacistů na to, aby přestali poslouchat. Ve Skotsku se ráno na pár hodin objeví ostří hoši, naloží záporáky, vyhodí je za město a jedou domů za zbytkem soboty s rodinou. Navíc jich nemusí být tolik, protože si to leckterý fašista rozmyslí, jestli chce někam dorazit ráno jen proto, aby ho ještě během dopoledne odvezli pryč (z města i od nejbližšího nádraží). Kolem demonstrantů už pak chodí spíš vycházková četa, co hlídá prázdné vozovky, a pár kovbojů na koni, co ten průvod vedou. Auta jsou samozřejmě z půjčovny, vlastní je jenom modrý majáček, protože na co bychom ty káry mezi řídkými demonstracemi živili, že?

Demonstrace mi ani po tomhle k srdci nepřirostly. Skandování mě děsí, a manipulování davu se mi hnusí. Když jdete v davu, moc nevíte, kdo vlastně vepředu ten dav řídí (a skutečně se stalo, že kus průvodu za námi kdosi utrhl a odešel s ním pryč z trasy, až je policie zastavila, museli se vracet), a často neslyšíte pořádně, co to vlastně všichni křičí. Ale radši vyrazím do ulic v něčem takovém, i za cenu zdrhání z příliš zfanatizovaných částí průvodu do liberálnějších :), než abych seděl doma, a doufal, že příště nějakého nacistu nenapadne, že za všechno můžou lidi s červenými vstupními dveřmi.

Čím je spojené království Velké Británie a Severního Irska?

2010-02-18T19:06:00.000Z

Milí čtenáři nepravidelného hrůzovníku, také jste si všimli, kolik různých jmen má Británie? Pokaždé, když v nějakém šíleném webovém formuláři vyplňuji zemi, kde bydlím, s neochvějnou jistotou ji marně hledám mezi R a T, kdykoli je tam jako Velká Británie, a mezi U a W, kdykoli je z ní Spojené království (pro zájemce: přeložte si tento problém do angličtiny, ale nečekejte zlepšení). A někdy najdu docela jiné názvy. Ve skutečnosti je plný název této svérázné ostrovní země "Spojené království Velké Británie a Severního Irska". Pokaždé když to slyším, hořce se ušklíbnu nad povzdechem některých, že "Česká republika" je hrozně dlouhé jméno a že by bylo lepší "Česko". Ovšem nezávisle na tom, že chcete-li někomu říct, jak se tento stát jmenuje, musíte si na to vzít dovolenou, vyvstává ve mě pokaždé otázka, čím je ono království spojené. Zatím mi zůstává záhadou spojení Severního Irska s výše zmíněným královstvím, a obávám se, že s touto otázkou se potýká i řada tamějších obyvatel, mezi nimi i těch s doslova výbušnou náturou. Pokud jde o spojení uvnitř Velké Británie, tam je situace jasná, obstarává ho vlak.

Ověřil jsem si to opět v úterý, kdy jsem se vydal na Newton International Fellowship Day do sídla Royal Society, mého chlebodárce. Bylo to výroční setkání všech 100 aktivních Newton Fellows, jejich hostitelů a zástupců sponzorujících vědeckých společností. Nevím proč, představoval jsem si to jako disneylandovskou událost, kde dostanou mladí vědci zmrzlinu a heliový balónek, a mezi nimi se bude proplétat plyšový Isaac Newton s obrovskou kudrnatou hlavou a širokým úsměvem. Naštěstí se tak nestalo, proklínal bych se, že jsem nevzal foťák. I tak jsem toho litoval, protože mít fotku s namalovaným Isaacem, nebo aspoň s růžovým pelikánem v dešti by jistě bylo velice potěšující.

Program, ačkoli nezahrnoval oběd, byl velmi zajímavý. Kromě okrajových informací jako třeba ze kterých zemí Newton Fellows pochází (ve výčtu chyběla ČR, ale zato tam bylo Československo, celkem logicky, protože tam jsem se skutečně narodil), a jaký je každoroční poměr podaných žádostí k přijatým uchazečům (700 vs. 50), jsme si vyslechli i stručné životní příběhy některých extrémně schopných lidí. Po prvním jsem se ještě cítil jakž takž motivován se vzchopit a vybádat něco skvělého než umřu, po třetím jsem už ale měl jenom chuť se jít oběsit. Naštěstí to spravili humornou sekcí, kde nám mimo jiné vysvětlili, proč má tento stipendijní program trvání dvou let. Isaac Newton, v době svého jmenování profesorem na Cambridgi, strávil nuceně 2 roky doma, protože univerzita byla zavřena kvůli epidemii. Tyto dva roky věnoval nerušenému bádání. A Newton Fellows prý dostávají stejné dva roky na stejně zásadní objevy jako integrální počet či gravitační teorie, bez toho, aby jejich univerzity musely být postiženy prasečí chřipkou. Jaké štěstí, že medicína nebyla tehdy na dnešní úrovni, jinak nám byla bezstarostná doba veselého britského bádání zkrácena.

Cesta vlakem byla také příjemná. Cestou tam jsem ještě dokonce plný ranního optimismu zkoušel konverzovat, abych si ukrátil 4 a půl hodiny dlouhé cestování. Vypadalo to tak, že jsem před odjezdem paní na sousedním sedadle oznámil, že vedle ní sedím, a jestli by si laskavě odložila tašku jinam. Ona se také trochu rozpovídala, takže jsme si navzájem oznámili ještě to, že jedeme do Londýna a že je výhodné být ve vlaku brzy, protože polička na zavazadla je úzká. Následovaly tři hodiny ticha, které jsem přerušil po důkladné syntaktické kontrole těžce vydřenou vzdáleně anglicky znějící otázkou, jestli do toho Londýna cestuje z Edinburghu. Jako odpověď se mi dostalo otázky, jestli pocházím z Evropy. Cestou zpět už jsem tedy jen mlčky seděl a sledoval cestující plynoucí uličkou: bručícího revizora, skotačící děti, nadrozměrného svalovce, kontakt s jehož těžce se úzkou uličkou prodírajícím loktem způsobil na příští půl hodiny výpadek obrazu, spěchajícího mladíka v jarmulce, zamyšleného muslima v bílém hábitu, zimní bundě a turbanu... když se obrazy dostaly do fáze, kdy uličkou jezdili modří sloni na mém vlastním bicyklu a křičeli: "Vstávej, musíš do školy!", zjistil jsem, že bych skutečně měl vstát a místo do školy si to namířit k východu, než se vlak rozjede na Glasgow. Se zpožděním nabraným cestou jsme do Edinburghu dorazili skoro v jedenáct večer, ale nečekaný mráz mě rychle probral. Ulámal jsem krápníky z řidítek a vyrazil na kole spolu se zbylými slony domů.

Milá žena Lucie mi připravila domácí idylku a přivítala mě úsměvem a skvělým citronovým zákuskem. Dokonce i kuřáci, kteří předchozí večer vztekle strhli malovanou žádost, ať nám nekouří do bytu, z vchodových dveří, si dali přestávku a nebyli cítit. Jen o patro níž se ozývalo zoufalé volání mladé ženy, která se dožadovala skrze poštovní schránku, aby mohla kohosi ještě jednou vidět. Je možné, že šlo o nešťastnou maminku postrádající svoje dítě, je ale taky možné, že šlo o projev šílenství, a koneckonců možné je i to, že se jednalo o obojí. Každopádně na otázku, jestli jí mohu nějak pomoci, jsem nedostal odpověď, a tak jsem se rozhodl nerušit. Zrovna když jsme si s milou ženou Lucií hleděli romanticky do očí nad prázdnými talířky v našem novém obývacím pokoji, ozval se z chodby křik. Milá žena Lucie to identifikovala jako výzvu, aby byl odložen jakýsi nůž. Popadl jsem klíče a vyřítil se ze dveří, kde jsem se málem srazil se dvěma policisty, kteří zrovna v tu chvíli někoho dostihli na schodech. Protože byl dotyčný umístěn přímo pod zmíněnými muži zákona, nešlo určit o koho se jedná, ale tipoval bych to na onu plačící dámu. Když mě jeden z policistů požádal, abych se vrátil do bytu, nemusel mě moc přemlouvat. Patrně mých sedm dětských let v ČSSR je příliš krátká doba v totalitním státě na to, abych k policii ztratil důvěru. Tupé údery ani vzlyky týrané oběti se z chodby také neozývaly. Jen jsem po chvíli pochopil, proč mi doporučovali zavřít se v bytě. Naše předsíň, díky kuřákům s bohatou pachovou minulostí, zažila novou zkušenost. Pravděpodobně slzný plyn, v mé paměti se to účinky podobalo nejvíc amoniaku. Otevřeli jsme okna a dokonce i mráz se chvíli ostýchal vplížit dovnitř, když viděl, co leze ven. A to jsem si myslel, že s nožem a slzným plynem se tu na návštěvu chodí jen na Halloween. Tečku za příjemným večerem nám prodloužil ještě usměvavý policista, který zaťukal, aby nám oznámil, že už je vše v pořádku, a že se toho plynu nemusíme bát, jen je třeba vyvětrat. Zatím co to říkal, vplul nám do vyvětraného bytu z chodby další výživný mrak, ale z toho, že se ona bytost v uniformě držela na nohou jsme mohli usuzovat že buď má o neškodnosti plynu pravdu, nebo je to anděl v policejní uniformě. Z obou závěrů plynulo, že už se tím nemusíme trápit, a tak jsme šli spát. Po pár hodinách napjatého ticha a několika výletech ke kukátku po každém bouchnutí dveří jsme spokojeně usnuli. Dobrou noc, děti! :)

Austin není jenom auto

2010-02-15T01:02:00.000Z

Tak to byl můj první objev roku 2010. Kdysi jsem v jedné knížce četl, že kdosi nasedl do "stařičkého austinu" a odjel. Mně se naopak podařilo do Austinu přijet, i když v běžné formě češtiny se "přijet letadlem" zkracuje na "přiletět". Baterky fotoaparátu zapůjčeného mojí milou ženou Lucií, o němž jsem hrdě na letišti asi pětkrát na přímý dotaz prohlásil, že je můj a balil jsem si ho sám, povzbudilo tamější počasí na úrovni pozdního českého jara k nezodpovědné výdrži a optimismu. Výsledkem je, že ještě stále třídím a zpracovávám množství fotografií, které ale snad již brzy budou k dispozici na mém webovém albu.

S radostí pasažéra a lítostí jízlivého pisálka, který nemá dočasně z čeho si utahovat, musím uznat, že let se oběma směry vydařil. Odlety i přílety byly v dobu, kdy obvykle bývám vzhůru (ovšem až na časový posuv, samozřejmě). Přestup byl pouze jeden (New Ark), a bylo na něj právě tolik času, abych se nemusel stresovat, že to nestihnu, ale ani nezačal počítat letištní terminál za svůj druhý domov a zkoušet si pronajmout v kolem ležícím Greater New York City byt. Na palubě transatlantického Boeingu navíc bylo každé sedadlo vybaveno LCD monitorem, který měl dvě úžasné výhody: jednak šel vypnout, a to i na sousedních neobsazených sedadlech, jednak po zapnutí uměl ukazovat polohu na mapě, výšku, rychlost, teplotu a asi tři různé časy vztažené k letu. Pokud zrovna není vidět nic okýnkem, dokážu na takové údaje zírat s nadšením dlouhé minuty, ba i hodiny. Mohly by klidně být i náhodně generované, ale stejně ten pocit -- sedíte v letadle, všude okolo je jenom nehybná bílá mlha, ale přitom máte v sobě ten pocit, že letíte 500 mil v hodině, a 12 kilometrů pod játry vám sedí Labrador i New Foundland. A možná i Maxipes Fík, jestli pořád ještě dělá toho lodního kapitána. Ten LCD uměl i promítat filmy, ale z pózy všekritického intelektuála si nemohu dovolit přiznat, že jsem se na nějaké díval. První byl čínský snímek, jehož název obsahoval draka i tygra (takových je ale jistě víc). V letadle byl velmi oblíbený, cestou na záchod jsem zjistil, že jej sledovali ještě tři další pasažéři. Jeden usnul, a dva zbývající měli dohromady skoro tolik let, co já. Druhý, který jsem v nabídce zahlédl cestou zpět, byl označen jako komedie. Byl jsem upřímně rád, že jsme přistáli těsně před tím, než se hlavní hrdinka proměnila potřetí v krvelačné monstrum a sežrala spolužáka.

Jistotu v podobě kulturní vložky pak poskytovala americká imigrační a celní kontrola. Připravil jsem se pečlivě. Moje letecká společnost na internetu vyzývala klienty, aby vzali co nejméně zavazadel. Ne snad kvůli životnímu prostředí (ušetřenou váhu dorovnáme zvláštní zásobou kokakoly, nebojte), ale kvůli urychlení bezpečnostních prohlídek. Necelý den poté, co jsem si tento malý batůžek vlastnoručně nabalil (nikdy mě nenapadlo, že bych si na balení mohl někoho najmout, dokud se mě na to na letišti tak důkladně nezačali ptát), jsem poznal, že šlo o něco, co by člověka u letecké společnosti ze severní Ameriky nemělo překvapit -- kanadský žertík. Ale po pořádku:

Scéna první -- na LCD monitor v letadle zmrzl čínský mistr meče v prostřed skoku a místo něj se objevil usměvavý manažer letecké společnosti, aby mi připomněl dvě kartičky dřímající v mém zavazadle a čekající na moje vyplnění. Tradiční "vízové" otázky: Jméno?, číslo pasu?, kde budete v USA bydlet?, zabil jste někoho?, jste terorista?, bránil jste navrácení dítěte do USA? Pak ale přišla rána pod pás mé nepřekonatelné nechuti cokoli zapírat, i kdyby mi 10 zkušenějších cestovatelů řeklo, že jsem idiot, když to neudělám. Z papíru na mě hrozila ostře řezanými linkami svých písmen otázka: "Máte boty od hlíny?", a hned vedle ní: "Dovážíte nějaké ovoce?". Podvědomě jsem zašoupal nohama, abych otřepal bláto, a s lítostí nahmatal v batůžku drahocenný balíček datlí, které jsem si vzal jako železnou zásobu pro případ hladu při čekání na přestup. Uvědomil jsem si, že je to možná naposled. Před očima mi proběhl celý můj život, obzvláště ta část, kdy jsem byl v USA poprvé, konference s "coffee breaky", kde skutečně byla jenom káva, obchody s "jídlem", kde se prodávaly jenom chipsy a bonbóny. Zbývalo jediné, datle sníst. Jenže, do letadla se samozřejmě nesmí s vodou. Ovšem, všichni přece víme, že i malé mimino vám dokáže s vrškem od petlahve naplněným neředěnou dešťovkou vyhodit do vzduchu porodnici. To je taky hlavní důvod, proč pediatři doporučují mateřské mléko a nikoli vodovodní vodu. Jediná výjimka je voda do obsahu 100ml nalitá do průhledného igelitového sáčku, kterou můžete bez problému zakoupit za cenu běžné třicetileté whisky na kterémkoli letišti (v Praze je to trochu dražší, ale prodat rodinný Petrof by mělo stačit). Protože teroristé ani mimina přece nejsou bohatí. Já ovšem také ne, a tak jsem se vypravil na palubu na suchu. Stevard mi ovšem ihned nabídl vodu v pohledném platovém kelímku s logem společnosti. Bylo jí právě tolik, abych se s ní při případné turbulenci nemohl polít. Jinými slovy, ve chvíli, kdy jsem se odtrhl od okýnka, pod kterým zmizelo Skotsko a Irsko a nahradily ho modré pláně Atlantiku, zjistil jsem, že voda samovolně vyschla. Požádal jsem tedy o doplnění vody. Bohužel jsem místo toho dostal nový kelímek. Dlouhodobá odluka od postkomunistické vlasti ve mě probudila nebojácného zákazníka, vzepjal jsem se tedy k odporu. Kelímek jsem odmítl s tím, že jsem jasně žádal o vodu a žádost doplnil nataženou rukou svírající kelímek starý. Stevard s výrazem Tysona před poslední ranou soupeři mi sdělil, že nejsem v letadle sám, a že on musí ty dva kroky k vozíku s lahvemi stihnout za těch 7 hodin letu mockrát, takže podává cestujícím nápoje po třech. A nemůže riskovat, že by můj oslintaný kelímek dostal někdo jiný. Zvládl tu poučku bleskurychle, řekl bych, že víc jak 30 lidí během toho projevu jeho kolegyně určitě obsloužit nestačila. Naplněn hrdostí a odbojností bojovníků z filmu, který jsem samozřejmě nesledoval, co vás vede, odmítl jsem i podruhé a byl zbytek letu na suchu. Dalo se to vydržet, zvlášť když jsem nepřijímal ani nabízené jídlo. On pohled na to, kterak si šťastný cestující povolí bezpečnostní pás, aby se mu do břicha vešlo maso z kuřete, které pravděpodobně vyseděli za letu za pomoci ohřívání horkým vzduchem z turbín motorů (a týmž ho pak rovnou i ugrilovali), a pak odevzdá letušce halasící "Rubbish, rubbish" jako politik v karikatuře, zmuchlanou hromadu obalů o velikosti fotbalového míče, člověku chuti nepřidá. Ale s datly šlo do tuhého. Na třech kouscích jsem odhadl průměrnou rychlost vychutnávající konzumace, a odpočítal čas, kdy jsem musel začít jíst, abych minimalizoval dobu dehydratace před přistáním při současné konzumaci 86% (43 kusů) datlí před přistáním. Zbylých 14% (7 kusů) jsem se rozhodl obětovat za cenu zdraví, případné konfiskaci.

Scéna druhá -- fronta u pasové kontroly. Muž přede mnou strávil u přepážky čas, během kterého se vedlejší fronty pohly o tři lidi. Na to jsem už zvyklý, ani v obchodě nikdy nezvolím jinou než nejpomalejší frontu. Navíc tady neměli frontu pro lidi s "méně než 10 položkami" v batohu. Škoda, asi bych byl jediný. Nakonec ho úředník poslal zpět, aby si vyplnil další formuláře. S výrazem akčního hrdiny bránícího Ameriku před nebezpečím z Východu mě pohybem dolní sanice vyzval, abych nahradil kolegu v duelu. S bušícím srdce jsem přistoupil, nechal si naskenovat prsty a vyfotit obličej a odevzdal pas. Poté, co mi do něj vložil zelený papírek a zajistil sešívačkou, chvíli si mě akční hrdina upřeně prohlédl. Pak se zeptal (pravděpodobně, znáte moji angličtinu), jestli si myslím, že tu musím čekat, až mě okroužkují. Bál jsem se přiznat, že ano. Tak jsem vyrazil. Vyrušil jsem z hovoru dvojici dalších bdělých strážců. "Vraťte se pro kufr", vycedila úřednice a prohlédla si strop. "Nemám kufr, mám záda pytel", přiměl jsem její oči k okamžitému návratu a zdlouhavému ostření. "To myslíte vážně? Na jak dlouho jedete do USA?", na to nyní až nepříjemně bdící dáma. Po chvíli počítání jsem raději řekl, že odlétám ve středu. "Odkud jste?", pokračoval výslech. "Já vyhostit se z Ediburuhu-fu, ale nebýt tam doma", exceloval můj smysl pro konverzaci v exotických jazycích. "To vidim. Proboha, proč máte na nohách sandály? To vás probudili ze zimního spánku?" "Sníh být jen v horách do Skotska. Taky nerad cestovala v kozačkách. Austin je na délce Maroka a do letadla taky teple fouká klimatizace." Na to úřednice mávla rukou a vrátila mi doklady, můj pokus odejít běžným východem ovšem zarazila velmi energickým pohybem, který namířil vektor mojí hybnosti do postranních dveří. Za nimi mě usměvavý úředník obral o batoh i bundu. "Tak vy pašujete ovoce, haha?" "Já mám jenom schůzku." (Je jistý rozdíl mezi "date" a "dates".) "Jo ták, a schůzka-být-bez-pecek, Massa Bob?" Na ujištění, že bez pecek, mi byla nabídnuta židle. V následující půl hodině kolem mě prošlo mnoho lidí. Bezpočet ozbrojených policistů měřících si to nebezpečné individuum s batohem plným trhavých datlí. Taky dvojice usměvavých staříků v kovbojských kloboucích, kteří s bodrým smíchem předvedli pánovi u přepážky, že každý veze jen dvě lovecké pušky, zavtipkovali s ním, a odešli. Po čase si přivolali mě. "Nedělejte rychlé pohyby, nešahejte na své zavazadlo, rozumíte?" "Ano." "Co je toto?" "To je fotoaparát." "Balil jste si ho sám?" "Ano." Atd., dál to znáte. Konec je zajímavý: "Chcete vidět i moji bundu?" "Ne." "Opravdu?" "Ne. Odejděte." Kousl jsem se do jazyka, abych se nezeptal, jestli ta bomba, co mám v kapse, podléhá proclení, a poslechl. Poučení z toho plyne: máte-li ovoce s peckami, Ameriku uvidí jen z kapes Vaší bundy.

Cestu z letiště mi zajistil peněžitý dar mojí milé ženy Lucie. Ne, že bych si zapomněl proměnit dost peněz, ale platit lístek na autobus stodolarovou bankovkou je sice možné, ale nikterak výhodné, drobné se nevrací. Ve skutečnosti se nedá platit bankovkami (ačkoli stodolarová by jistě leckoho přesvědčila), a v Británii se mi zase nepodařilo získat americké mince. Kdo by je taky přes Atlantik vozil. No, naštěstí milá žena Lucie ano. Takže jsem na autobus vesele zamával rukou obsahující přesně 70 centů. Šlo to ztuha, vážila o několik kilogramů víc, než ta druhá. Po chvíli odpočítávání to vzdal i automat na lístek, ale řidič mému beznadějnému výrazu uvěřil, že jsem se dopravní podnik nepokusil obrat o 45 centů a pustil mě dovnitř. Autobus trochu připomínal zlevněnou variantu, ze střechy crčela voda (venku hustě pršelo), a provoz vozidla evidentně sponzorovaly reklamy, které zakrývaly výhled z oken. Venku byla tma, a jak jsem zjistil cestou zpět, okolí letiště působilo dost pustě, ale i tak jsem byl nervózní, protože jsem netušil, jak poznám zastávku. Tady musím dodat, že jsem díky Google maps a jejich Street view, aneb "pohledu do ulic" věděl, jak má její okolí vypadat. Aspoň přibližně -- měly tam být nějaké vysoké domy, semafory, velká auta, široké silnice, a mělo svítit slunce. Až na to slunce (bylo po sedmé večer) tomuto popisu okolí začalo vyhovovat od druhé zastávky. Tak jsem zatáhl za šňůru sloužící jako znamení k řidiči, a v následující vteřině už jsem následkem prudkého zastavení před křižovatkou letěl ke dveřím. Když jsem z autobusu vylezl, ceduli se zastávkou jsem nikde neviděl. Řidič byl prostě ochotný. A já měl štěstí, že jsem si zastávky neodpočítal a nezmáčkl to hned po poslední zastávce v letištních pustinách. Najít hotel nebyl problém, protože sídlil na břehu řeky, které tu říkali jezero. Ve skutečnosti se jmenuje Colorado, ale není to ta, která vyhloubila známý Grand Canyon.

Do luxusní hotelové loby jsem se svým zplihlým baťohem a vodou crčící z bundy doklopýtal přes rozlehlé parkoviště plné obrovských kaluží. Byl jsem trochu nesvůj, a to i poté, co mi recepční vydala kartu k odemčení pokoje (místo klíčů) jen na základě zahuhlání mého jména, které pro ni muselo být nesrozumitelné. Myslel jsem si, že je to na mě bouda, a že mě za rohem odchytí zřízenec a vyhodí mě ven. Nestalo se, a tak jsem za chvíli stál uprostřed svého pokoje. Zařízen byl přesně v duchu hotelu -- "za příšerné peníze vám poskytneme luxus, který nepotřebujete, a zapomeneme na to, co byste potřebovat mohli". Vyrazil jsem nejkratší cestou okolo postele, a za pár minut jsem byl na jejím druhém konci. Opatrně, abych nezašpinil nebo nepocuchal perfektně složené povlečení na obří posteli, jsem ze zad sundal zavazadlo a poté, co jsem na několik nádechů odprášil budík na nočním stolku tak, aby bylo vidět, kolik ukazuje, uložil jsem do zmíněného kusu nábytku část věcí. Těsně předtím, než jsem vlezl do sprchy, mě vyrušil telefon. Asi jsem zde už psal o mé telefonní fóbii, takže vám jistě nemusím líčit, jak mě potěšil dotaz paní recepční, jestli jsem se vším spokojen. Měl jsem chuť odpovědět, že nejsem, protože v hotelu, kde jedna noc stojí tolik, co nákup jídla pro mě i milou ženu Lucii na měsíc, a to výjimečně nepřeháním (k ostudě organizátorů nutno přidat, že to měla být "speciální" cena pro účastníky konference -- speciální tedy rozhodně byla), bych čekal aspoň snídani v ceně. Ale zahuhlat a zavěsit bylo příliš lákavé řešení ve své energetické nenáročnosti.

Následující den byl pro mě volný, takže jsem se ho jal věnovat aklimatizaci aneb procházkám. Protože jsem podivín a zajímají mě většinou nezajímavé části amerických měst, doufal jsem, že se mi podaří vyrazit samotnému. Bál jsem se totiž, že by mi případní spoluchodci nemuseli moje průhledné, byť pravdivé vysvětlení věřit. Bohužel pro jednoho kolegu se mi to nepodařilo. Vyrazili jsme tedy spolu. Konverzace se skládala především ze dvou mých monologů. První se točil kolem příliš nenápadných, až téměř hrubých náznaků, že moje cestovní plány se mu jistě nebudou líbit, ale že to nemůžu dokázat, protože žádné nemám (a tak to i zůstalo). Druhý nabíral na intenzitě s pokročilým časem, protože ani změna kontinentu mě nezbavila ranní inkontinence. Z první půl hodiny mám tedy jedinou ostrou vzpomínku: asi na desíti dveřích jsem viděl nápis: "Zde nejsou veřejné toalety." Nakonec jsme došli k jedněm dveřím, kde takový nápis nebyl a moje vnímání světa se rozšířilo o dvě další dimenze do původních tří. Kolega určil jako cíl knihovnu, která podle dostupných příruček měla být jednou z pouhých tří věcí, které v Austinu stojí za to vidět. Nabrali jsme kurz a brzy jsme opustili jak moji tak jeho mapu. Když jsme se ocitli poblíž jakési dálnice, ztratil kolega nervy a řekl, že se půjde zeptat lidí na druhém konci křižovatky. Ve stejnou chvíli nám ovšem blikla zelená, tedy bílá, ve směru, kam to táhlo mě. A tak jsem palčivý sociální problém vyřešil oznámením, že já jdu, na což mi kolega odpověděl: "Jak chceš." Pevně doufám, že se příliš nenaštval, ale soudě podle dalšího vývoje mých cest a jeho dříve prezentovaných názorů na to, co chce vidět, řekl bych, že jestli se naštval, tak mnohem méně, než jak by byl naštvaný, kdyby se mnou zůstal. Příjemným důsledkem osamění byla možnost zdvojnásobit tempo chůze. Jo a příručky Austinu křivdily. Zbytek dne jsem viděl spoustu zajímavých věcí, i přesto, že knihovna byla hned první z těch, které jsem úmyslně minul.

Nejvíc mě to táhlo do přírody. V Austinu je v lednu velmi příjemně, asi jako u nás v květnu. Pobyt v přírodě navíc mírnil výše zmíněné toaletní potíže. Našel jsem pěkný potok jehož břehy lemoval park, a vydal se podél vody. Zjistil jsem, že jdu po naučné stezce, kde tabule návštěvníkům vysvětlovaly, jak se v minulosti Indiáni chovali k místním obyvatelům špatně a jak se v jakési jeskyni tito ukrývali spolu s "dalšími zločinci". Inu, Texas. Když bylo přírody dost, vydal jsem se za dalšími lákadly. Viděl jsem čtvrť s domečky jako ze Simpsonových, dálnici, most, výše zmíněný potok, jakousi dlouhou a zarostlou ulici, tentýž most jako v předchozím případě, tutéž řeku, další čtvrť, pak chvíle chůze a opět známý most. Vzpomněl jsem si, že geometrická struktura a číselné názvosloví ulic amerických měst usnadňují orientaci, a rozhodl se to zneužít. V souvislosti s narůstajícím hladem a nulovém povědomí o tom, kde se dá v Austinu koupit jídlo, kromě nějakých obchodních center desítky kilometrů vzdálených od středu města, jsem se vydal směrem, ve kterém čísla ulic ostře klesala. To, že jsem míjel největší (a asi jediný) obchod s (dokonce zdravou) výživou v okolí mnoha kilometrů jsem zjistil až o pár dní později. Ale nebojte, ty dny jsem nestrávil pochodem po městě. Vrátil jsem se do hotelu a začetl se do ukořistěných novin Onion. Kdo neznáte, doporučuji přečíst, stojí to za to. Silou vůle jsem je časem vyměnil za sborník konference, která měla den na to začít.

No a pak se podobné výlety střídaly s návštěvami přednášek. Někdy jsem byl jeden ze sta, zastrčený v rohu veliké posluchárny, jindy jsem tvořil něco okolo 20% publika, to když byl prezentován náš článek :). Nejčastěji jsem byl ale na cestách po mém druhém americkém městě. Jednou večer jsem se dokonce odvážil i do restaurace, v doprovodu početné, a až na jednu výjimku, česky mluvící skupiny. Obecně mám nejradši placení předem, v restauracích jsem vždy celou dobu na trní, jestli nebude při placení zádrhel, ať už jakkoli iracionální podstaty. V USA se podstata zádrhele stává velmi racionální, kromě mé snížené komunikační schopnosti je zde i ono pověstné povinné spropitné. Bylo mi postupně doporučeno, že má tvořit 10%, 15%, a ve dvou případech dokonce 20% z účtované útraty. Jakožto matematik mám s počty docela problémy, a tak mi sestavení odpovídající částky po výtečné večeři se skvělou obsluhou a hlavně vynikajícími spolustolujícími dělalo mírné problémy. Naštěstí byly ale ten večer jediné.

A jako každý můj text, i tento končí přesně ve chvíli, kdy čtenář začíná už poněkud palčivě postrádat pointu. Ošidím vás shrnutím, že dál už to bylo všechno podobné, že detaily uvidíte na fotkách, a že cestou zpátky letadlo nespadlo, ani mě nikdo nekontroloval pecky v datlích. Milá žena Lucie se se mnou v nepřítomnosti nerozvedla, naopak jsme se hned po příletu odstěhovali do našeho prvního samostatného bytu. A jestli jsme neumřeli, žijeme tam dodnes, a já vám příště napíšu, jak se nám daří, zejména co nás štve. Těšte se. :)

Psycho tady bude!

2010-01-26T19:24:00.000Z

...aneb "Blahoslavení, kdo hledají něco divného, neboť si stačí koupit zrcadlo." Pokud vás reflexe neláká, jste vítáni vysmát se autorovi v tomto příspěvku. Matematická logika nás učí, že daří-li se z tvrzení "A platí" i z tvrzení "A neplatí" odvodit tvrzení "B platí", pak lze platnost B odvodit nezávisle na A. V mém případě lze odvodit, že nemohu psát, nezávisle na tom, jestli mám spoustu námětů nebo ne. Zpočátku byl skutečně problém na straně tiché múzy všednodenních zážitků, poslední dobou se však tak rozkecala, že se bojím na blog jen pomyslet, abych nezapomněl jeden z deseti námětů, které se od listopadu nahromadily. Asi vás nepřekvapí, že se to s časem nelepší, tak využívám popolední ztráty soudnosti a jdu za svými zády psát guláš uvařený z toho všeho. Časovou souslednost prosím nečekejte. Na nepřítomnost smyslu už jste doufám zvyklí.

Nejdřív si uděláme přehled událostí, doma i ve světě, kde jsme ovšem taky doma. Samozřejmě půjde o události naší minimální rodiny, tedy milé ženy Lucie a mě. Loni v listopadu jsme ukončili první blok kontaktu s Británií a dočasně se zhroutili zpět do náruče vlasti. Já, jakožto slabší povaha, o čtrnáct dnů napřed, veden vinným instinktem na Memics. Když se však většina konverzace v rodném jazyce zvrhla na "Kde je Lucka?", uznal jsem, že platební karta, hodinky a svačina nebyl úplný výčet toho, co jsem v Edinburghu zapomněl. Těsně před koncem měsíce jsme tedy seděli v letadle na betonu edinburského letiště oba. Z reproduktoru znělo hlášení o bezpečnosti v češtině, které pravděpodobně namluvila automatická pračka. Nevysvětlujte si to špatně, mluví ze mě závist. Taky bych chtěl umět mluvit perfektní angličtinou a ještě u toho otáčet bubnem s prádlem v mýdlové vodě.

Popisovat, co jsme doma zažili, tu asi nemá cenu. Většina z vás, milí čtenáři, jste to zažili s námi na vlastní kůži. Další důvod je ten, že to bylo moc pěkné, a tak se o tom těžko dají psát ironické poznámky, na kterých je jinak tento upadlý blog postaven. Shrnu to tedy jako několikanásobné Vánoce (v první polovině prosince).

Jediná událost, která se s hořkým úšklebkem popsat dá, je završení kauzy datové schránky, popsané v zážitcích z Londýna. A to i přesto, že se na tom podílel neobvykle schopný a ochotný úředník Prahy 11. Jeho přičiněním a více než hodinovým alternováním mezi telefonováním na infolinky CzechPointu a České Pošty jsem se dozvěděl následující: datová schránka (fyzické osoby) nemůže být na její žádost zrušena. Může být ale "znepřístupněna", což znamená, že se nepoužívá. Rozdíl mezi nepřístupnou a neexistující datovou schránkou je ten, že pokud už schránku máte (byť nepřístupnou), nelze požádat o její vytvoření. Můžete ovšem požádat o znovuzaslání aktivačních údajů. Problém je v tom, že vám je pošlou na adresu, kterou jste uvedli v první žádosti, změna adresy není možná. A poučení z toho plyne -- mějte oči otevřené, ušetříte. Až vám na velvyslanectví řeknou "11", a ještě přihodí "ne korun", neplaťte jim v librách. Oni tím jenom chtějí říct, že požadovaný úkon není možný a že vám to vysvětlí na Praze 11.

No a zatímco ve vlasti mrazy na Vánoce (ty, co byly okolo 24. prosince) povolily, aby si kapři cestou na popravu připadali jako na dně vypuštěného rybníku bahňáku, milá žena Lucie a já jsme byli zpět ve Skotsku, obklopeni sněhem a sluncem. A vánoční párty naší paní domácí, které jsme zbyli jako skoro jediné obyvatelé přes většinu svátků. Asi vás tedy nepřekvapí, když řeknu, že v půlce prosince jsme odpověděli na pár inzerátů nabízejících pronájem bytu, přes Vánoce si usilovně přáli, aby nám něco z toho vyšlo, a v lednu si oddechli, když se tak stalo. Dodám-li, že to "něco" byl ve skutečnosti náš favorit, jistě si představíte, že došlo i na hlasitě vyslovené: "No to je výborné." Pokud vám to připadá málo, dodávám, že v přepočtu na hladinu bujarosti naší "nejtišší svatby, kterou jsem v téhle hospodě měla" to je u nás dvou ekvivalent ztřískání se šampaňským do bezvědomí a vyzpěvování "Kde domov můj? -- V pronajatém bytě!" po nočních ulicích.

Stěhovali jsme se velmi impulzivně. Mělo to být jeden lednový pátek. Den předtím ráno jsem se měl vrátit z konference (detaily v některém z příštích příspěvků), a protože se konala v časové zóně "-6 hodin", plán byl nechat si den volna na přeřízení biologických hodin. Ale instinktům se člověk neubrání, zvlášť když jim prozradí, že byt už je volný. Vystupovat za letu nemělo cenu, letěli jsme bohužel ze západu, a město je na východ od letiště. Proběhl jsem tedy aspoň co to šlo nejrychleji celní kontrolou a dvěma autobusy, až jsem se ocitl před bývalým bydlištěm. Milá žena Lucie ještě spala, když jsem dorazil, ale moc dlouho jí to nevydrželo. Nějak jsem v tom spěchu zapomněl na slušnost a místo pozdravu jí vrazil rovnou do ruky její kufr. Když jí neodpovídal na otázky "Jaká byla cesta?" a "Už jsi snídal?", otevřela oči a s povzdechem nacpala hranatého šikulu tím, co bylo na dosah. Zapletl jsem jí do vlasů ozdobnou pentli s nápisem "Day bus ticket", a vyrazili jsme s první várkou na autobus. Kdysi dávno jsem tu popisoval, jak jízda místním autobusem, obzvláště při akceleraci a brždění, připomíná směs tréninku juda a skoku do vody (bez vody). Obával jsem se tedy, že s našimi zavazadly to bude spíš nácvik důlního závalu, až na poslední chvíli zmáčknu tlačítko "STOP" a kvílející brzdy autobusu nám a našim stěhovacím zavazadlům přidělí hybnost odpovídající 200km/h při naší běžné hmotnosti. Milá žena Lucie však během mojí nepřítomnosti v bytě už několikrát byla, aby ho připravila na obývání, takže mě hladce vysadila na správné zastávce bez civilních obětí.

Šťastně jsme dorazili před dům. Protože se jednalo o neznámé prostředí, kde by mohly létat židle, nechal jsem milou ženu Lucii vstoupit první (aby jí měl kdo poskytnout první pomoc, samozřejmě). Žádná židle zrovna nežádala o povolení k přistání na našich hlavách, postoupil jsem tedy za ní do chodby. Vstupní dveře se za mnou s mohutným třísknutím zapráskly a odhalily nápis z vnitřní strany: "Zavírejte POTICHU." Sousedé se kupodivu nevyhrnuli nás po tomto úvodu uvítat, a tak jsme postoupili do bytu. Tam jsme vyložili zavazadla a vrátili se zpět do bývalého bydliště pro další. Po třetí takové výpravě jsme už měli přestěhováno všechno a se slzami (štěstí) v očích jsme se rozloučili s naším starým domovem.

V novém bytě se nám daří pěkně. Pravda, nostalgie občas zavládne. Někdy ji zaháníme tím, že si navzájem klademe otázky jako: "Ty už zase jíš?", kopeme se do zadnic s výkřiky "Zlobivý chlapec!", případně se v přestrojení za statného dalmatina snažíme vytlačit jeden druhého z kuchyně. Někdy nám ovšem nezbývá uznat, že staré bydliště nelze nahradit, třeba když se přesvědčíme, že spižírna nám pořád ne a ne smrdět. Ještěže máme cibuli, abychom to mohli řádně oplakat.

A tím to dneska utnu. Snad jste, milí čtenáři, po tolika špatných literárních zážitcích se mnou už nedoufali, že se ode mě něco dozvíte. Doufám, že po tak dlouhém čekání na pointu už vás nepřekvapí, že tento příspěvek končí. Věřím, že i tak, samotný fakt, že končí, ve vás nakonec zlomí hořkost a způsobí úlevu. Pokud ano, a hodláte se, se mnou soudit, pak poslední větu tohoto odstavce doporučuji klasifikovat jako výhružku, jinak jde spíš o výsměch. Původně, ovšem, jde jen o rozloučení typu "Nashledanou.". Děkuji za pozornost a těším se příště na setkání, bude nás čekat záhada s bicyklem, hudba budoucnosti a zážitky z Texasu.

Dědictví Babylonu

2009-11-08T20:48:00.003Z

Milí čtenáři, ano, dnes opět budu těžit křečovitý humor ze své neznalosti anglického jazyka. Tedy jistě půjde o neznalost jazyka, ale jestli se ve všech případech jednalo o angličtinu, to není jisté.

S milou ženou Lucií jsme se dnes vypravili do jednoho ze zdejších nečekaně rozlehlých a zarostlých parků. Čiší to v nich divočinou, u cesty jsou na tabukách hlodavci, dravci i další zvěř, úzké pěšinky vedou hustým houštím, až se člověk musí pohybovat v předklonu, a jen tu a tam z louhy vyčnívá k nebi semafor. Jako bájní Jeníček s Mařenkou jsme se tak prodírali hustým porostem jednoho parku, až jsme na paloučku nenašli chaloupku na muří nožce, ani stařenku s bradavicemi, ale stařečka v teplácích a bundě. Slušně jsme ho pozdravili a on se na nás mile usmál. Nám však úsměv zamrzl po první větě. Jestli jste někdy slyšeli mluvit vesničany v rakouských horských obcích, zkuste si vybavit, jak jejich řeč zněla, a pokud umíte německy a něčemu z jejich řeči jste rozuměli, odmyslete si to. Tak takhle nějak mluvil dotyčný pán. Z gestikulace jsme odhadli, že chválí počasí a že nám sděluje, že se po dnech váhání díky vábícímu sluníčku vydal na procházku. Jeho poněkud ztuhlý postoj sice sváděl k interpretaci: "Dostal jsem křeč a nemohu se hnout z místa, prosím pomozte mi!", ale vzhledem k tomu, že se usmíval, pomoc jsme neposkytli. Snažili jsme se vyloudit nějaké neutrální citoslovce, které by si mohl vyložit jako souhlas nebo jiné vyjádření, které by neotvíralo širší diskuzi, ale pán měl evidentně povídavou náladu, a tak dával najevo, že není ani nutné ho tímto přerušovat, a v hlubším detailu popisoval (možná!), kterak se v minulých dnech marně přemlouval k návštěvě tohoto hustého lesa, a jak se mu to povedlo až dnes. Když nám jeho nonverbální projev dostatečně silně naznačil, že zásadní změny ve svém chování provádí nejčastěji jednou za týden, poslední změnu provedl dnes tím, že šel na výlet, a souvislý tok jeho vyprávění by tedy uprostřed lesa mohl klidně další týden pokračovat, skočil jsem mu drze do řeči a lámanou angličtinou se rozloučil.

Stařeček to akceptoval s klidem mudrce, a dokonce zareagoval opětováním pozdravu. To je na celé situaci nejvíc zdrcující — my domorodcům nerozumíme, ale oni nám ano. A když ne, tak se neptají po opakování s výrazem "Já vím, že jsem děsně natvrdlý, ale prosím zkuste to ještě jednou", ale s výrazem "Vy mluvíte pozpátku, nebo co?". No ale zvykání si na tyto potupné konce konverzací jde bohužel rychleji, alespoň u mě, než cit pro rozpoznávání zdejších nářečí. Takže s dostatkem psychické síly jsme pokračovali ve výletu, nezničilo nás ani další půlhodinové bloudění, při kterém jsme prolezli mimojiné trním, přelezli dvě zdi, přeběhli frekventovanou silnici, a dokonce znovu potkali stařečka, který do našeho úprku volal cosi o igelitce. Já soudil, že nám sděluje, jak lze hygienicky provést defekaci i když se v okolním lese nenachází WC, milá žena Lucie vsadila na pravděpodobnější variantu, že jde o izolaci umožňující pohodlné usednutí i na morkou lavečku. Každopádně jsme nechali stařečka s jeho vynálezem v lese a prchli do anonymity nákupního střediska pro pečivo.

Nepoučen z tohoto dobrodružství, vydal jsem se odpoledne navštívit univerzitní tělocvičnu. Zejména kvůli plavání jsme si totiž s milou ženou Lucií zaplatili roční členství v univerzitním sportovním klubu, a kromě přístupu do bazénu máme zdarma sedm dní v týdnu přístup do několika dobře vybavených tělocvičen a posiloven, kde se nadto odehrávají krátké kurzy a aktivity pod povolaným dohledem. Já jsem si oblíbil třičtvrtěhodinovou sestavu na celkové posílení těla převážně za pomoci vlastní váhy, ale její detaily tu popisovat nebudu, není to důležité. Důležité je jen to, že celou tu dobu, co se cvičí, tak hraje hlasitá rytmická hudba (většinou doprovázená ženským hlasem zpívajícím stále dokola "přidej", "nezastavuj", nebo "sexy", ale co, intelektuální vybití se od posilovny neočekává). Trenér má k dispozici mikrofon, ale ten, který tam byl dnes, je velice milý člověk, a dává před mikrofonním monologem přednost osobnímu dialogu. Obchází tedy funící a supící cvičence a zapřádá s nimi konverzaci s elegancí dvorní dámy na královnině odpoledním dýchánku, zde tedy spíše fuňánku-supánku. Přitočil se i ke mně a zeptal se na něco, čemu jsem nerozuměl ani spojky. Přihlouple jsem se tedy zašklebil, což moji slinivku stálo velkou námahu, protože ačkoli to nebyl zrovna nejsladší úsměv, s hladinou cukru mi tahle křeč svalů v obličeji docela zamávala. Pan trenér však pokračoval, a vypadalo to na otázku. Nezbylo, než se přiznat a požádat někde mezi nádechem a výdechem o zopakování. Toho se mi dostalo, ale bohužel šlo o záznam totožný s tím, který už byl uložen v mé paměti. Ješitnost a vyčerpání mi nedovolily sestavit celou anglickou větu sdělující, že nerozumím, protože jsem cizinec, a že má mluvit zřetelně, nebo na někoho jiného. Hodil jsem si v duchu korunou, a řekl: "Yes." Musím říct, že tak překvapeného jsem ho ještě neviděl. Okamžitě odešel a po celou dobu cvičení se nevrátil. Až po závěrečném protahování se zase objevil u mě a pronesl další záhadnou větu, ze které jsem ovšem zachytil jedno slovo: "párty". Odpověděl jsem shlukem samohlásek, ale už nebylo komu, po předchozím zážitku už mluvčí nečekal na odpověď.

Přemýšlel jsem o tom, co mi asi říkal, celou cestu domů. Znovu jsem si dialog přehrával v hlavě:
Trenér: "Ajfn gouskn, deeby mejnšl. 'a gráby stounge?"
Já: "Yes."
(Údiv, cvičení).
Trenér: "Brblybrbly párty frkfrk."
Ani paní bytná, kterou jsem na chodbě potkal v zimním kabátě říkajíc, že je rozbité topení a že neví, co s tím, mě nevytrhla z ponurého dumání. Jen mi tím poskytla možné vysvětlení. Co když to bylo takhle:
T: "Měl jsem dnes v noci sen, že se u vás v domě pokazilo topení. Musíš jít za paní bytnou a říct jí, že je potřeba zmáčknout červené tlačítko, a pak zelené. Nebo už jsi jí to řekl?"
J: "Ano."
T: "To je príma, že už jste to topení spravili. Přijdu k vám tedy v pátek na párty."

Když jsem svoji hádanku a možné rozluštění předložil milé ženě Lucii, zasmála se tomu, a přestože si zrovna čistila zuby, vyděsila mě svojí interpretací:
T: "Líbiš se mi, ale asi jsi spíš na holky. Nebo jsi na kluky?"
J: "Ano."
T: "Tak super, čekám Tě večer v klubu na párty!"

Pořád doufám, že to ve skutečnosti bylo takto:
T: "Já vím, že neumíš anglicky, a proto si myslíš, že Ti něco říkám, ale já Ti nic neříkám, stounge?"
J: "Ano." (To se asi divil, že jsem mu rozuměl :).)
T: "Brblybrbly párty frkfrk."

Jistě se mnou nesouhlasíte, milí čtenáři, a máte mnoho dalších interpretací. Nechte si je, prosím, já už jsem zdrcen dost. Kromě toho si mě pravda najde, nejpozději v pátek, až se dozvím, že se k nám někdo dobýval na párty, nebo už ve středu, kdy se raději na cvičení obleču do bundy. Mnoho úspěchů při učení cizích jazyků přeje, a před přílišnou důvěrou v učebnici varuje váš neoblíbený autor.

Nice Knife

2009-11-07T16:42:00.002Z

Volný překlad do češtiny (translation to Czech): Rád Vás poznávám. Písk, písk. Rád Vás pobodávám.

Cukr, Káva, Čokoláda

2009-11-06T12:47:00.002Z

Jak jsem naznačil minule, spotřeba energie je čím dál aktuálnější téma. Dnes se budu věnovat zdrojům, které nejsou fosilní, ale zrovna obnovitelné také ne, aspoň pro mě. Ano, jde o cukr, kávu a čokoládu. Prostřední se mě netýká, ale o to více se mě týká nespravedlivé znevýhodnění jeho konzumentů v prostředí naší školy. Začnu však svojí nezáviděníhodnou situací čokoládového závisláka.

Podle dostupných dokumentů jsem vědec-informatik. Protože nic jiného užitečného nedělám, bude to asi pravda. Zatímco šikovní lidé natírají železnou konstrukci naší školy, pečou dobroty, nebo střílí teroristy, já sedím v kanceláři, poslouchám hudbu, koukám z okna a řeším abstraktní problémy pomocí rovnic. Nic ovšem není zadarmo, a jako auto, kterému se musíte starat o plnou nádrž, aby vás svezlo, tak si i hlava žádá přísun paliva, v mém případě čokolády. Tu neměřím na litry, ale na řádky, co řádek, to 40g. Následuje popis jednoho dopoledne, pracovní postup doplněný o spotřebu:

[1 řádek]
Nalezení poznámek ze včerejška a tužky.
[1 řádka (=1 řádek)]
Úvodní dávka rovnic popisujících problém je na postupu...
[3 řádky]
Sada rovnic s popisem je připravena. Začínám odvozovat první výsledky. Výsledky nesouhlasí s příklady.
[1 řádek]
Nalezení početní chyby se povedlo třikrát po sobě (a šlo o dvě různé chyby). Opravení chyby se povedlo dvakrát po sobě.
[1 řádek]
Třetí oprava se povedla. Odvozování výsledků pokračuje.
[1 řádek]
Výsledky jsou šokující.
[2 řádky]
Stále jsou šokující.
[1 řádek]
Vymýšlení příkladu.
[1 řádek]
Příklad odvozené výsledky vyvrací.
[2 řádky]
Objevena koncepční chyba v popisu problému. Rovnice jsou od začátku špatně. Tohle byla slepá cesta.
[1 řádka -- chtělo by to 4, ale čokoláda, už druhá, došla]

A teď si pomyslete, že bych nezávisel na čokoládě, ale na kávě, jako většina mých kolegů. Co bych udělal? Zašel bych do kuchyňky s nočníkem a napustil si několik litrů, zdarma, bez starostí, kromě těch o zdraví. Takže ať už se někdo bude divit, proč nemám žádné výsledky, nebo proč jsem ještě schopen chodit, odpověď bude vždy — může za to nespravedlnost v distribuci drog na pracovišti. Nicméně stěžovat si na to nebudu. Mohl bych se dozvědět, že nevyřešit problém pomocí rovnic lze i bez spotřeby čokolády, a dostat štětec, nebo spíš vyhazov.

Ekoterorista

2009-10-29T14:36:00.000Z

Milí čtenáři, stává se ze mě ekoterorista. "E" jako extrémní a "ko-terorista" jako kategorický duál k teroristovi — terorizuji sám sebe. Dnes má ztýraná duše zase marně křičela do zdejších skleněných zdí a uší, které nerozumí, pravděpodobně ne jen z důvodů jazykových. Takže to místo nich schytáte vy, těšte se :).

Zájem o dopad vlastního života a společnosti, jejíž jsem součástí, na životní prostředí, ve mě vzbuzuje stavy připomínající maniodepresivní psychózu. Jsou chvíle, třeba když se dívám z okna na nádherné ledovci vybroušené útesy jedné staré sopky, na hladinu moře a na poletující ptáky, kdy si říkám, že to všechno určitě dobře dopadne, že lidstvo dostane rozum a přestane vztekle mlátit sekerou do větve na níž sedí. Zasněně se usměju, říkám si, že jediná cesta k lepšímu je změnit sám sebe, a být vlídný na ostatní. Když se ovšem podívám kamkoli jinam než z okna, nestačím ani přepnout na vztek, a padám rovnou do deprese. Vysloveně se těším, až naše stará dobrá Zeměkoule ztratí nervy a rozmaže to namyšlené lidské svinstvo po dostupných ostrých skalách, udusí ho jedovatými mračny jejich vlastních zplodin, a poskytne jim poslední dávku nerostů na nějakou skvělou bombu, kterou se navzájem definitivně vyhladí z povrchu planety a možná i rozešlou na sousední kosmické objekty. Už je mi i jedno, že budu součástí tohoto nepříjemného zážitku, hlavně že s ním vymizí všechna hloupost a ignorance. Jenže, zakládejte si s touto vyhlídkou rodinu, že. A tak se zase podívám z okna, usmívám se na racky jako měsíček na hnoji a říkám si ... atd.

Jelikož klávesnice a monitor jsou někde na půli cesty od okna, pokusím se zachytit přechod mezi těmito fázemi. Bude to něco mezi. Kdo nechce slyšet nic, má to nejjednodušší. Kdo chce slyšet to nejhorší, ať si přečte nepříjemně pravdivou Gomorrah od R. Saviana. Důvodů těšit se na to, jak nám matka Země zatne v příštích pár letech tipec je tam spousta. Pokud chcete nějaký přímo vztažený k péči o životní prostředí, můžete si přečíst, kterak za posledních pět let vydělala italská mafie nepředstavitelné množství peněz mimo jiné proto, že si nabrala dotace na ekologické zpracování jedovatého odpadu. Místo chemiků však zaměstnala nezletilé děti, které za cenu devastace vlastních těl vozily v kamionech ty jedy do kompostárny. Tam se zamíchávaly mezi kompost, kterým se následně hnojila zelenina bio-nebio. Dobrou chuť, reklamní košíku s mrkvemi a skvělým ovocem pro slabomyslně se smějící děti.

Já se tu budu věnovat žabomyším každodennostem. Jejich dopad na celkové životní prostředí je mizivý, ale s dopadem na psychiku je to horší. Už proto, že se není na koho zlobit. Možnost vylít si vztek člověka mnohdy uklidní (a připraví pro další pěkný záchvat). Co však chcete vyčítat už třeba jenom pověstnému pánovi z reklamy, vozícím se v novém passatu, který si chválí, jak je volant pěkně kožený a jak může jezdit 200 km/h i za deště a mezi soby přecházejícími reklamní silnici, protože má kvalitní pneumatiky a stěrače. Že je blbý, až s podivem, že přežil do dospělosti? A kolikrát týdně si tohle člověk musí říct sám o sobě? Konvertité všeho druhu jsou tak snadnou obětí vtipů právě proto, že nejsou schopní poznat sami sebe před týdnem, před rokem. Každý má právo na svůj čas a úsudek, i kdyby měl přijít až po smrti. Rada, o kterou někdo nepožádá, je k ničemu.

Takže já tu nejenom nemám co radit, ale radit ani nebudu. Po pěti rádoby vtipných úvodních odstavcích popíšu několik zážitků, které mě donutily rychle vyhledat okno s kopcem a mořem, a nechám vás být, milí čtenáři.

Poté, co jsem svoje environmentalistické svědomí uspal, naložil do letadla a na křídlech plných spolykaného benzínu se přepravil do Skotska, kde jsem ho zase probudil, nedá mi spát kvůli třídění odpadu. Město Edinburgh hlásá velmi sympatické odpadové heslo: Reduce, Reuse, Recycle. Na pořadí záleží: v první řadě Reduce, tedy pokud vyrábíte odpad zbytečně, nechte toho. Pak Reuse — spousta odpadu jsou jen věci, které můžeme použit k jiným účelům, místo kupování jiných nových. A až nakonec Recycle — proměňte věci na suroviny a z nich vyrobte nové. Poslední část si vzalo na starosti město. Jsou tu sběrné dvory a recykluje se kde co. Ale má to háček. Náš nejbližší sběrný dvůr je uprostřed nádherného parku, nedaleko našeho bydliště. Krásná nedělní procházka. Když ale dojím v práci ke svačině banán, těžko s ním jako s procesní monstrancí do výše vyzdviženým nasednu na kolo a povezu ho do 3km vzdáleného dvora. Druhá možnost, ovšem, je jet jenom 2.5km k nám domů a vyhodit ho do hnědé popelnice na kompost, ale to se nesmí dívat paní domácí, která trpí utkvělou představou, že tam patří jenom tráva, a že cokoli jiného nechají městští popeláři při odvozu na chodníku. V bližším okolí možnost odložit ten nejsnáze zpracovatelný druh odpadu není. A tak milá slupka putuje do igelitem vyloženého koše se směsným odpadem, kde bude dlouho plesnivět, než ji kamion se zbytečným nákladem podobných poveze daleko za město na skládku nebo do spalovny. Přitom dvacet souvislých metrů chodníku poblíž zabírá víc než desítka popelnic na "tříděný" odpad. Člověk by čekal jednu na sklo, druhou na PET, další třeba na jiné plasty, pak na papír, na lepenku atd. Nikoli. Je to skupina popelnic na všechno, co lze třídit, ale občané se to třídit nesmí ani pokusit. Netroufám si tvrdit, že rozliším polyethylen podle hustoty, ale asi bych zvládl, stejně jako průměrně inteligentní opice, odlišit lepenku od PET. Město Edinburgh mi však nedůvěřuje a klíčovou úlohu třídění přenechává odborníkům. Vytváří tak jistě nová pracovní místa, ve kterých lidé v lepším případě dělají zbytečné věci, v horším zalévají odpad do betonu nebo ho mísí s kompostem (v tom případě se aspoň ta moje banánová slupka dostane, kam patří).

Ještě vynalézavější byl ďábel v případě budovy naší školy. Univerzita se všude chlubí nejen svým členstvím v jakýchsi eko-organizacích, jejichž jediným viditelným účelem je vytváření hesel, která obsahují co nejvíc výskytů slova "green" a webových stránek v odpovídající barvě (a teď opravdu doufám, že jim hnusně křivdím). Má dokonce svůj odbor pro ochranu prostředí proti důsledkům vlastního provozu. A nová budova informatiky je perlou, která splachuje dešťovou vodou, topí dobrým slovem a svítí jenom když je to opravdu potřeba, a jenom hodným lidem (nevidím na klávesnici). A v této úžasné eko-budově žijí eko-skřítci, kteří každou noc obejdou všechna patra a z košů s bílými sáčky pečlivě vyndají a vytřídí použité obaly, pokud ovšem do nich někdo nehodí nerecyklovatelný odpad, který patří do košů s černými sáčky. Jediný problém je, že to skřítci ani nikdo jiný nikomu z denních obyvatel neřekli, takže obsah košů nelze recyklovat nikdy. Já jsem to zjistil až poté, co se mi kolega, který je tu od postavení toho skvostu, svěřil, že neví kam s prázdnými sklenicemi. Protože na můj návrh házet je z okna dolů na ulici, kde jsou příslušné kontejnery, nepřistoupil, začal jsem pilně googlit, až jsem po hodině a něco vygooglil velice obskurní a nepříliš aktualizovanou stránku nazvanou "Stěhování" (myšleno do nové budovy, kde je škola teď, hezkých pár let zpátky). Na ní byl odkaz na dva letáky, na kterých bylo namalované, co do kterých košů patří. Chytil jsem se za hlavu a nosem během další hodiny sepsal e-mail paní, která má na starosti chod budovy, že mi přijde informace z této stránky dost podstatná na to, aby ji někdo zveřejnil, a že to klidně udělám osobně za pomoci vlastních rukou, tiskárny (cha, ekolog!) a lepící pásky (nerecyklovatelné!), když mi to schválí. Dostal jsem odpověď. Automatickou. "Mám moc e-mailů, nezvládám odepisovat." Asi to napadlo ve stejnou chvíli strašně moc lidí.

Argumenty proti třídění odpadu, které slýchám nejčastěji, jsou buď mlčení, nebo něco v tom smyslu, že "já na takové zbytečnosti nemám čas, a stejně to jistě nepomůže". O prospěšnosti ohleduplnosti, zejména k životnímu prostředí nemá smysl diskutovat. Jistě, jeden člověk je málo, ale když se každý z miliardy vymluví, že on začínat nebude, nezačne nikdo. Nicméně, jak předchozí příklad ukazuje, ohleduplnosti se nedaří, i když by třídění naopak spoustu času ušetřilo, ani když nikdo ze zúčastněných není proti, ba dokonce i když se třídit chce. Stačí vhodně zakomponovat "mañana". Příběhy z krásné eko-budovy tím ale nekončí.

Šetření energií je hned dvojí lákadlo — nejen že je to ohleduplné, ale dokonce to šetří peníze. A na ty zatím lidé slyší lépe. Aspoň než budou s penězi koukat na vlastní konec a recitovat si dopisy náčelníka Seattle. Ani tak to však s šetřením není lehké. Počítač sám o sobě není zdaleka největším žroutem proudu (i když skromný taky není), vynásoben stovkami, kterých se jich povalují po jediné univerzitní budově, je to však budulínek k pohledání. Nebudeme si nic nalhávat, i když se najde pár vědců, pro které jejich počítač, zatímco oni v noci spí, analyzuje spousty dat, aby mohli další den odvozovat z výsledků nové cesty ke světlejším zítřkům, většině lidí je počítač puštěný přes noc platný jako mrtvému zimník. Nebudu teď rýpat do těch, kterým je stejně platný i přes den, přece se tu nebudu kritizovat. A zdejší správci výpočetní techniky to ještě kazí tím, že uživatele s fakultou doporučenou variantou operačního systému (nebojte, nejde o Windows), nutí počítač přes noc běžet, protože se na něm automaticky spouštějí aktualizace. Aktualizace na mém počítači probíhají dvakrát do týdne, v součtu zaberou pět minut, a zpomalení počítače při nich skoro nepozoruji (zvlášť když píšu blog, teda chci říct odborný článek). nevím, proč by kvůli tomu měl počítač běžet víc jak 120 zbytečných hodin týdně. Jenže mnozí uživatelé jsou ještě vynalézavější. Zdejší skleněné stěny ukazují až příliš jasně, kolika lidem svítí uvítací obrazovka celou noc. V podstatě ani není potřeba svítit na chodbách. Jenom nevím, jestli monitor jako současné řešení topení a osvětlení je nejlepší volba. On i když je vypnutý na takzvané "stand-by", tak papá. Nikdy jsem nepochopil, k čemu je to dobré. Je opravdu sekunda na zapnutí druhého tlačítka při startu počítače taková úspora času, aby musel monitor celou noc stát připraven rozsvítit se kdykoli se změní napětí na datovém kabelu? Když jsem byl nedávno v Oxfordu, nadchly mě dekorace na stěnách Computing Laboratory, kde pracuje spousta špičkových odborníků. Visí jim tam plakátky nabádající k vypínání počítačů, monitorů, světel, vyloučení současného topení a větrání, nebo větrání v nepřítomnosti, atd. Jejich výsledky nevypadají na to, že by dodržováním těchto zásad nějak trpěl jejich pracovní výkon.

To mě přimělo šáhnout si do svědomí. Protože počítač používám převážně akorát k e-mailování a psaní výsledků (to ovšem nějaké musí nejdřív být, což není moc často), začalo mě trápit, že většinu dne chudák hranatá jenom tak třistamilionkrát za sekundu čeká, co udělám, a já nic. Přeskládal jsem si den, dopoledne i odpoledne dělám věci, u kterých se bez něj obejdu, a zapínám ho jenom v půlce, abych si přečetl e-maily a odpočinul u psaní blogu :). Byl jsem na sebe náležitě hrdý, úplně jsem cítil, jak mi zelenají vlasy, jak se na mě Země usmívá a říká: "Díky Tobě vás všechny, grázlové, smetu ze svého povrchu o den později." Pohladil jsem svůj vypnutý počítač a rozhlédl se po místnosti. Vedle dvou výkonných strojů kolegy, které běží ve dne v noci, na mě z protějšího konce vesele blikal stroj dalšího, nově příchozího kolegy. Dovezli ho zhruba ve stejnou dobu, kdy jsem začal i přes den vypínat svůj. Kolega ho nepoužívá, protože mu technici ještě nezprovoznili internetovou přípojku. Asi mají moc práce s e-maily nějakých pitomců, co neví, jak třídit odpad. Ale počítač už pro jistotu běží, u v noci. Tři miliardy škytnutí za sekundu. Co kdyby náhodou internet naskočil a on mohl konečně stáhnout aktualizace? Silou obou rukou jsem otočil hlavu k oknu: kopec, moře, ptáci, kopec, moře...

5 for 1

2009-10-28T17:26:00.001Z

Překlad do češtiny (translation to Czech): Lístky, prosím. Kino nabízí 2 lístky za cenu 1 všem zákazníkům Aquafone. Kino. Aquafone. Haló? Dnes je jich 5 za cenu jednoho.

A Unix Puzzle

2009-10-28T17:05:00.000Z

Hi all, especially Unix wizards. I'm in a continuous process of becoming a staff member of my new university. One step, however, was quite discrete — my login was changed from the visitor's one to the staff one. The admins copied the files from my old home into my new one, but did not change the ownership. A not surprising fact is that many applications performing a rather paranoic tests of permissions complained about the configuration files etc. being unaccessible.

A deeply surprising fact for me was that under my new identity I have been able to modify files and directories owned by the old user account, even there where the permissions were quite clearly saying I should not have been. Under my new account, creating a file in the new home directory (which was owned by the old user, however), went smoothly despite the directory being writeable only for the old user. On the other hand, accessing the old user's home was not permitted despite it had reading and executing permissions for everyone (see below).

When I requested a change of the ownership and an explanation from the admins, the first came instantly, whereas for the latter I'm still waiting. Of course I understand that they have too many tasks to do other than explaining magic they use, but if someone from you had a clue to that I'd be grateful (use the comments or e-mail me in such case). For a brief sketch of the situation please look at the following code (as I'm paranoic, the nicknames and some absolute paths not related to the problem were changed :)). The system used here is the DICE Linux distribution and the homes are mounted from another server via AFS:


[computer]newuser: ls -ld ../*user
drwxr-xr-x 25 olduser people 2048 Oct 19 14:23 ../olduser
drwxr-xr-x 29 olduser people 4096 Oct 27 12:24 ../newuser
[computer]newuser: whoami
newuser
[computer]newuser: groups
people staff submit teaching-src id: cannot find name for group ID 1103960840
1103960840
[computer]newuser: id -ng
people
[computer]newuser: cd ~newuser
[computer]newuser: cd ~olduser
-bash: cd: /afs/server/user/v/olduser: Permission denied

1-dimensional

2009-10-24T20:34:00.001+01:00

Překlad do češtiny (translation to Czech): Hrůzoještěr, nyní trojrozměrně. Dnes trojrozměrně. Ne, děkuji. Dnes jednorozměrně.

Tajemství kočárkárny

2009-10-21T21:27:00.001+01:00

Milí čtenáři, abych Vám ulehčil ztrácení se v tomto textu, nejenomže jej nepřestanu dělit do odstavců, ale ještě ke všemu bude občas některé slovo ěnecárbo (Maďarsky). Dnešní zápisník bude z druhé cesty do Anglie, tentokrát do Londýna a do Oxfordu. Na cestu jsem tentokrát vyrazil sám, neboť byla služební.

Vlak z Edinburghu mě tentokrát vezl za denního světla, což bylo znatelné zlepšení, neboť prvních asi sto kilometrů trasy je nejhezčích. Koleje vedou z velké části kolem východního pobřeží, a pohledu cestujícího se tak naskýtají zpěněné hřebínky vln narážející na černé skály a majáky vyhlížející příliv. Vyhlídka porážející na plné čáře dokonce i lákadlo bezplatného internetu poskytovaného ve vlacích na této trase, a jen občas přerušená zbytečně projíždějícím vozíkem s nezdravým občerstvením (solené arašídy, évodálokoč tyčinky, pivo a káva v boji za zdravou snídani). Seděl jsem na odvrácené straně vagónu, což mě zprostilo morální povinnosti fotit. Zpočátku se sice naproti sedící slečna, skrze niž a skrze opodál umístěné okno procházel můj fascinovaný pohled na moře, tvářila trochu udiveně, ale když pohled nezměnil směr ani poté, co pohoršeně vstala a odešla na toaletu, situace se uklidnila. Už se těším, jak s milou ženou Lucií navštívíme Berwick upon Twyde. Už z letmého pohledu britského rychlovlaku lze toto místo doporučit.

V Londýně jsem se díky naší aklimatizační návštěvě před dvěma týdny cítil jako ryba ve vodě. Alespoň do té míry, že smažená ryba je taky ryba, a to, co prochází náhonem turbíny vodní elektrárny, je také voda. Cestu přes Londýn jsem nezvolil ani tak proto, že byla levnější než "přímý" spoj do Oxfordu (který by byl stejně s přestupem), ale spíše proto, že jsem měl cosi k vyřízení na českém velvyslanectví. S typicky informatickým přístupem jsem naplánoval trasu redukcí na z minula známý problém. Bylo to jako z toho vtipu: Jak uvaří kitamrofni vodu na kávu, když je konvice v polici? Sejme konvici, naplní ji vodou, postaví na sporák, uvaří. A jak ji uvaří, když už stojí na sporáku? Sejme ji ze sporáku, vylije vodu, postaví na polici a dále postupuje podle předchozího. Věděl jsem, že z nádraží jedou autobusy na roh Hyde Parku, který je asi 2km od velvyslanectví. Nasedl jsem tedy do jednoho, a vytáhl mapu, že se podívám, jak překonat zbytek cesty, až vystoupím na rohu. Po chvilce studování a pohledu z čelního okna jsem zjistil, že autobus, který jede od nádraží až přímo před velvyslanectví je před námi. Takže zatímco při nástupu jsem jej vědomě nechal ujet, při výstupu u zmíněného rohu parku jsem mu vědomě zamával. I přes dalších několik nešikovných tahů jsem se na místo dostal dokonce s mírným předstihem.

Než se ponořím do vysvětlování, co že mě to na velvyslanectví táhlo, sveďmě to nejdříve například na vlasteneckou zvědavost, a popišme si krátce toto vysunuté chapadlo vlasti. Na sídlišti, kde bydlí babička, mají často lidé pronajaté přízemní kočárkárny a jiné podobné prostory, aby v nich provozovali smíšené zboží, unrárkuc, nebo jiný obchod. V Londýně je také jeden bytový dům, v přízemí má několik místností a prosklené dveře do nich vedoucí jsou polepeny papíry rozličných formátů, nesoucími vzkazy v rozdílných jazycích. Nejsou to vzájemné překlady, každý říká něco jiného, například že je uvnitř málo místa, že je potřeba si domluvit návštěvu předem, nebo že se jedná o velvyslanectví české republiky. Musím říct, že nemám nic proti skromnosti a účelnosti, a dokonce by mě potěšilo, kdyby takhle vypadala poslanecká sněmovna. Aspoň z části by se tak vyplnily slogany nejmenované strany o upřímnosti, naši poslanci totiž svými výtvory, "upřímně", často předčí i pověstné "borce z garáže".

Na velvyslanectví jsem si byl požádat o znovuzaslání přístupových údajů k datové schránce. Datová schránka je nedávno spuštěný projekt českého státu, který má umožnit doručovat důležité úřední dokumenty elektronickou poštou. Výhodami mají být zejména zkrácené doručovací doby, a možnost vyzvednout si dokument odkudkoli po Internetu. Přestože má tento projekt za sebou teprve několik měsíců ostrého provozu, a má tedy nárok na pochopení a trpělivost uživatelů, o úrovni profesionálního provedení již teď není pochyb, jak to pěkně popsal Vojta. V projektu je poznat dobrá snaha mnoha lidí, která však působí poněkud nekoordinovaně a ve výsledku zvyšuje krevní tlak. Například si nelze stěžovat na nedostatek informací, ty poskytuje hned několik zdrojů, bohužel každý poskytuje jiné informace. Před odletem do Skotska jsem se nadchl pro moderní technologie a rozhodl se schránku si zřídit. Nebudu zakrývat, že jsem pitomec a nechal jsem to na poslední chvíli (kdybych měl na starosti informační politiku ČR já, žádný takový projekt by neměl problémy, protože by měl takové zpoždění, že by vůbec nezačal běžet :)). Stáhl jsem si tedy z webu formulář, vyplnil všechny detaily včetně e-mailové adresy, která, podle informací oficiální infolinky, sloužila k zaslání "aktivačních údajů", a zašel na úřad. Tam seděla milá paní, která mě výslovně několikrát ujistila, že "neví". Měla pravdu, i když ne úplně, věděla aspoň to, že mám zavolat na infolinku. Připomíná mi to jinou anekdotu, o lékařích. Internista je ten, který ví všechno, ale nemůže nic. Chirurg, ten může všechno, ale nic neví. Konečně je tu i někdo, kdo může všechno, ví všechno, ovšem pozdě, a to je patolog. alelaraP s datovými schránkami postrádá patologa, aspoň doufám, nicméně infolinka hrála skvělou roli internisty, a paní za přepážkou byla chirurg jak z nemocnice na kraji města (Sovu nemyslím). Za mojí asistence se tedy udál památný řez, a já svým podpisem stvrdil, to, co jsem se dozvěděl v zápětí: dva dny po mém příletu do Skotska mi přijdou na brněnskou adresu doporučeně "autentizační údaje". Ty paranoidní pošta nevydá nikomu, ani mojí rodině, a to ani kdybych tisíckrát potvrdil, že jim věřím, nechal se k tomu úředně ověřit, vyfotit, a v životní velikosti okopírovat jako příloha. Můj vyplněný webový formulář s e-mailovou adresou doteď odpočívá na dně složky. Paní ho tehdy odmítla s výslovným: "Já to musím udělat znovu sama, a ten e-mail nemám kam napsat." Věřím jí to. Jakožto člověk s minulostí programátora nemám o programátorech iluze.

A co se dějě? Tak se údaje nedoručí, schránka se neaktivuje, a je vystaráno. Jenže není. Schránka se aktivuje automaticky, i beze mě. Jenom já se nebudu moci podívat, co v ní je. A jelikož by mi korespondence od úřadu měla chodit právě tam, nadšený z toho nejsem. Až mě někdy z něčeho horšího chytne amok a někoho zabiju, tak se ani nepodívám na svůj vlastní soud. No to by nešlo. Infolinka mi prozradila, že schránku lze zrušit a celou operaci zopakovat. Osobně bych přestal ve chvíli, kdy by byla schránka zrušena, ale vidina toho, že to dobře dopadne, a já si svoje předvolání k soudu budu moci číst i z Bahamských ůvortso, mi dodala elánu. Ten se mi bohužel nepodařilo přenést na kontakt s chirurgy. Ty zlobil skalpel a řekli mi, že nádor nelze vyříznout, dokud nevyroste, aneb musím počkat, než se schránka rozkouká, a pak ji teprve zrušit. Schránka se rozkoukávala soubežně s mým rozkoukáváním ve Skotsku. Zatímco ona zjistila, že si ji nepřečtu, já jsem zjistil, že v Edinburghu je konzulát, ale jen honorární. To znamená, že si člověk může jít prohlédnout z venku pěknou vilu, podívat se na zavřené dveře a říct: "No jo, pan konzul, to je panečku honorace." Na úřad se musí do Londýna.

V Londýně, ve výše popsaných skromných podmínkách, se mi dostalo vlídného přijetí. Pán, který se mnou jednal, se na mě usmíval a ochotně mi vyšel vstříc. Slovo "neznám" nebo "nevím" nezaznělo, pouze na konci zaznělo "budeme po Vás chtít jedenáct". Správní poplatek v librách, aby bylo jasno (mně to jasno nebylo a naivně jsem doufal v koruny :)), který beru jako zasloužený trest za svoji opozdilost. Mám špatnou paměť, a "neodkládej to, 11 liber" se pamatuje lépe než "neodkládej to, tytyty". Schránku mi zrušili, a vyrobili novou žádost, tentokrát s doručovací adresou britskou. Dozvěděl jsem se, že doručování "aktivačních údajů" mimo ČR funguje teprve 5 dní. Bylo to poznat i na formuláři, který výše zmínění iřotámargorp sice rozšířili o políčko "Stát", ale namáhat se udělat políčko PSČ tak široké, aby se do něj vešel i britský poštovní kód, je nenapadlo. (Hlavně by mě zajímalo, proč je napadlo tu délku vůbec omezit, a proč na 7 znaků. Že by problém Y2K byl tak vzdálený současné programátorské generaci? Nebo databáze české státní správy běží na strojích s nedostatkem trpaslíčků na logické operace a zpěv?) Panu úředníkovi jsem slíbil, že mu dám vědět, jak vše dopadlo. Vzhledem ke stavu systému řídícího datové schránky a chystané stávce britské pošty má tento příběh jistě naději na zajímavé pokračování.

Ačkoli je administrativa zábavná, nechám ji pro tentokrát už být a přidám něco nudného na uklidnění. V podvečer jsem z Londýna vyrazil do Oxfordu. Už při východu ze železniční stanice jsem se nachytal. Jistě mnozí díky Mr. Beanovi víte, že na některých stanicích britské železnice musíte i při odchodu z vlaku prokázat, že máte jízdenku. Například v Oxfordu to ověří jeden z automatů, případně úředník drah. Protože moje kontakty s lidmi v anglickém jazyce končívají obvykle groteskně, a já už chtěl spíš spát, než se na vlastní učet bavit, šel jsem k automatu. Vsnul jsem do něj lístek, automat ho spolknul, otevřel dvířka a... a nic. Pánovi přede mnou i slečně za mnou vrátil jízdní doklad, u mě ale dělal, že mě nezná a ať jdu. Tak jsem šel a uvítal to milé univerzitní městečko řízným "eledrpod". Ten lístek totiž budu potřebovat, abych vykázal náklady za cestu organizátorům semináře. Vše se nakonec vyřešilo tím, že jsem jim ty lístky úplně zapomněl dát, ale to už předbíhám. Došel jsem tedy dle instrukcí k univerzitnímu hotelu. Neoznačil bych to za nejkratší cestu, ale došel jsem tam. Paní recepční od začátku působila zklidňujícím dojmem, bylo evidentní, že se nejedná o hotel pro veřejnost, ale pro akademické cvoky. Když jsem ji pozdravil slovem "pasport" a divoce jím zamával, jen si popostrčila brýle na nose a řekla, že to oni tu nepotřebují. dala mi barevně odlišené klíče a pomalu a zřetelně mi vysvětlila, od kterých dveří jsou. Když mi říkala, kde ty dveře najdu, byl jsem už duchem mimo, a tak jsem se po několika minutové procházce po hotelu vrátil se stupidním dotazem. Nevypadal překvapeně a řekla mi, že to určitě po chvíli najdu. Našel jsem to. Pokoj byl útulný, na posteli byly složené ručníky a mýdlo. Mýdlo, které jsem pak čtvrt hodiny marně hledal v koupelně, a všiml jsem si ho až když jsem se oblékl, že si půjdu nějaké koupit. Protože už vysvětlit člověku jako já, co je klíč, jak se používá a kudy se jde k pokoji, dalo paní zabrat, zbytek instrukcí pro hosty byl v malé brožrce umístěné na stole. Hbitě jsem ji prostudoval, zjistil jsem, jak se připojit k Internetu, co dělat, když člověk potřebuje vyprat oblečení (kupodivu ne jak uvařit vodu na kávu), a pro jistotu ještě jednou popis toho, co je potřeba udělat, aby se člověk dostal za použití klíčů z ulice do svého pokoje. Došel jsem k závěru, že to, co jsem hledal nejvíc, totiž informace o jídle, v brožurce chybí, protože vědátoři beztak jí jenom na konferenčních večeřích a cofee-breaks.

Pěkně jsem se vyspal a začal svůj nový den plný trapasů. První byl soukromý, zastyděl jsem se jen před sebou. To když jsem náhodně otevřel instruktážní knížečku a dozvěděl se, že jídlo se tu podává v plné penzi. Snídani jsem ale ještě stíhal, a tak jsem se na ni vydal. Varován nedávno o nástrahách etikety hotelového stravování, vešel jsem nesměle do jídelny. Uvítal mě milý číšník, který po pozdravu udělal nezbytnou pauzu, abych ho stihl obejít a otočit se zády, a pak plynule pokračoval výčtem stolů, ke kterým se mohu posadit, a jídla, které si mohu nabídnout. Přisedl jsem si tedy k jednomu stolu a začal svůj obvyklý boj o nádobí. Oceňuji práci číšníků a jejich snahu proměnit stravování v dokonalý odpočinek, ale nemohu si zvyknout na jejich rafinované výpady s cílem sesbírat co nejvíc nádobí, které je byť jen podezřelé z toho, že z něj někdo něco jedl. První tah je vždy snadný, vzal jsem misku, naplnil müsli a ovocem a jedl. Hned mi však došla moje strategická chyba -- nevzal jsem si nic na pití. Suché müsli se mi lepilo na hltan, ale vydržel jsem. Kdybych ho jedl příborem, mohl bych se odvážit nechat ho zkřížený a jedním skokem si obstarat nápoj z vedlejšího stolu. Zkřížit lžíci samu přes sebe však vyžaduje víc síly, než mám, a tak jsem raději prvně dojedl. Moje obavy se potvrdily, číšníkova ruka uchvátila opuštěnou misku už ve chvíli kdy jsem se teprve zvedal pro pití. Nejhorší na tom je, že vždy v takové chvíli zpanikařím, a hlava pošle puse příkaz k vyslovení "Thank you", místo zdvořilého odmítnutí. Ve chvíli, kdy mi to dojde, už je většinou čas tak akorát změnit "Thank you" na "Fuck you", a to by asi zaručilo neodnášení nádobí za cenu vyhození z jídelny. Bitvu o misku jsem tedy prohrál, následoval ještě ztracený talíř, zabavená sklenice a nakonec i druhá miska. Zdrcen ze svojí porážky, ale dobře najezen jsem opustil ětšijob.

Z hotelu jsem vyšel v 9h a na univerzitě jsem byl očekáván něco po 11h. Vzhledem k tomu, že hotel měl být "5 minut pěšky" a mým orientačním schopnostem mi to přišlo jako dobrý odhad času. A skutečně, vyrazil jsem přímo za svým cílem, a přitom si prohlédl většinu budov patřících ústavu chemie, dvě muzea, náměstí, jeden obchod jsem navštívil dvakrát a jednu ulici třikrát. Nakonec mi tedy stačilo jen něco málo přes hodinu, abych se dobelhal k budově, kde se měl konat seminář, a uznal, že je skutečně asi tak 5 minut vzdálena od mého ubytování. Vstoupil jsem a navázal kontakt s vrátným. Pohledem. Ústy to nešlo, lavonofelet. Zatímco jsem čekal, než dovolá, a s hrůzou zjišťoval, že mu nerozumím ani slovo, díval jsem se na informační panel nad vrátnicí. Překvapilo mě, že tam čtu svoje jméno, čas a místo konání semináře. To tedy znamená, že jsem tu správně! Vrátný dotelefonoval. Místo pozdravu jsem na něj vyhrkl: "To jsem já, ten chlápek z informačního panelu, pustíte mě dovnitř?" Chvíli to vypadalo, že jsme si prohodili role, a on je ten, kdo nechápe. Pak se podíval na panel, kde už svítila dávno úplně jiná informace. Pak znovu na mě, a pak řekl: "Víte, kam jdete?" "No jasně, na seminář", na to já. "A kdy a kde se koná?" "V hrmblebrmble hodin, v místnosti frflyfrfly", neboť číslovky mi stále dělají problémy. "No nazdar, a za kým aspoň jdete?" "Za profesorkou. Já tam trefím, umím číst a první číslo je vrstva." (Když si nevzpomenu na slovíčko, použiju podobné. Moje angličtina pak zní místním jako čeština Polákům.) "Aha, tak radši běžte." S povolením k odchodu jsem mohutně zalomcoval zamčenými dveřmi. Když ani po dvojím lomcování dveře nepovolili, a vrátný dělal, že mě nevidí, zeptal jsem se, jestli mě teda pustí dovnitř. On na to, jestli fakt umím číst. Pod dveřmi byla cedulka s číslem místnosti mého semináře a šipkou nekompromisně ukazující na druhou stranu. Nezbylo než vypálit moji obvyklou kombinaci: "Sorry, goodbye, sorry", a zmizet.

Tím, že jsem se objevil o hodinu napřed jsem přivedl několik lidí do rozpaků. Jako první se lekla ona zmiňovaná paní profesorka (mimochodem velmi hodná a slavná paní). Jako jednu z prvních věcí mi řekla, že se omlouvá, ale na moji přednášku nemůže přijít. Kdybych přišel ve slušnou dobu, už tu nebyla, takhle jsem ji ještě stihl "nachytat na hruškách". Nicméně i potom byla na mě milá, chvíli se mnou konverzovala, a pak mě předala mladému ivogelok. Ten mě usadil v kanceláři a zavolal dalšího. Toho už jsem znal, tak jsme se pozdravili, a postupně jsme se vydali do přednáškové místnosti nastavit počítač. To se po přivolání dalšího známého povedlo. Nakonec přišlo docela hodně lidí, až mě překvapilo, kolik jsem jich znal. Zaznělo i perfektně česky vyslovené "Čau." Přednáška proběhla hladce, většina usnula bez incidentů, někteří "na datla", hlavou dopředu a dolů, jiní "na popelník" s hlavou zakloněnou a pusou otevřenou, a jiní v póze "přemýšlím". Neduh ze svojí první veřejné anglické přednášky, kdy jsem přikvačil se stohem článků a pečlivě citoval každou použitou větu, jsem vyléčil do té míry, že jsem si nebyl schopen vzpomenout ani na jméno vlastního článku, ze kterého jsem čerpal (ani nebudu dodávat, že se jmenoval stejně jako ta přednáška). Většina dotazů byla právě na citace, takže jsem jich moc neodpověděl. Když se mě odborník na zásobníkové automaty zeptal, jestli znám nějakou další literaturu z oblasti pravděpodobnostních zásobníkových automatů (což bylo téma mojí přednášky), řekl jsem, že neznám, že nemůžu znát každý článek, co někdo napíše. Když to přešel zdvořilým mlčením a nadhodil konferenci, o které doufal, že tam takový článek mohl být publikován, opět jsem zapřel a otočil se zády. Kolega, co před přednáškou tvrdil, že má pár otázek, po přednášce řekl, že už nemá cenu se ptát. No prostě koncert.

A co bylo potom? Dobrý oběd, ale s plnou pusou jsem toho moc neřekl, takže faux pas se omezila na vystřelení kousku pizzy na sako mého hostitele. Vlak jsem chytil, zpoždění nabral, druhý vlak mu neujel, a tak v něm teď sedím a zdravím vás, milí čtenáři. con uorboD.

Revenge

2009-10-20T21:45:00.002+01:00

Don't worry, the post about London and Oxford is coming soon. But not now. Nebojte, všechno bude. Někdy. :)

"To máte za to" means roughly "This is my revenge". The strange car is a car carrying a big hammer. To divné auto je auto s velikým kladivem.

500 mil v hodině, za 1 minutu v Londoně

2009-10-13T22:35:00.002+01:00

Milí čtenáři, tak je to tu, čeští vidláci viděli velkoměsto. A teď vám pěkně napíšu, jak to proběhlo, ať můžete mít zlomyslnou radost. Protože jsem ale v nitru duše extremista, ani mě nenapadne, abych vám nabídl vtipné a vyvážené postřehy z cesty. Naopak, v následujícím textu naleznete stopu člověka trpícího sklerózou a maniodepresivní psychózou v jednom: dvakrát po sobě to samé, jednou v místech, kde se pesimismus setkává se sebevraždou, podruhé tam, kde si optimismus podává ruku s debilitou.

Britské Nové Dilí (a hádejte, jestli je tohle ta veselá nebo ta smutná část)

Chtělo by se říct: "blbí politici". Ale neřekne se to, a ne proto, že by se autor snažil bránit nespravedlivému zevšeobecnění. Naopak, nejen, že je všechny narvu do jednoho pytle, ale ještě jim ani to adjektivum nedopřeju. Zkrátka jen "politici", že jsou blbí budiž všem jasné. Aby ne, oznámit konání voleb, a pak to měsíc předtím zrušit. To má být nějaká jistota v demokracii? Kdyby takhle fungovala smrt, tak se ve vlaku nedá hnout. A on člověk nikdy neví, proto si taky poslední dobou kupujeme místenky. Tuhle jsme si koupili, pěkně dopředu, beze spěchu, místenky a zpáteční jízdenky na vlak z Edinburghu do Londýna. Ne náhodou na víkend, kdy se měly "konat" volby. Zato náhodou na víkend, kdy pršelo jenom v sobotu. Trochu nás překvapilo, že to druhé bylo nakonec důležitější.

Výlet začal opravdu nádherně, vlak vyjížděl v 6 ráno, takže jsme museli vydrápat z postele do zimy, která může být jen v půl paté, v naprosté tmě nasednout na naše dvojkolky, a dopravit se k vlaku před jeho odjezdem. Se zvětšujícím se odstupem mě stále víc překvapuje, že jsme to stihli, raní hodina zřejmě způsobila, že za spící mozek zaskočila játra, takže jsme se neustále pro něco vraceli, za jízdy zapomínali šlapat, a na semaforu nereagovali na zelenou (která beztak nepřicházela). Vlak odjížděl včas, což znamenalo, že jsem si nestihl ani na nádraží koupit jízdenku na přespříští týden do Oxfordu, která samozřejmě nešla koupit přes Internet, neboť prodejní systém programoval pravděpodobně doktor filosofie. Nejkrásnější okolí trasy vlaku je mezi Edinburghem a Newcastlem. Jinak lze tuto část trasy také vymezit slovy: bylo hezky, dokud to nebylo kvůli tmě vidět. V Newcastlu jsme krásné, leč neviditelné pobřeží, vyměnili za svítání a nudnou rustikální krajinu: ovce, tráva, ovce, tráva, ohrada, dráty, kráva, tráva, ovce, silnice, přejetá ovce, ohrada, tráva... Skoro pět hodin cesty nám spolucestující naplnili rozptýlením až hanba. Nezapomenutelná byla například dvojice mladíků, kteří posnídali každý tři piva, a dohromady sáček arašídů (obal samozřejmě zanechali na stole dalším generacím), nebo veselá skupinka lidí, kteří měli buď postižení sluchu, nebo si zapomněli vyndat z uší sluchátka, každopádně na sebe řvali jako na lesy. Kdyby slušně artikulovali a používali pouze slovní zásobu prvních pěti lekcí učebnice angličtiny "Come and play" pro děti do 8 let, tak bych jim rozuměl každé slovo i proti své vůli.

Londýn nás přivítal poněkud svérázným pojetím ukazatelů k metru. Cestu k veřejné přepravě nelemovaly šipky, ale davy lidí. Rozhodli jsme se tedy nejdříve ubytovat v hotelu. Milý recepční mi mezi znuděnými pohledy stihl sdělit, že budu platit 6 liber navíc, protože nejsme členy jakéhosi zednářského spolku. Ochotně přijal moji platební kartu, odmítl mi však po úspěšně autorizované transakci předat klíče. Pokoj prý bude volný až od 14h. Nezkoušel jsem mu připomenout, že nám jejich podnik poněkud agresivním způsobem opakovaně v e-mailu potvrzujícím rezervaci pokoje připomínal, že nedostavíme-li se na místo do 13h, naše rezervace propadne. Nastal tedy čas vydat se do města samotného. Rozhodli jsme se posvačit v parčíku, který byl podle naší mapy poblíž. Po půl hodině usilovné rychlé chůze jsme zjistili, že mapa má nevhodné měřítko a že parku dosáhneme tímto tempem okolo půl jedenácté večer. Obětovali jsme tedy pracně vydobyté kilometry a obrátili se zpět ke stanici metra. Uvítaly nás cedule oznamující výši pokuty za jízdy na černo, a několik dalších praktických informací týkajících se výluk na trase. Ceník jízdného ani přehled nabízených jízdenek jsme však nikde nenašli. Knižní průvodce z loňského roku nás však chlácholil mírnými cenami. Statečně jsme se vydali k prodejním automatům. Krabička chutě olízla platební kartu vysátou mazaným recepčním, avšak nabídla nám pouze lístek platný jen "mimo špičku", ovšem za téměř dvojnásobek ceny plného lístku, jak ji uváděl průvodce. Beznadějně jsem nás přepočítal, a vynásobení jízdného počtem členů naší výpravy mluvilo jasně: jdeme pěšky. Marný byl poslední pokus o odpor, marnotratné gesto táty lachtana ze známé Nohavicovy písně: "Pojedeme, co to stojí, v Londýně jsme (někteří) prvně (a snad naposled)." Cedulka vedle automatu, dobře schovaná, mi na poslední chvíli prozradila, že "mimo špičku" znamená kdykoli kromě "8:00-12:30" a "12:45-22:00". Jistě chápete, že trochu přeháním, ale půlhodina tam nebo sem, šli jsme pěšky.

Vydali jsme se nejdříve najít řeku. Poté, co jsme ji se zastávkou v prvním z mnoha muzeí a zakopnutím o budovu BBC a krematorium s firemním názvem "Happy go lucky", našli, ujistili jsme se, že je špinavá, a doprovázeni lehkým deštěm na přivítanou jsme se vydali směrem ke královskému Buckinghamskému paláci. Po cestě do nás vrážel kdekdo, od taxíků přes anonymní davy, až po smogem zfetované běžce brázdící břehy temže. Ach, kde jste vonné stráně rodného města, pastviny mezi liduprázdnými paneláky, kde jste louky kolem Edinburghu s kravami se srstí labradorů, kde jste širé mořské planiny s hloubavým tichem utonulých. V Londýně určitě ne. Přes několik parků, kde jsme zakopávali nádavkem ještě o přemnožené ptactvo a museli obcházet jakési rybníky, jsme dorazili do přírodovědného muzea. Od začátku nám bylo jasné, že držet se časového scénáře nebude lehké. Tím spíše jsme nemohli otálet. U vstupní bezpečnostní prohlídky jsme s provinilým pohledem odevzdali přinesené nože. Podvědomě jsem se po výzvě k předložení zavazadla ke kontrole jal hledat letenku a cestovní pas, ale vzápětí mě moje milá žena Lucie probrala rozevřenou mapou muzea. Vyrazili jsme skrz budovou. Proběhnout expozici soudobých zvířat, zejména část se savci nebylo tak složité. U vitríny s tygrem sice zavazelo několik rodin s nevychovanými dětmi, které místo aby utvořily koordinovanou řadu a tygra si disciplinovaně prohlédly jedno po druhém, raději v divoce se míhající rojnici střídavě obkličovaly jak tygra, tak slušné kolemběžící a bránili tak plynulému průchodu. Hlavní místnosti dominoval plejtvák obrovský nevkusně zavěšený u stropu pod kostrou vorvaně, doprovázen řadou menších savců (slon, nosorožec, hroch) postavených na zemi. Už už hrozilo, že náš běh bude zpomalen úžasem. Když jsem však zjistil, že velryba není živá, ba dokonce ani vycpaná, ale že je sprostě plastová, znechuceně jsem ještě přidal do kroku. Když to viděl dohlížející kustod, dal se do nad nepodařenou prací do breku.

Savce jsme tedy měli. Čekal nás však těžší oříšek, tentokrát v podobě plazů, zejména druhohorních. Výstavu s dinosaury navrhl zřejmě nějaký fanatický odpůrce běhu muzeem. Úzký chodníček se kroutil tam a zpět mezi desítkami koster, modelů dinosaurů a jejich končetin, chůzi za pomocí jichž si mohli návštěvníci zkusit (což k naší nelibosti v hojném počtu dělali, s nezanedbatelnými prostorovými nároky). Teď už nešlo o to se rozjíveným dětem vyhnout, šlo o to je pošlapat co nejnenápadněji, aby si rodiče nestačili všimnout a ve snaze děti bránit nám nebránili v pohybu. Skutečná rána pod pás však přišla v polovině trasy, kdy se chodníček otáčel o 180 stupňů a zároveň klesal o půl patra. Zcela nezodpovědně umístili autoři výstavy do středu zatáčky pohyblivý model Tyrannosaura v životní velikosti. Při probíhání zatáčky, v patřišném náklonu pro vyrovnání odstředivé síly, mě málem zachytil knitající ocas veleještěra. K pobavení cyniků v dupačkách pak netvor málem nabral do zubů moji milou ženu Lucii. Naštěstí se k ní přes dav nemluvňat nedostal dostatečně rychle, a tak zapraskaly kosti v jiném těle (ale nebojte, byl jich okolo dostatek). K ubíhajícímu času zbývajícímu do uzavření muzea přibyl další stresující faktor -- jurská obluda v patách. S vynaložením zbytků sil jsme opustili rychlostí překračující nevyšší povolenou výstavu o dinosaurech a schovali se v sekci "člověk". Tyrannosaurus nás po chvilce pronásledování nechal být, zaujala ho interaktivní expozice o fungování paměti.

Nás však stále ještě neminuly všechny nesnáze. Blížil se čas, kdy jsme byli objednáni na, slovy pořadatelů, "nejzajímavější část muzejních výstav", tajemnou výstavu v novém pavilonu zvaném Kukla. Nebyli jsme schopni zjistit, o čem výstava pojednává, stejně jako ostatní návštěvníci, jejichž zvědavost chvástavá reklama tvůrců podpořila. V početném davu jsme tedy byli přepraveni výtahem na vrchol sedmipatrové kukly a ponecháni osudu. Ukázalo se, že výstava pojednává o práci vědců. Míjeli jsme tabule se smějícími se entomology a dámou vysvětlující, kolik biologů věnovalo celý svůj život klasifikaci jakési čeledi rostlin, a byli jsme čím dál znechuceni. Znechuceni představou, o co lépe se nám mohlo běžet, kdyby ostatní lidé věděli předem, jaká to bude nuda, a šli si místo zavazení v Kukle dát raději kafe do bufetu. O pár pater níže, hned po sekci s fotografiemi hmyzích hlav pořízenými elektronovým mikroskopem, jsme se dokonce dostali k proskleným zdem, za nimiž byly opravdové laboratoře s živými vědci. V duchu jsem se modlil, ať nenarazíme na matematickou sekci. Video o tom, jak někdo sedí týden u stolu s tužkou a bílým papírem, aby nakonec prohlásil, že lze dokázat dokonce podstatné zobecnění původní hypotézy jednoduchým užitím Königova lemmatu a transfinitní indukce, by mě bylo připravilo o zbytek orientace, a z muzea bych se živ nedostal. Naštěstí následoval východ z Kukly. Ďábel konstruktér se však opět projevil. Přestože jsme přes skla viděli šťastné hloučky lidí, kteří nebyli uvězněni, jako my, nemohli jsme se k nim připojit. Zbývající dvě patra nebylo lze překonat po schodech, bylo nutné počkat na výtah. Ten však obsluhoval zamračený zřízenec, který si nás prohlížel nedůvěřivě s nevyslovenou otázkou, která však byla přímo hmatatelně ve vzduchu: "Že vy jste minuli některou část výstavy bez ponechání dostatečného času na plné pochopení sdělované informace?" Vlastním tělem bránil zmáčknutí přivolávacího tlačítka, a tak jsme potupně čekali dlouhých 10 minut, než výtah vyvezl nahoru další nešťastníky, aby mohl nabrat a vysvobodit nás.

To už ale muzejní zvony bily na poplach a personifikovaná hlásná trouba vyzývala davy k chaotickému opuštění budovy pokud možno nejvzdálenějším možným východem. Já jsem však zaujal kurz pevně daný umístěním odevzdaných nožů. Přes mohutný příliv tisícihlavého davu, za protestů desítek zaměstnanců a překročení několika zábran jsem vytrhl své zbraně z rukou odcházející šatnářky, a s úlevou opustil muzeum zavírajícími se dveřmi. Venku mě přivátala ztemělá ulice a déšť. Hranatá příšera muzejní budovy posléze vyplivla i moji milou ženu Lucii, a tak jsme se vydali na cestu k ubytovně. Vědomi si toho, že nemáme jídlo, umínili jsme si po cestě najít obchod, kde bychom jej mohli koupit. Bylo nám jasné, že dokud ho budeme hledat, bude se schovávat, odsouvaje tím i okamžik, kdy znavení konečně dorazíme do postele. Snažili jsme se tedy chodit lehkým nehladovým krokem, bavit se nahlas o tom, jak byla svačina dobrá, lhát, že ještě teď cítíme, jak jsme přecpaní, a že jídlo nemůžeme ani vidět. Tedy to poslední bohužel lež nebyla, jídlo jsme nebyli schopni zahlédnout, nepočítáme-li poletující holuby, kteří však nebyli pečení (a naštěstí nám taky nelétali do huby). Jak jsme měli příští den zjistit, o ulici dál jsme míjeli jeden obchod s potravinami za druhým. Nakonec jsme uznali svoji porážku a anonymní ulici jsme se přiznali, že máme hlad. O pár metrů dál jsme našli obchod, kde jsme si bez možnosti výběru koupili několik kusů starožitností vydávaných za potraviny, a zaplatili za ně sběratelskou sumu. S nákupem v batohu jsme pak minuli ještě asi pět obchodů s bohatým výběrem a nízkými cenami, a po dvou hodinách putování jsme dorazili k ubytovně. Tedy já bych šel ještě dál, ale po krátkém úsilí se mojí milé ženě Lucii podařilo přesvědčit mě, že jsme skutečně na místě a že noc nestrávíme pochodem, ale v leže. Recepční kupodivu, až na přihlouplé dotazy typu: "Chcete klíče?", nekladla vážnější odpor a nesnažila se zamlčet, že zde máme objednaný a zaplacený pokoj. Ten jsme dostali v nejvyšším patře, abychom nebrali svoje vítězství za vydobité zdarma. Poté, co jsme se přesvědčili, že koupelna je pouze společná na chodbě, a ručníky nevedou, jsme se blaženě uložili k spánku. Postel byla speciální pro léčení ponorkové nemoci v manželství: dvoupatrová.

Další den se v podstatě podobal předchozímu. Vydali jsme se opět do muzea, tenokrát technického. Pokud jde o polohu vzhledem k ubytovně, bylo to asi o dvacet metrů blíž, tedy odhadem sedm kilometrů a devět set osmdesát metrů. S marnou nadějí na změnu situace jsme se opět vydali k metru. Tentokrát jsme se však zorientovali lépe, a pořídili si celodenní jízdenku na autobus. Posíleni zkušenostmi z Edinburgu, nastoupili jsme předními dveřmi a hrdě jsme lístky ukazovali řidiči. Ten však nejevil ani známky nadšení a jenom znuděně čekal, až opustíme dveřní prostor. Po několika minutách nás vzteklí spolucestující vtáhli dovnitř násilím a mohli jsme jet. S úlevou jsme sledovali chodce, kteří v dopravní zácpě míjeli náš stojící autobus. Zatímco oni se trmáceli, my jsme si pohodlně stáli, opření o opět mírně předimenzovanou zásobu spolucestujících. Ve chvíli, když už jsme v okolo proudícím davu poznávali některé tváře lidí, kteří si během našeho stání v zácpě stihli vyřídit vše potřebné a vraceli se domů, otevřely se milosrdné dveře našeho vozu a vypustily nás posledních pár kilometrů před cílem. Od muzea nás dělil pouze Hyde park a několik ulic. Prošli jsme si Speaker's Corner, kde nikdo nemluvil, uhnuli z cesty dvěma běžkařům, u staré policejní stanice uskočili novému policejnímu vozu, a za hodinu jsme byli v muzeu. Nebudu vás nudit opětovným výčtem expozic, situace se v zásadě opakovala: nůž na krku v podobě časového limitu, spousta zvědavých lidí, interaktivní expozice schopné probudit zájem i v retardovaném jedinci, natožpak v ubohém muzejním běžci, který se jen snaží splnit svoji povinnost a proběhnout trať v nejlepším čase. Po všech strázních jsem v přízemí pojal sebevražednou touhu ono utrpení ukončit a nechat se s vystavenou V2 vystřelit jednou provždy do hlubin vesmíru, ale maketa rakety nelétala příliš obstojně.

Opakovala se tedy naše pouť s autobusem. Na zastávce jsme se lehce zorientovali, autobusy, které jely směrem na vlakové nádraží byly přesně ty, které nám ujely před nosem. Po čtvrthodině čekání se však nesměle objevily znova, a tak jsme přecijen k vlaku dojeli. Cest zpět probíhala obdobně, včetně návratu do temnoty přes nádraží v Newcastlu. Tentokrát ovšem vlak přijížděl k Edinburghu jinou trasou, mezi Newcastlem a Edinburghem vynechal asi pět zastávek z cesty do Londýna, a místo nich stavěl v Carlisle, městě na západním pobřeží. Kvůli této jedné zastávce objel skoro celou jižní část Skotska. Cesta trvala celkem asi 6 hodin, o hodinu déle než první. Z vlaku jsme spadli rovnou do sedel a vyšlapali si pěkně celý kopec, skoro až k hradu. Sjezd nám překazil semafor. Dorazili jsme tak pozdě, že jsme se ani nenavečeřeli. Byli jsme unavení asi jako vy, milí čtenáři, po dočtení tohoto odstavce.

Návštěva hlavního města

Milí čtenáři, doufám, že jste mému horšímu já nevěřili, že bych vás nudil znovým převyprávěním celé cesty. Snad jen shrnutí: Vlaky zde jezdí přesně, jsou neuvěřitelně rychlé a čisté. Londýn je velký, ale plný života a nádherných parků. Dva dny je zoufale málo na prohlídku byť jen části toho, co je zde možné vidět, my jsme se však rozhodli dát přednost zdejšímu přírodovědnému a technickému muzeu. Obě vynikala vynalézavostí a poutavostí. Krásy přírodovědného muzea už jste slyšeli, v technickém stojí za zmínku expozice fyzikální, kde najdete krásné příklady demosntrace sil gravitačních, magnetických i elektrických, hry se světlem, kapalinami, pověstnou raketu z PET lahve (hold Fyzikálnímu cirkusu nadšenců z brněnské hvězdárny :) ) a další. Je zde i krásně zpracovaná výstava o letectví, od prvních strojů připomínajících draky, až po Concorde, najdete tu Spitfire, i první německý proudový letoun. Naši zvědavost vzbudila i výstavka o matematice. Bohužel zde nebyly vystaveny žádné tajemné souvislosti algebraické topologie s teorií čísel, ani aplikace věty o kompaktnosti či propojení teorie automatů a topologie, byly zde spíš portréty ctihodných pánů a jejich kružítek, křivítek a varhan na řešení diferenciálních rovnic. Ovšem třeba jednoduchá vitrina s velkým logarimickým pravítkem, které si mohli návštěvníci osahat, mě potěšila. Konečně jsem pochopil, jak funguje :).

Londýnská doprava má všechny nesnáze velkoměsta, ale cesta autobusem se nakonec ukázala jako ideální volba. Celodenní lístek zde stojí velmi rozumnou částku a platí i na tramvaje. Pracující londýňané více ocení metro, ale turista vidí rozhodně víc z pověstného doubledeckeru, než z ocelového červa pod povrchem. Ubytování nevynikalo ani jedním směrem, poskytované služby byly průměrné. Časem by se ovšem měla otevřít londýnská pobočka hostelu Globetrotter, v němž jsme bydleli v Edinburghu. Tam bude jistě bydlení na vysoké úrovni, s čistými, plně vybavenými pokoji, a hlavně velkou profesionální kuchyní a lednicí s místem pro každého.

Jak vidíte, psaní optimistických textů mi opravdu nejde, vynechám tedy ještě trapné: "Zpáteční cesta vlakem proběhla bez potíží a k všeobecné spokojenosti." Jestli se chcete dozvědět něco smysluplného o Londýně, zeptejte se mojí milé ženy Lucie. Nebo se tam podívejte sami. Rozhodně nevěřte tomu, co jste se dočetli v první části textu. Znáte mě. Dobrou noc.

Associations I

2009-10-12T22:53:00.003+01:00

The warning in the train says: "Laptops and mobile phones only please" — during the long journey I entertained myself by making up what could be the socket in the train be used for, if not for these two.

Quantum teleportation

2009-10-06T18:06:00.008+01:00

Quantum teleportation is like a boomerang — even if you give up and choose not to understand it, it's back when you do so.

Nezbytná výbava do koupelny

2009-10-05T09:57:00.000+01:00

Milí všímaví čtenáři, vsaďte se, že uhádnu, o čem přemýšlíte. Ano, jistě Vás zaujalo, co je to za věc s těmi řízky a fazolemi. (Jestli nevíte, o čem je řeč, pokračujte očima napravo dokud to nebude lepší.) Tedy vězte, že XQŘF, což je zkratka slibné nabídky "K smaženému, k vařenému řízku fazole", je konference, která se poprvé nekonala v roce 2006, jsou k tomu jako důkaz i plakáty. Moje milá žena Lucie se rozhodla tuto zkratku oživit a vybrala si podle ní URL svého budoucího blogu. Zkratka, i když jasně prozrazuje svůj gastronomický obsah, původně byla vytvořena jako slovo nic neznamenající a pokud možno nevyslovitelné. Kdo má tu smůlu, že slyšel názvy alespoň pěti různých vědeckých konferencí, pochopí proč. Podobnou "nepodobací" motivaci měla ke svému vzniku i zkratka označující pěkný komiks, což má za nechtěný efekt, že se obě zkratky podobají navzájem. Problém vejce a slepice byl v této instanci vyřešen obklíčením. Rok 2006, kdy byla XQŘF poprvé použita, je po roce 2005, kdy komiks vznikl, ale před rokem 2007, kdy se stal masově známým. Autory tímto zdravíme a přejeme hodně úspěchů. Případné právníky hotové těžit z náhody varuji, že moje milá žena má jako koníček obžaloby. (Snad to vysvětlí na svém novém blogu.)

Každý, kdo si koupí nějaké DVD s filmem (Připadá vám, že text blogu nenavazuje? Máte pravdu.), se na rozdíl od toho, kdo ten film nelegálně (ne nutně nemorálně) stáhne, dozví, že je zloděj, že bude při nejbližší příežitosti zastřelen, a že autoři varování mu taky nekradou auto nebo televizi. Nějak si na toto chování k zákazníkovi nedokážu zvyknout, což se projevuje tím, že se snažím nařčení ze zlodějství dostát, aby nebylo lživé. Krademe tedy s mojí milou ženou Lucií internetové připojení. Babičku a ostatní morálně citlivé čtenáře zdravím a upozorňuji, že je to krádež na způsob čichání vůně cizí šunky (stahujeme povětšinou e-maily). Tento způsob připojení přináší kromě úlev od zřizování připojení vlastního rovněž intelektuální povyražení. Dlouho jsme se snažili zjistit, kdo je vlastně náš tajemný nedobrovolný poskytovatel. Víme o něm například, že není připojen k Internetu celý den. Celý den však má puštěnou svoji vlastní síť. To znamená, že náš počítač se vždy připojí k jeho, ale ne vždy se oba počítače mohou připojit k Internetu. Kromě toho je doba připojení k Internetu volena poněkud nepravidelně. Kdyby s odpojením Internetu mizel i signál celé sítě, mohli bychom usuzovat na pověstnou skotskou spořivost. Takhle to však vypadá, že ten, kdo o našem připojení rozhoduje, má sice přístup k přípojce, pramálo ho však zajímá, jestli skrze ní proudí megabyty nebo ne. Spíš ho zajímá, proč tak zvláštně voní, když bliká, a které zvíře bydlí v té díře, ze které se dá vyndat ten legrační ocásek, co z té krabičky kouká. A proč pán vždycky tak legračně běhá a drmolí, když ocásek vytáhneme, a proč nám ho nedovolí žvýkat. A taky kdy už konečně bude někdo vytahovat ten sáček s granulemi a sypat nám ho do misky, á už je to tu, tak ahoj, ocásku, jen počkej, hned jak se najíme, tak Tě zase vyškubneme, jen si nemysli. Ne, nezbláznili jsme se, ano, náš poskytovatel je pes.

Dnes (aha, tak už včera, pes evidentě dojedl) jsme byli opět v muzeu. Po sobotní jízdě s větrem o síle rozzuřeného býka jdoucím ze strany a kopcem sedícím na kopci to byla po fyzické stránce úleva. Psychicky to naopak bylo příjemné rozjitření. Ani dnes jsme zdejší velkolepé muzeum neprohlédli do konce. Popisovat exponáty nemá cenu, tvoří spolu s architekturou budovy a výtvarným provedením dekorací neopakovatelný celek, jehož shlédnutí lze jednoznačně doporučit (prohlídka je navíc zadarmo, platí se jen cesta do Edinburghu :)). Zaujalo mě však, jakou sílu má informace. Pokud budete chtít někdy napadnout nějaký někde vládnoucí režim, nemusíte šířit odboj nutně pomocí samizdatu. Budete-li dost bohatí, nabídněte tamější vládě, že v hlavním městě postavíte muzeum. Fakta není potřeba upravovat, stačí je vybrat. Z tohoto pohledu je patrné, že Skotské národní muzeum postavili Skoti (ano, přiznávám, tento briliantní postřeh mě stál několik dnů soustředěné dedukce). Indicie lze nalézt kromě názvu už v suterénu v geologické expozici, kde se návštěvník dozví, že Skotsko stoupá zatímco Anglie klesá, a že fakt, že spolu tvoří ostrov je čirá náhoda, která způsobila, že hluboký oceán mezi nimi kamsi zmizel. O pár pater výš se pak nachází pečlivý výběr citátů: Margareth Thatcherová, doprovázena o vitrinu dál vlastní karikaturou, říká: "My, Angličané, jsme skvělý národ, a jsme ke Skotsku velmi štědří." ("We English, who are marvellous people, are really very generous to Scotland."), zatímco skotský premiér tvrdí: "Je to skotská ropa." O vztahu Skotska a Anglie dál spekulujte sami, milí návštěvníci. Spekulací ale nikdy není dost. Součástí muzea je například i sekce věnovaná církvi. Mezi pečlivě vybranými exponáty je například stolice, roucho a dokonce okovy k pranýřování, s doprovodným textem. V tom stojí, že ono roucho měla a na oné stolici seděla žena, která počala dítě mimo manželství, přičemž aspoň jeden z účastníků v manželství žil. Církevní kronikář se o její mentální úrovni zmiňuje s despektem, což je také součástí vystaveného textu. Asi netušil, že zatímco spílal dotyčné do idiotů, sám bude jednou za idiota tisícům návštěvníků muzea. Aby nebylo v určování idiotů pochyb, je v textu, samozřejmě s vědeckou přesností bez subjektivního nádechu zmíněno, že zatímco na splození onoho dítěte byli dva, na pranýřování se našla pouze jedna. Muzeum mě opět potěšilo. Je dobře, že tohle všechno uvidí nastávající generace, aspoň ta její část, kterou rodiče o víkendu vezmou za vzděláním, a ne jen na sport, do kina, nebo nikam. Ať už se budoucí dopělý Brit či cizinec rozhodne pro křesťanství, jiné náboženství, nebo pro právo zdržet se hlasování, bude se mu hodit vědět, že lidé na všech místech a ve všech organizacích mají i blbé nápady a dost hlouposti je realizovat, a to zpravidla tím víc, čím víc hlásají vlastní moudrost.

Což mě přivádí na závěr tohoto příspěvku, hrozivě třetího za tři dny (on mě pracovní týden vrátí k mlčení, jen se nebojte), ke vzpomínce na plátek jedné z místních církví, který poštovní schránkou doputoval až na jídelní stůl. Při jedné snídani jsem neodolal a začetl se do předmluvy pana faráře. Buď já nebo on jsme patrně něco požili, něco co odpuzuje pointu. Takže ji tam buď zapomněl napsat, nebo jsem ji zapomněl přečíst. Doporučuji přestat číst. Pokud budete pokračovat, vězte, že mi, slovy mojí milé ženy Lucie, ruplo v bedně, a tak tu pointu asi také nenajdete. Dobře, jak chcete. Struktura článku byla asi takováto:

Bratři a sestry, je mi velkou ctí a také velkou odpovědností vás uvítat při čtení dalšího vydání našeho farního zpravodaje. ~~Nenapadlo mě nic kloudného, ale potřeboval jsem zacpat dva sloupečky~~ Před nedávnem mi služba Pánu postavila do cesty následující zajímavý příběh. Jeden starý osamělý muž žil dlouhá léta na hranici chudoby na okraji svého farního společenství. Při bohoslužbách se skromě krčil vzadu a jeho hlas zněl víc v jeho duši než aby opustil hradbu jeho rtů. Jeho uši však slyšely dobře, a tak nepřeslechl jedinou prosbu o pomoc, se kterou se na něj někdo obrátil. Byl to také jediný druh rozhovorů, které za poslední roky vedl. Ačkoli chudý, rozdal ostatním postupně celé vybavení svého bytu. Pohovku, knihovnu, stůl. Dokonce i holící strojek a ručník. Když se umyl, stál v zimě ve vaně, dokud neuschnul. Jednoho dne vypukl v domě požár. Hasiči přijeli brzy, ale požár přesto stačil zachvátit velkou část domu a po chodbách se nedalo projít. Megafonem vyzývali obyvatele domu, aby namočili nějaký kus látky, třeba ručník, do vody, zabalili se do něj a proběhli ohnivým peklem do bezpečí před domem. Každý tak udělal, jen starý muž neměl, do čeho by se zabalil. Hasiči ještě zkoušeli proběhnout domem, vběhli i dojeho bytu, ten byl ale prázdný. Z koupelny se zdálo slyšet slabé volání, když však hasič otevřel dveře, nenašel nic, ani holení v poličce nad umyvadlem. Hustý kouř se valil větrací šachtou od vany, a tak znemožňoval pohled na celou místnost. Dobrý hasič si pomyslel, že byt je stejně asi už dávno opuštěný a vyšel ven. Starý pán v domě uhořel. A co si z jeho příběhu můžeme pro náš život v lásce Boží vzít v ponaučení my? Vždycky si s sebou do koupelny vezměte alespoň marmeládu, která nemá prošlé datum spotřeby.

Možná jsem minul pointu, ale marmeládu si do koupelny rozhodně beru, moje milá žena Lucie vám to ochotně dosvědčí. Jeden nikdy neví.

Mládeži nepřístupné

2009-10-03T20:11:00.003+01:00

Protože tenhle příspěvek píšu ani ne den po předchozím, sáhl jsem po reklamním titulku. I když reklamní titulek by byl spíš "Mládeži přístupné". Hloupé reklamy jsou totiž ve Skotsku, na rozdíl od kvalitních filmů, mládeži přístupné. Naštěstí mně ani mé milé ženě Lucii už nikdo nevěří, že jsme mládež, a tak jsme se na jeden pěkný film vyrazili podívat. Jednalo se o Los abrazos rotos.

Nebudu se zde pouštět do převyprávění děje, protože kdyby to stačilo, nebylo by potřeba o tom ještě točit dobý film. Děj je jen jednou z dobrých vlastností tohoto filmu. Film je nabitý nápady a -- přestože příběh sám je smutný dost na to, aby nepůsobil uměle -- humorem. Nepřeháněným a jemným, ale účinným. To se však z programu během prvních tří vět nedozvíte. V první větě se dozvíte, jak se film jmenuje, a ve zbylé části úvodu se tučným písmem upozorňuje nikoli na zvýšenou intelektuální úroveň a obsažený humor, ale na vulgarity, sexuální scény a zmiňování drog během filmu. Vulgarit ve filmu nebylo víc, než kolik jich člověk uslyší či vyřkne za podobnou dobu mimo sál biografu. Sexuální scény film obsahoval a dobře, že tak. Sloužily ději, nikoli děj jim. Kromě toho už samotné obsazení Penélope Cruz nabíjí film přirozenou erotikou víc, než deset násilím zakomponovaných scén. Drogy byly ve filmu zmíněny dvakrát. Poprvé kvůli jejich užití jeden z hlavních hrdinů málem umřel. Druhá zmínka se odehrála ve filmu Chicas y maletas, fiktivního díla natáčeného postavami filmu skutečného. Titulní postava tohoto filmu ve filmu tam k pobavení ostatních sdělovala, jak se jí vytratil z bytu nápadník a zbyl po něm na záchodě kufr se 30 kilogramy kokainu. Myslím, že ani jedna zmínka neohrožuje vývoj zdravého názoru na drogy, nezávisle na věku diváka. Přesto si film vysloužil označení "do 15 let nepřístupné".

Děti nemám, ale kdybych měl, v případě tohoto filmu bych takto vypálený cejch s chutí ignoroval. Dětskou vnímavost a nezávislost inteligence na věku bych nepodceňoval. Na otázku mé milé ženy Lucie: "Od kolika let bys tento film povolil dítěti ty?", odpovídám: "Kdykoli, pokud by projevilo zájem." Budiž, jsem asi příliš volnomyšlenkářský a je dobře, že nemám děti, jejichž výchovu bych kazil.

Protože v námi navštíveném kině nelze sedadla rezervovat, byli jsme na místě s velkou rezervou, a mohli si tak "vychutnat" záplavu reklam. Byly to osvědčené bláboly typu: "Chcete žít ekologicky? Kupte si další auto, tentokrát naše Super-Monster-Ultra-Eco 12345LXF, které spotřebuje jenom tolik bezínu, co proudová stíhačka, i když velikostí připomíná spíš letadlovou loď.", ale i inovátorský cynismus muže v obleku, který si popěvuje optimisticky laděnou píseň poté, co ukradl noviny, a předjíždí při tom ve svém nablýskaném voze nákladní vůz naložený ovcemi vezenými na jatka. Ovce kývají hlavami do rytmu. Triumf blbosti pak zakončila reklama na vodku. Budiž, reklamy, co už. Od kanálu také nikdo nečeká křišťálovou studánku. Šílený aparát cenzorů však překonal blbost nabízenou v reklamách, když každá z výše uvedených byla opatřena symbolem označujícím vhodnost pro mládež. Bez výjimky se jednalo o "Přípustné bez omezení". Zbývá jen doufat, že děti našich volnomyšlenkářských cenzorů mají buď dostatečně silnou osobnost, nebo pubertu, aby takovéto rodičovské upozornění ignorovali, a pustili si raději nějaký kvalitní film.

Slovy klasika: (No) nazdar!

Přejetá konzerva

2009-10-03T09:31:00.004+01:00

Milí čtenáři, přemýšlel jsem, čemu se můj blog podobá. Dlouhé dny a týdny se mi v hlavě skládají nápady, které bych měl, chci-li už jednou psát blog, stručně a pokud možno vtipně a ihned zaznamenat a publikovat. Místo toho je nechávám povalovat na plošinách hlavy tam, kde by měly být závity, nechávám je uzrávat a posléze i hnít, špatně zakonzervované do nánosu jiných rozptýlení všedního i nevšedního dne. Když se pak za dlouhou dobu přecijen posadím za počítač, abych napsal příspěvek, je to pozdě v noci, moje milá žena Lucie mi usíná za zády a já se snažím psaní urychlit a text zkrátit, co to jde. Přes moji děravou paměť mi však místo toho text částečně uniká do propasti zapomnění, zbytek je pak rozvláčný, ale snahou o stručnost zdeformovaný eintopf informací, které stěží dávají smysl. Tedy efekt podobný tomu, když nákladním autem přejedete konzervu pamatující sametovou revoluci. Nebudu riskovat čtení svých vlastních příspěvků, a paměť, jak už bylo zmíněno, mi neslouží. Proto se omlouvám, že nezačnu tam, kde jsem minule skončil. S velkou pravděpodobností něco přeskočím, z čehož budou mít obě strany jistě výhodu. Tak tedy dobrou chuť.

Začnu třeba naším edinburghským bydlištěm. Co jsme v Edinburghu, stěhovali jsme se s mojí milou ženou dvaapůlkrát. Poprvé mezi pokoji v hostelu, kde se nám nepodařilo ani tři měsíce dopředu sehnat pokoj volný celý týden v kuse. Další stěhování bylo přes celý Edinburgh do našeho současného bydliště, dnes již památný závod kolo versus autobus a krosna versus kufr, který jsme naštěstí oba vyhráli, neboť jsme oba dorazili do cíle. Byli jsme tehdy ubytováni v pokoji číslo 6, který má v porovnání s ostatními pokoji v domě dvě nevýhody: poloviční místo v lednici a záchod přes chodbu (ale nikoli sdílený). Přislíben nám byl do tří týdnů pokoj lepší, podkrovní, s výhledem na Arthur's Seat. Pokoj nám byl skutečně ve stanovenou dobu nabídnut, a tak jsme si po snídaní sbalili věci ze skříně do zavazadel a vydali se po schodech o patro výš. Zamávali jsme našemu pokoji, na který jsme si za tu dobu zvykli. Zámku na kód, který se nesmí moc používat, protože by se rozbil, televizi schované pod stůl, aby, když už ji tam musíme opravdu mít, ačkoli ji nepoužíváme, co nejméně zavazela, a hromadě turistických materiálů coby dekoraci zabírající jednu z mále polic, které jsme tam měli. Po strmých schodech jsme se vydali do nového bydliště. Pokoj nás uvítal sporým světlem, které se stěží prodíralo jediným oknem, které navíc budilo dojmem, že, ačkoli umístěno ve střeše, nachází se ve výši břicha. Střední výška stropu však napovídala tomu, že se o omyl nejedná. Shrben, vydal jsem se na průzkum. Slibně vypadající skříňová stěna si po troše úsilí nechala otevřít jedno křídlo dveří, a odhalila trubky, které se za ní skrývaly. Věci jsme tam samozřejmě mohli umístit také, například svrchníky bylo možné rozmístit vkusně přes horizontální části potrubí, zatímco drobné šatstvo by si mohlo najít své místo v úhledných komíncích v kupičkách smetí a prachu na zemi. Tím ovšem nábytek skýtaný tímto pokojem nebyl zdaleka vyčerpán. K dispozici byla ještě skříňka se zásuvkami, ze kterých stačilo vymést smetí po předchozích obyvatelích. Dále se v místnosti nacházel pěkný stůl s povrchovou úpravou "valcha" a jedna skříň, kde si mohl středně velký skřítek bez obav pověsit i tříčtvrteční kabát. Jenom skříňka v koupelně, která měla oproti naší původní téměř poloviční rozměr, se ukázala být falešnou -- ve skutečnosti šlo o dvířka do tajemného prostoru půdy. Zdejší rodačka JKR, autorka příběhů o malém čaroději, by si jistě hned představila dobrodružný svět kouzel, který se za dvířky rozprostíral. Já si bohužel představil akorát myši, kterými se však přecijen asi víc hemží půda v našem zahradním domečku v Blansku. Každopádně se batoh opřený o skříň nestihl ani zhroutit na zem a už mi seděl na zádech na cestě dolů. Strmé schody končící přímo ve dveřích v kombinaci s nízkou klikou způsobili, že jsem se při pádu z nich a pokusu sehnout se a klikou dveře otevřít, v jeden okamžik zakousl do vlastních sandálů a plnou vahou batohu zapřel do dveří. Rána přivolala paní domácí, což se ukázalo být prozíravým tahem. S milou ženou Lucií jsme neztráceli čas otázkou, shodli jsme se rovnou na odpovědi: NE. Paní domácí i přes moji chabou angličtinu pochopila z dokreslujících zvukových a obrazových motivů, že se z našeho původního pokoje 6 nehodláme vzdálit. Projevila pro naši výstřednost pochopení a tak jsme se stěhovali jen napůl.

Podobně jsme vyřešili i otázku stěhování do vlastního bytu. Byli jsme se dokonce i ve dvou pronajímanývh bytech podívat. Bylo zvláštní, že většina bytů s nástupem v říjnu či listopadu, se uvolňovala v rušné městské čtvrti blízko nádraží a právě stavěné dráhy tramvaje. Působilo to dojmem, že do měsíce bude celá čtvrť evakuována a přeměněna v tunel nebo letiště. Musím ovšem podotknout že i bez takové úpravy se, ve srovnání s naším současným bydlištěm, nejednalo o místo vhodně k životu. Zvláště první z bytů tuto vlastnost zvýrazňoval tím, že na rušnou zaprášenou ulici bez kousku zeleně se vcházelo jednoduchými dveřmi přímo z obývacího pokoje. Při prohlídce bytu jsme kromě tmavé, úzké a špinavé kuchyně viděli, nebo spíš ve tmě tušili ještě koupelnu která měla stejné vlastnosti, jen na druhou. V koutě se krčila současná obyvatelka bytu s výrazem válečného utečence. Druhý byt byl mnohem lepší, vchod přes troje dveře, chodbu domu a předsíň bytu, kuchyň nová, světlá, pěkně vybavená, ložnice a obývací místnost s velikými moderními okny s kvalitní izolací. Současná majitelka bytu hýřila spokojeností a úsměvem. Však také pan představitel realitní kanceláře na sebe nechal dlouho čekat, dal nám na srozuměnou, že nejsme zdaleka jediní zájemci, a neostýchal se přiznat, kolik si účtuje jeho společnost jednorázový sjednávací poplatek za budoucího nájemce (ano, skutečně to záleželo na počtu lidí, jako by s tím měli více práce). Přestože byt byl pěkný, rozhodli jsme se do soutěže o jeho získání, k čemuž byly dokonce potřeba reference od předchozích domácích, nekvalifikovat. Náš současný pokoj je v krásném prostředí, místa v něm máme akorát, vzhledem k dočasnosti našeho pobytu. Nemusíme se starat o daně z pobytu, ani poplatky za elektřinu, vodu a plyn, a to ani v zimě, kdy se topí. Kuchyň máme sdílenou, ale zatím jsme se spolubydlícími neměli žádný problém. I ve srovnání s horším bytem v horší čtvrti ušetříme měsíčně okolo 100 liber, což je pětina celkového nájmu. Takže jsme si už podruhé v souvislosti s bydlením uvědomili, jak sladké je neudělat něco, k čemu se předtím dlouhou dobu odhodláváme.

Minule jsem se tu rozčiloval nad provozem a zbytečným užíváním motorových vozidel v Itálii. Dneska si popláču nad britskými poměry. Připomnělo mi to vyprávění o prohlídce bytů. Prohlídka toho prvního byla sjednána s makléřkou jedné realitní kanceláře. S mojí milou ženou Lucií jsme se na místo srazu vydali na kole. Moc jsme to tam neznali, a tak jsme museli po chvíli blouděni pořádně šlápnout do pedálů. Nakonec jsme však dorazili přesně na čas. Slečna makléřka, přibližně našeho stáří, dorazila s nevelkým zpožděním. Představila se nám větou: "Musíme to sfouknout rychle, parkuju nelegálně." Po dobu naší prohlídky nervózně podupávala při představě pokutového lístku, který ji za dveřmi z obývacího pokoje vyplňuje jeden z mnoha "parking attendants", kteří čistí město od podobných neposlušných řidičů. Když jsme se vypotáceli zničení pohledem zpět na ulici, téměř za běhu na nás vychrlila, kolik budeme muset zaplatit zálohu a se slovy "kdo dřív zaplatí, ten byt dostane" zmizela ve svojí plechovce. Měli jsme s milou ženou Lucií poměrně brzy jasno v názoru na byt, a netrápilo nás ani, že nás slečna podezřívala z toho, že bychom takový byt mohli chtít. Co mi ale nedá spát do dneška, je otázka, proč ta slečna jezdí autem. Jistě, má to řadu výhod. Například se může každé ráno stresovat, jestli bude moci zaparkovat poblíž své realitní kanceláře, a s každým výjezdem se může bát, že jí místo někdo zabere, zatímco ona bude stát ilegálně před nabízeným bytem. Dále nemusí jezdit včas na schůzku, protože může sedět pohodlně schovaná ve svém voze uprostřed zácpy a zkoušet, jako jediný živý tvor uvnitř (kromě roztočů) ozvěnu. To ani nemluvím o těch báječných chvílích, kdy může tankovat neobnovitelná fosilní paliva a sledovat na stojanu, neplave-li jí do nádrže nějaká pěkná zkamenělá přeslička nebo druhohorní mlž. A co teprve ten milý pan prodavač, se kterým si popovídá, než jí mašinka strhne peníze za benzín z karty. A ovšem nelze pominout to, že se může během jízdy v aute pěkně zpotit, zmuchlat si košili a přesedět sukni, na rozdíl například od elegantní italské dámy, která v kloboučku a kostýmku brázdí ulice historické části Udine, naučeným skokem opouští sedlo a plynule s řidítky v ruce vchází do domu (jeden z pozitivních obrazů, které mi v hlavě utkvěly, ale do litanie proti provozu v Itálii se samozřejmě nehodily :)). Jistě si je toho všeho slečna vědoma a je vděčná vynálezci auta, že jí toto všechno umožnil. Zajímalo by mě, čím lze lidi přimět, aby nepřehlíželi zřejmé věci ve svém životě. Vím jen, čím to nejde. Třeba násilím. Já sám přehlížím strašnou spoustu věcí, a to dokonce i v oblasti ohleduplnosti k rodné planetě, pro kterou mě někteří možná považují za ekoteroristu. A když by mi někdo přišel násilím vysvětlit, v čem se mýlím, poslal bych ho tam, ka mě už možná leckdo z vás během čtení tohoto odstavce poslal. Obecně jsem skeptický vůči "vysvětlování" a odpovídání na nepoložené otázky. V tomto je mi sympatický koncept úspěšných misií, který kdysi krásně shrnul jeden hloubavý křesťanský misionář (jméno bohužel nevím) -- pokud chci někomu změnit život k jeho prospěchu, musím žít vedle něj a můj život musí zářit štěstím a láskou. A až po letech zvědavost toho člověka přemůže a zeptá se: "Jak to, že žiješ tak spokojeně?", pak teprve uslyší a porozumí nabídnuté radě. To je tedy rada k úspěšným misiím. Jenom nevím, jestli skromný život bez plýtvání dokáže zaujmout dostatečně brzy. Naděje tu je -- možná si to vemlouvám, ale nikdy když vidím někoho vyhodit hromadu papírů do smíšeného odpadu, řídit terénní vůz uprostřed města, odcházet domů od běžícího počítače, či odhazovat cigaretu na zem, nevidím, že by tomu člověku hrál na obličeji úsměv. Nanejvýš tak na schovávanou. Nezbývá než sáhnout do zásob trpělivosti a pochopení a doufat, že smrt hladem a přelidněním je rychlá a bezbolestná. Jen takový názor je projevem dostatečného množství optimismu, který mi tak zjevně se mým ekoterorismem postrádajícím nadhled a úsměv chybí, na rozdíl od pozitivně založných lidí, kteří věří tomu, že na zeměkouli bude vždy dost garáží, nerostů a místa na skládky, aby mohli podle svého způsobu života vychovat děti, a užili si plýtvání i s pravnoučaty.

Tak tu kritiku trochu nabouráme a povíme si o skotském národním muzeu. Byli jsme se tam podívat s milou ženou Lucií v neděli, a stalo se tak náhodou. Šli jsme se projít do města, a závan studeného větru nás dočasně zavál do vstupní haly veliké budovy. Tu část mého já, která se již plně ztotožnila s tradovaným skotským vztahem k penězům (ve skutečnosti nevím, jak na tom Skoti jsou), zaujalo, že vstupné je zdarma. Moji kulturně založenou milou ženu Lucii zase zaujalo, že jde o muzeum. Vešli jsme dále, a i když se nám po několika hodinách, které se zdály pěti minutami, podařilo vyjít ven, nepodařilo se nám vyjít z úžasu. Na asi sedmi patrech a v nejméně dvou propojených budovách se totiž rozkládala expozice pokrývající pravěk země, archeologickou minulost a technický vývoj Skotska, a možná i mnoho dalšího (stihli jsme projít stěží dvě patra). Pod pojmem expozice si ale nepředstavujte tradiční model vitrína, zeď, vitrína, NESAHAT, vitrína, nouzový východ, paní v brýlích, zeď, NESAHAT, vitrína. Kromě velmi tvůrčího uměleckého zpracování exponátů (modely lidí, zvířat, věci, ale i samostatné sochy a výtvarná díla dokreslující výstavy) výstava vynikala množstvím prvků interaktivních. Například hry pro děti ve stylu "přiřaďte správnou stopu správnému zvířeti", "určete, na které ze tří míst římského tábora patří velitelství, na které zbrojnice a kam latrína", které dokázaly udržet i moji pozornost, nebo interaktivní dotykové obrazovky se spoustou informací o skotských národních parcích, aranžované části severského pralesa s modely zvířat, krátké filmy o geologické minulosti a přítomnosti ("Anglie posledních pár milionů let klesá, kdežto Skotsko stoupá"). A to mluvím zatím jenom o historické části muzea. Nejvíc se mi líbila cesta podél známe geologické historie Skotska. Začínala 650 milionů let zpět, zhruba v oblasti jižního pólu. Skotsko leželo na jednom ze dvou tehdejších kontinentů, které se během jeho plavby jižními moři srazily v jeden, Pangeu, v jehož středu se Skotsko rázem ocitlo. Tyto zápisky doprovázely modely flóry a fauny vyskytující se tou dobou nad kameny, které dnes můžeme ve Skotsku potkávat. Mimochodem, nejstarší kameny ve Skotsku a jsou ještě šestkrát starší a jsou jedny z nejstarších v Evropě. Dají se z nich poskládat nádherné otazníky za otázku "Co bylo předtím, kudy Skotsko plulo, a zdali na něm něco žilo" (viz také tento komiks). Kromě výškových tendencí Anglie a Skotska, byly po cestě podél skotské geologické minulosti připomenuty i rozdílné cesty těchto částí Velké Británie. Skotsko se vezlo s Kanadou a Grónskem, a mezi ním a Anglií vezoucí se s Evropou byl hluboký oceán. Ten se časem ztenčil až zmizel docela, a oba drobky odpadlé od svých kontinentů se srazily a spojily. A proto se tady nosí sukně i na mužích a v Anglii ne :). Jak vidíte, je čas přejít do technické části muzea. Jestli se pravěké oddělení dětem jako jsem já líbí, technické je hotový ráj. Je zde spousta pokusů, které si může návštěvník na vlastní kůži vyzkoušet. Například si zde můžete vlastníma rukama vytáhnout svoje tělo do výšky. Nikoli za vlasy jako baron Prášil, ale na třech různých kladkách. Nebo můžete řídit formuli 1, ovládat robota, pozorovat parní stroj, ručně vyrábět elektřinu až do spuštění televize. Mně se nejvíc líbila expozice s proudovým motorem: Nejdřív bylo potřeba se značnou námahou nabít akumulátor. Ten pak elektrolýzou z vody oddělil vodík a kyslík. Těmito plyny nějak (netuším jak, ale nešlo o spalování, jen o tlak) popohnal raketu vedenou provázkem, aby udělala pšššššš a o patro výš rozdováděla přihlížející mimino. Kdyby mě milá žena Lucie neodtrhla, točím tam klikou doteď. Abych se vrátil k ožehavému tématu ekologie, i tato výstava nabádala (hlavně dětské) návštěvníky k zamyšlení nad hodnotou energie a nenahraditelností naší planety. Myslím, že peníze poskytnuté na výstavbu a udržení takového muzea jsou jedny z nejlépe investovaných. Celkově mě velmi mile překvapuje, jak moc se město Edinburgh o svoje občany stará. Radní sebrali dost politické odvahy a snaží se zlepšit prostředí města co to jde. Udržují více než 100 parků pro odpočinek i sport, rozšiřují cyklostezky, aby vylákali lidi z aut, budují síť třídění odpadu, snaží se informovat. Takové věci nejsou zadarmo, a město bere prostředky z projektů, které jsou podmíněny výsledky. Když lidé odmítnou spolupracovat a dál budou plýtvat, bude město platit vysoké pokuty. Na jejich splacení bude zvýšena městská daň placená každým, kdo tu bydlí, kromě studentů (ano, i my ji platíme). Zajímalo by mě, jestli pak lidé půjdou do sebe, nebo budou jenom brblat na politiky a v příštích volbách zvolí někoho jiného. Držím nám všem palce, aby to bylo to první, a nejlépe, abychom to nemuseli vůbec zjistit.

Kradené připojení k internetu už je vypnuté, milá žena Lucie za mými zády už spí, a já odolám pokušení jí teď dalším odstavcem poškádlit. Místo toho se s vámi, kteří jste dojedli tuto konzervu až do konce zatím loučím a těším se na setkání příště.

Už je tady první Itálie

2009-09-24T15:15:00.000+01:00

Milí čtenáři, jestli čekáte skandál, nebudu vás zdržovat a rovnou s ním začnu: moje milá žena Lucie se mnou pět dní v kuse nepromluvila. Všední problémy života v Edinburghu mi tím úplně zmizely z očí, takže vás díky tomu ušetřím jejich popisu. Možná vás překvapí, že pětidenní ticho nazývám "Itálií". Vedlo mě k tomu to, že shodou okolností jsem byl po onu dobu v Udine. Uznávám, že tato skutečnost by mohla vysvětlovat i ono mlčení, ale takový pěkný skandál hned v prvním odstavci jistě čtenáře přitáhne. Mimo dobu mojí nepřítomnosti se se mnou však moje milá žena Lucie naštěstí baví, a tak ji občas připomínám, že čtenářská obec stále netrpělivě očekává její zápisky. Zatím bez úspěchu, ale je důležité se nevzdat, těším se na vaši podporu.

Mezitím vám mohu stručně popsat, jaké to bylo v Udine. Bylo tam pěkně, i když jsem ze slunného ostrovního Edinburghu přiletěl přímo do monzunové nížiny pod Alpami, kde pršelo jako ve slavné písni. Cestu jsem měl naplánovanou letadlem přes Londýn-Gatwick do Benátek, a odtud vlakem. První letadlo, do Londýna, mělo půl hodiny zpoždění, druhé letělo přesně. Důsledkem toho letělo také beze mě a tak jsem si mohl prohlédnout letiště do nejmenšího detailu. To jsem však z obavy o vlastní duševní zdraví neudělal. Čekací hala byla zavalena obchody se zbytečnostmi od alkoholu přes voňavky až po losy do soutěže o auta. Jedním z mála míst, kde na vás nekřičely cedule o nezdaněném zboží a cenách porážejících internetové obchody, byly veřejné záchodky. Když jsem šel okolo výlohy s ohrádkou v níž chodili dokola hýkající plyšová žirafa, bubnující pes a králík tlučící hlavou do zdi, rozběhl jsem se k oknu a zabořil hlavu do knížky. Asi jim, chudákům, taky něco uletělo.

Letěl jsem naštěstí se společností která garantuje návaznost svých spojů, takže jsem byl bleskurychle přemístěn do jiného letu ještě týž večer. Nestihl jsem bohužel navazující vlak, což mě stálo 4 Eura za zrušení rezervace. Zvědavost mi nedala a zkusil jsem později e-mailem tuto částku reklamovat. Z pochopitelných důvodů mi toto letecká společnost proplatit odmítla, nicméně na můj e-mail odpověděla do několika hodin obsáhlým sdělením o několika odstavcích, z nichž první byl věnován vyjádření soustrasti, pochopení mé frustrace ze ztráty 4 Eur a málem i výzvy, abych kvůli tomu nepáchal sebevraždy. Prostě britská péče o zákazníka. Do Udine jsem nakonec dorazil dvě hodiny po půlnoci, a díky obětavé péči organizátorů tamějšího sletu informatiků jsem se dostal bez prodlení do svého pokoje. Bydlel jsem v příjemně jednoduše zařízeném pokoji v ubytovně na úrovni někde mezi hotelem a kolejemi.

Ranní cesta od ubytovny na místo přednášek byla provázena několika kulturními šoky. Například italský provoz tu nehýřil temperamentem, ale spíš zavalil každého účastníka svojí mohutností. V Británii je možné čekat na zelenou na přechodu třeba deset minut, ale přejít je možné do půl minuty od chvíle, kdy se k tomu rozhodnete. V Udine byla čekací doba na zelenou stejná, ale přejít šlo pouze když jste se zelené dočkali, a i to se štěstím. Ve středu města pak semaforů ubylo, situace se tím ale nezlepšila, jak dokládá následující obraz: úzká ulička, v chodníku zapíchnutá dopravní značka, vedle ní postavené auto. Chodec se zoufale rozbíhá doprostřed ulice, aby prošel, odtud ho ale vyhání přiřítivší se další auto. Když doskočí na druhý chodník (oba chodníky měly spolu dohromady šířku nejvýše metr), srazí ho málem pošťák na mopedu. Moped používá asi takto: zastaví, hodí do schránky dopis. Přečte si další adresu, nastartuje, po chodníku ujede tři metry, zastaví, hodí do schránky dopis, ...atd. Na závěr dodávám, že pach výfukových plynů byl přemožen jen v místech okolo základních a středních škol, kde podlehl zápachu cigaret kouřených desítkami až stovkami dětí. To byl další kulturní šok.

Přednášky probíhaly v sále zámku, který slouží jako muzeum. Stěny byly vyzdobeny freskami, na nichž se lidé navzájem probodávali meči, a pod tím bylo napsáno: "Je znamenité zemřít za vlast." Být sprejerem, tak neodolám a dopíšu Krylovo "nasrat, jo nasrat". Nicméně jako budižkničema ve službách výzkumu jsem jen poslužně odpřednášel svoje a vyslechl si cizí. Zámek stál na kopci, okolní krajina byla dokonalá rovina. Hned jak se trochu rozestoupila oblačnost, naskytl se nám tudiž krásný výhled, až na přilehlé Alpy. A spolu s nimi tu bylo i mnoho dalších příjemných věcí, zejména setkání s ostatními poťouchlými vědátory. Jako všechny příjemné věci ovšem i tyto bylo lehčí zažít než popsat, a tak v popisu nechávám jenom kritiku nešvarů, aby to vypadalo, že to byla jedna hrůza za druhou. Máte moji plnou důvěru, milí čtenáři, že to vezmete s rezervou.

Návrat domů probíhal také s mírným zpožděním, ale tentokrát bez zmeškaných spojů, takže jsem (plánovaně) okolo půlnoci dorazil do Edinburghu. Navzdory tomu, že mi při výstupu z letadla šla od úst pára, ulice Edinburghu žily čilým nočním životem, pánové v lehkých sakách, dámy v odvážných šatech, stáli ve frontách na kulturní zážitky. Já jsem ovšem byl rád, že jsem nasedl na svůj zdejší bicykl a rozjel se k našemu bydlišti. Těším se, milí čtenáři, že se s vámi opět shledám při vyprávění, co nového tam.

Hledá se matka

2009-09-12T14:54:00.000+01:00

Milé děti (jen se nevykrucujte, každý je něčí dítě), nebojte, nehodláme si v Edinburghu hledat náhradní rodiče. Přesto jsme v sobotu hledali matku. Ale pěkně popořádku. Protože teď již nebydlíme u moře, hned se nám po něm zastesklo. I vyndali jsme kola z garáže a poručili jim: k moři! Vyhlídková jízda ovšem vedla oklikou, nejprve jsme dojeli až skoro ke škole, z tréninkových důvodů -- bylo na čase připomenout si novou trasu, pak nastal prudký obrat a posléze, v levotočivé zatáčce, blízké setkání s bazénem, který právě na dva roky zavřeli kvůli rekonstrukci. Na úpatí hory Artuhr's seat jsme se pustili jediným směrem, který mířil z kopce, a objevili jsme cyklostezku vedoucí tunelem. Nikdy jsem nic podobného neviděl, byl to tunel asi kilometr dlouhý a jenom pro pěší a cyklisty. Projeli jsme si ho tam a zpět, abychom věděli, kudy do něj z druhé strany, a vydali se od něj pryč. Po chvíli se vyjasnilo, že jde o tunel původně železniční. Vedla tudy takzvaná "Nevinná dráha", nevinná proto, že vagóny netahala ďábelksá parní lokomotiva, ale milí udření koníčci. To se člověk dozvěděl na tabuli u bývalého železničního mostu. Pokračovali jsme dál pěknou stezkou jen jednou přerušenou skleněnými střepy, a dojeli až k pobřeží. Tam jsme objevili zajímavou věc: jako průmyslový odpad navršili lidé na břehu moře veliké množství popela. Vznikly tak laguny, ve kterých hnízdí ptáci. Tak se z průmyslového odpadiště stala ptačí rezervace.

Poté, co jsme viděli hejna ptáků, jak se doslova popelí, rozhodli jsme se překonat vítr a vydat se domů. Lákavé cyklostezky se předháněly v tom, která nás tam zavede, ale ouha, milé ženě Lucii se rozpadlo kolo. Tedy ne docela, jen blatník se jí vyškubl z ocelového objetí -- někde po cestě ztratila matku (a je po záhadě). Naštěstí se zrovna všude okolo povalovaly plastové stahovací pásky na jedno použití. Je to v Británii evidentně oblíbený spojovací materiál, zvláště pak na stavbách. Milé ženě Lucii jsem tedy čile vyspravil i to, co nechtěla, takže její kolo začalo připomínat vánoční stromeček ozdobený plastovými pásky. Nicméně blatník držel a tak jsme se vydali nazpět. V jednu chvíli jsme se napojili na cestu, po které jsme přijeli. Tu se milá žena Lucie sehnula a zvedla se s matkou v ruce. Pasovala jako ulitá. Inu, rodina člověka neopustí.

V neděli vítr neustával, ale slunce se chtivě dralo nahoru (no dobře, ve chvíli, kdy jsme vstali, už bylo nahoře pěkně dlouho), takže jsme se rozhodli pro výlet, tentokrát ale pěšky. Jednak abyste nás nepomluvili, že máme v hlavě o kolečko víc, jednak proto, že proti větru se lépe jde než jede, a v neposlední řadě proto, že jsme měli v plánu se vydrápat na nejvyšší vrcholek Edinburghu -- Arthur's seat. Jak už jsem možná psal, je to zvláštní hora v tom, že vypadá mnohem větší, než ve skutečnosti je. Je to dokonalá zmenšenina velehor -- nechybí ostré skalní štíty, porosty kleče a strmé srázy. Když se však ve výšce, kterou odhadujete tak na dva kilometry nad vámi objeví silueta člověka, které lze málem spočítat i prsty na rukou, trochu to s měřítky zamává. Ve skutečnosti je to hora ne vyšší než takový Svatý kopeček u Olomouce. Nic to ale naubírá na její kráse, ba naopak, člověku zbyde po výstupu síla si ji vychutnat. Jsou tady také ty nejlepší zaječí bobky (a tudíž i tráva) a nejsilnější vítr v širokém okolí. Hora samotná je pak částí Holyrood parku, na který předchozí charakteristika platí jako na celek. Ze skalnatých útesů vybroušených dávným ledovcem (mnoho hor v okolí má tento charakteristický tvar: ze západu strmý útes, z východu pozvolné klesání) je pak skvělý výhled na město.

Neděle byla také příjemná tím, že končil festival. Jistě to byla událost kulturně přínosná, ale pro běžné uživatele města, jimiž se pomalu stáváme, přinášela víc komplikací než radostí. Konec byl doprovázen slavnostním ohňostrojem. "Díky" brněnské radnici, která každoročně bez valného smyslu vypálí do vzduchu několik milionů korun už máme docela imunitu vůči udiveným otázkám: "A vás ten skvělý ohňostroj nezajímá?" Fungovala, i když otázky byly kladeny v angličtině. Zamítavá odpověď sice nepřispěla k rozvinutí konverzace, takže již nedošlo na protiotázku: "A čím je ohňostroj tak skvělý?", to nám ale nevadilo, místo výbuchů jsme si rádi odpočinuli v osamělém domě před dalším pracovním týdnem.

Nový týden připomíná, že věci se nám začínají opakovat. Pro čtenáře to znamená úlevu z dosavadních sáhodlouhých výlevů -- nebojte, nebudu vám každý týden znova psát, že jezdíme do města na kole, a že tu všichni jezdí vlevo. I tak se toho tu děje dost nového, jen se netěšte. Užijte si tedy krátkého odpočinku od dalšího čtení, loučím se s Vámi a těším se na další setkání.

A dneska si prosvištíme pracovní týden

2009-09-12T14:52:00.001+01:00

Ačkoli "dneska si prosvištíme" svádí k tématu jazykových (ne)schopností, tak vděčnému v popisu návštěvy Británie, v tomto příspěvku si ještě "alles gute" odpustíme. Pokusím se v něm v zájmu zpoždění popsat první pracovní týden, který jsme tu zažili. Pro úplnost dodávám, že jde z velké části o text psaný minulou neděli, který se jen příliš dlouho válel v paměti milé Scholastiky (to je notebook, nikoli dcera či milenka), nenechte se tedy zmást časovými souvislostmi. Řada věcí se ovšem zas tak nezměnila.

Jak už jsem Vám prozradil, naše pracovní dny byly rámovány přepravou z pobřeží do centra a zase zpět po směsi oddělených cyklostezek okrajových částí a dopravní divočiny centra. Stav cyklostezky v době 8-9 hodiny ranní, kdy mnohým Britům začíná pracovní den, připomíná stav silnic pro automobily. I když přímo o zácpě tu mluvit nešlo, provoz byl přinejmenším rušný. A to i v případě špatného počasí, kdy na člověka lilo shora i zespoda z kaluží rozrážených koly a jediná suchá místa na cestě byly kousky vozovky pokryté ptačincem pod mosty. V obou směrech v desetivteřinových intervalech projíždějí spěchající cyklisté v reflexních bundách, často s brašnou fešácky pověšenou na jednu stranu nosiče, neviditelnými stěrači si stírají vodu z brýlí, a zvládají se při kličkování mezi kalužemi, chodci a psy navzájem neposrážet. Výskyt psů, chodců a kaluží se ovšem týká pouze cyklostezek mimo městský provoz.

Ve městě je situace jiná. Přestože vyhrazené pruhy jízdu na kole usnadňují, člověk musí přinejmenším dávat pozor na to, kde se objevují a kde mizí, a jestli v nich někdo náhodou nestojí a nevynáší z auta třeba žebříky. V groteskách by takové setkání cyklisty s žebříkem bylo jistě vítaným gagem, ale cestou do práce to na radosti nepřidá. Jako nováčkovi v tomto městě mi k výše uvedeným kratochvílím cyklisty přibyla nutnost vybrat směr další cesty, pokud možno dříve, než mi proud aut vezme možnost volby. Protože jsem si ještě pořádně nezvykl na jízdu vlevo ani na ovládání přehazovačky na mém kole, testoval jsem poměrně často trpělivost a reflexy místních řidičů. K jejich chvále musím uznat, že jediné, na co jsem při tomto stylu jízdy narazil, bylo pochopení a duchapřítomnost. Nárazníky a jiné části vozidel zůstaly v bezpečné vzdálenosti. I tak ale rychlost byla v rozhodování stále důležitějším měřítkem, než to, kam vybraná cesta povede. Ze začátku týdne tak cesty mě i mojí milé ženy Lucie připomínaly spíše vyhlídkové jízdy pro turisty, trochu na způsob scény z jednoho filmu, kde rodinka američanů jezdí na kruhovém objezdu v Londýně pořád dokola, a neúnavně opakuje dokola seznam památek, které z něho vidí, i když mezitím slunce nad jejich hlavami stihne zapadnout. Přes týden jsme se ovšem postupně propracovali k lepším a lepším trasám, nejdříve tím, že jsme vynechali opkajující se úseky, pak jsme i srovnali směr, aby naše cesta vedla, co jednosměrky dovolí, přímo tam, kde měla končit. Na konci týdne už jsme pak měli cestu téměř perfektně naučenou, a byl tedy čas se přestěhovat na druhý konec Edinburghu. To ale trochu předbíhám.

Asi jste si už, milí čtenáři, zvykli na můj sebestředný pohled na svět, kde sice alibisticky mluvím o milé ženě Lucii a kde to jde, píšu v plurále, ale ve skutečnosti se z těchto zápisků dovídáte jen to, co se týká mě, a zajímavý a dobrodružný život milé ženy Lucie Vám zůstává skrytý. Vězte ale, že i jako literární sobec se snažím za Vaše práva bojovat, a každý večer milou ženu Lucii přemlouvám, aby taky popadla klávesnici a něco pro Vás uvařila z pečlivě nasbíraných celotýdenních přísad. Pokud naléhání podlehne, můžete se těšit na objevování edinburghských knihoven, zprávy o kulturním životě hlavního skotského města, problémy s místním zástupcem Kapalinofonu a další zajímavé informace. Pokud se těšíte jako já, dejte budoucí autorce třeba e-mailem vědět, že má pro koho psát, a že má co nejdřív začít :).

Teď tedy co čekalo sobecké já autora tohoto příspěvku. V pondělí byl můj první den na univerzitě. Tedy ne tak docela, naposledy jsem tam byl loni v prosinci, na což si k mému zděšení vzpomněli i na vrátnici. Asi ještě měli v paměti, jak jsem se dožadoval pošty hodinu před svým odjezdem z města, nebo jako mi desetkrát museli vysvětlovat, jak se prochází systémem vstupních dveří, kde se zákeřně snoubila fotobuňka s tlačítkem pro otevření (tlačítko už mimochodem od té doby stihli zrušit). Nakonec se ale přede mnou můj hostitel nezapřel a dokonce jsem dostal přidělenou kancelář. Sdílím ji se čtyřmi dalšími lidmi, ale ani jednoho jsem od té doby neviděl. Šok je tedy teprve čeká. Pokud jde o formální náležitosti mého zaměstnání zde, je všechno v nejlepším zpoždění. Není ani jasné, kolik ze svého postdoktorského stipendia uvidím. Nejsem totiž již student, takže běžné výjimky od zdanění se mě netýkají. Na druhou stranu, Newton's fellowship taky není úplně běžný zdroj mzdy a jako pramen tekoucí z Královské společnosti má i svá speciální pravidla danění. Problém je v tom, že je v tuto chvíli nikdo nezná. Protože to zdaleka není jen problém můj, záležitost je teď zkoumáná někde v ministerských kruzích, my tady dole jen čekáme, co z toho orákula vypadne, nevíme zatím dne ani hodiny, natož pak výsledku. Pro mě to zatím znamená, že ani univerzita neví, jak přesně mě má vést v pracovním poměru. Oficiálně jsem tedy na univerzitě zatím jen návštěva, s pracovním zařazením mezi správními zaměstnanci -- už se těším, jak si ke mně někdo přijde vyřídit třeba cesťák. Jenom doufám, že brzy dostanu k podpisu nějakou pracovní smlouvu. Díky podmínkám stipendia musí můj pracovní poměr začínat 31. srpna, ať už se ho ve skutečnosti podaří uzavřit kdykoli, jenže od 31. srpna mi také běží měsíční lhůta, kdy se musím u britských úřadů zaregistrovat. Když to neudělám, začnu páchat protiprávní čin. Mimochodem ta registrace je také dáreček. Jen za to, že nejsme pro britské úřady stejní Evropané, jako třeba Němci nebo Francouzi (nedalo mi to vybrat zrovna státy s tak "dlouhodobě" výbornými vztahy s Británií), musíme po té, co nás někdo zaměstná (ale ne dříve) pokorně požádat o svolení tu práci skutečně dělat, a k pokorné žádosti musíme do dopisní obálky přiložit ještě šek na 90 liber (necelé 3000 korun) a pas nebo občanku (!). Osobně to vyřídit nelze. Důrazně tedy doporučuji vzít si do Británie doklady oba a pas nedat z ruky. I za předpokladu, že si místní pošta zaslouží víc důvěry než ta naše, samotné zpracování žádosti může trvat měsíc a víc, po tu dobu je těžké přežít bez dokladu totožnosti.

Koncem týdne nás čekalo stěhování z hostelu do penzionu. Protože v hostelu byla prádelna za výhodnou cenu, ještě jsme si tam stihli vyprat. Málem jsme ovšem už nestihli usušit, jak rychle přišlo páteční ráno, den našeho odjezdu. Naposledy jsem si nechal zmoknout kolo před hostelem, milá žena Lucie byla prozíravější a kolo zaparkovala před fakultou v zastřešeném a zamčeném parkovišti pro kola. Prozíravé to bylo hlavně proto, že se stěhovala s kufrem, a ten se na kole veze špatně. Já jsem vyrazil s krosnou, a tak jsem kolo použít mohl. Oba nás každopádně na cestě provázel vytrvalý skotský déšť, který přestal přesně ve chvíli, kdy jsme dorazili do nového bydliště. Cestou tam jsem se radoval z nápadu odstěhovat těžké věci přes týden do kanceláře ve škole. Sice jsem se tím stal pro ostatní podivínem, který místo článků a knižek skladuje prací prášek v tabletách a jiné předměty domácí potřeby, ale aspoň jsem to nevláčel na zádech a milá žena Lucie v kufru. I tak nám toho zbylo dost. Cesta tam byla pro oba náročná. Milá žena Lucie neznala přesně zastávku, pouze orientační bod, který jsem jí určil po konzultaci s náčrtkem autobusových linek. Bohužel nemám přesnost amerických satelitů a tak vystoupila o šest zastávek dříve. S nepřestupním lístkem v ruce si tak udělala první seznamovací procházku po novém okolí bydliště. Moje jízda byla zase spestřena zvýšeným těžištěm. Přecijen krosna o váze přesahující 20 kilo umístěná metr nad zemí svým dnem, se již na chování bicyklu projeví. Zvláště pak v provozu, kde je třeba často otočit trup a hlavu pro sledování situace za vámi. To s člověkem doslova zamává. Často jsem se tedy při opatrném ujištění pohledem zpět, že za mnou nikdo nejede a mohu tedy objet auto stojící přede mnou, vrátil pohledem nikoli do svého pruhu, ale do protisměru. I když kontinentálně vzato jsem se naopak z protisměru vrátil, názor soumístné většiny byl v danou chvíli důležitější, a tak jsem se ohlédl přes druhé rameno a krosna mě vmanévrovala rychle zpět doleva.

V penzionu, kde jsem bydlel i při své poslední návštěvě Edinburghu, jsme byli mile překvapeni. Pokoj poskytl právě tolik prostoru a nábytku, abychom se tam vešli, paní domu nám dokonce nabídla i parkování kol v garáži, což jsme s radostí přijali. Bydlení samotné je pak v krásné čtvrti a mezi námi a školou (či středem města) neleží desítky křižovatek a ulice rozkopané kvůli stavbě kolejí pro tramvaj. V době našeho příjezdu tu bydleli samí studenti či zaměstnanci univerzity, slečna z Uruguaje (snad), pán z Německa a dva páni z Indie. Jejich jména bylo nejtěžší si zapamatovat. Alespoň do chvíle, než nám jeden z nich vysvětlil, co jeho jméno znamená. Jmenoval se Triločan. Když jsem se ho ptal podruhé, jak se jmenuje, říkal jsem si v duchu: to už si musím zapamatovat, zní to jako Tří-očan, i když oči má jen dvě. A hádejte, co nám k tomu řekl. Prý je to jméno božstva, které má tři oči. Když pokračoval, že Tri znamená tři a Očan jsou ty oči, skočil jsem mu neslušně do řeči a radostně halekal, že má české jméno. Vypadal trochu zaraženě, ale pak to přičetl mé angličtině a faux pas bylo zažehnáno.

Protože je v blízkosti dobře zásobovaný obchod, vypravili jsme se večer na nákup, a bylo to jako z písničky od But: s košíkem plným dobrých věcí jsme přišli k pokladně, vyndali jsme z kabel(k)y peníze, zaplatili účet, věci jsme přendali do tašky. A potom jsme si je odnesli. Doma jsme ten nákup vyložili na stůl a sedli si na židli, a tak dále, však tu píseň jistě znáte. No a nakonec jsme se vydrápali o patro výš do postýlky a spali a spali. Dobrou noc!

Exoti za i před mřížemi

2009-09-05T23:04:00.003+01:00

Milý deníčku,
musím se Ti svěřit. Ten tygr odnaproti se mi moc líbí, ale nedokážu se s ním začít bavit. Mám hned v krku kndelu, když ho potkám, a on má vedle sebe pokaždé toho knedlu tchoře. A přitom tuhle emu povídal, že s tchořem se může bavit jenom blb nebo zebra. Taky ho pak zebra zbytek dne honila po výběhu. Jenže my víme svoje, co se škádlívá, to rádo mívá, navíc antilopy říkaly, že je viděly sedět po zavírací době spolu ve výběhu. Stejně se té zebře divím. Emu je chytrej, to jo, ale je divnej. Jednou si uprostřed rozhovoru s lachtanem začal hledat snad blechy v peří pod křídlem. Medvědice říkala, že většího cvoka neviděla, a když ho měli dávat do nového výběhu s betonovou podlahou, zařídila tu sbírku na helmu. A emu byl jedinej, kdo se nesmál. Jenže co mu vyčítat, helmu ani nerozbalil, když na něj nosorožec bafnul, a už ho vezli. A ten ďolík, co v tom čerstvém betonu po jeho hlavě zbyl... No ale jedno se mu upřít nedá: do sandálů jde jedině naboso. Ne jak ten chuligán v zelené bundě, co se sem zrovna protlačil přes pokladnu. To zas bude den.

Ano, poznali jste dobře, milí čtenáři. Dneska, tedy minulou neděli, jsme se vydali do ZOO. Částečně proto, abychom vyzkoušeli kola a cyklostezky, ale hlavně kvůli zvířátkům. Vždyť jsou tu, ve Skotsku, taky exoti. Bohužel jsme zapomněli s sebou vzít naše tři exoty plyšové, ale pevně věříme, že si do ZOO někdy zajdou sami. Kromě toho, kdo by pořád poslouchal Placičkovo: "To znám.", "Tam jsem byl.", "To je ale tlustý nosor-AU!", a podobně. Návštěva ZOO v tuto dobu měla i dvě zásadní výhody oproti mojí návštěvě v prosinci -- jelikož vstup dnes nebyl zadarmo (to ještě není ta výhoda), bylo zde snesitelné množství lidí (a žádní Češi :)), a po trávě nelezla jinovatka.

Před samotnou zahradou ale přeci jen zmíním ty cyklostezky, i když riskuji, že budu za maniaka, co pěšky nechodí a z matematiky zná jenom bicyklická tělesa. Edinburgh má promyšlenou síť cyklostezek. Ve středu města není možné cyklistům stavět samostatné cesty, zato tu je ale většina ulic vybavena vyhrazenými pruhy pro cyklisty, nebo pro bus+taxi+cyklo, takže se dá hustým provozem jezdit poměrně snadno. Jen kousek dál od centra, a také v parcích, čeká na velocipedisty spousta cest vyhražených jen jim, případně jim a chodcům. Tyto cesty bývají odstíněny od ruchu a hluku provozu, svým způsobem jde o "dálnice", koridory, jejichž prostřednictvím lze projet míle skrze Edinburgh za krátký čas (a to nikoli za cenu toho, že někomu přejedete psa, nebo někoho ohodíte při průjezdu kaluží). Většinou jde o asfaltové silničky uprostřed vegetace, na jednom místě vede taková stezka dokonce starým nepoužívaným železničním tunelem. Navíc je tato síť poměrně dobře propojena a pečlivě značena, takže umožňuje vedle příjemného výletního cestování i efektivní přesuny za prací, školou aj. Páteří této sítě lze nazvat cyklostezku s označením "1", která je součástí okružní stezky 6000km dlouhé vedoucí kolem severního moře. Právě po ní vedla velká část cesty od hostelu do ZOO, a celý následující týden i cesta od hostelu do školy a města. Během našeho výletu jsme si ji tedy projeli jako generálku na dojíždění příští týden. I když i na cyklostezkách musí člověk šlapat, a i ve vyhrazeném pruhu se těžko odbočuje doprava (čtěte "doleva"), dokonce i milá žena Lucie uznala, že dojíždění na kole je v těchto podmínkách mnohem příjemnější, než každodenní používání jinak krásného dvoupatrového autobusu. To, že to prohlásila ve chvíli, kdy venku poměrně silně pršelo mluví jen ve prospěch jízdy na kole. Závěrem odstavce bych se rád omluvil všem, které toto horování, ve které se popis cyklostezek zvrhl, nudí. Ve skrytu duše doufám, že někdy na tento text, nebo aspoň na situaci v Edinburghu narazí a zareagují i brněnští radní. Třeba tím, že se od srdce zasmějí a zase někomu poradí, a si koupí skládačku a nacpe ji do tramvaje. :)

Teď však zpátky k ZOO. U vchodu návštěvníka upoutá složitý systém ceny vstupného. Trochu připomíná slevovou nabídku českých drah. Jen místo slev se v tomto případě jedná o dobrovolné příplatky. Návštěvník je tak upozorněn na to, že ačkoli vstupné je vybráno tak, aby ZOO nezašla na úbytě, pro výzkum a záchranu zvířat by zahrada dokázala využít i víc peněz. Ty se k ní mohou dostat v podobě dražší ceny za vstupenku, nebo adopce zvířete (příspěvku na chov určitého druhu), nebo dalšího daru. Nebudu se vám snažit namluvit, že jsme k výběru ceny vstupenky nepoužili základní aritmetickou funkci minima. Ono i tak docela přesáhlo naše předchozí odhadové maximum. Ale stálo to za to, a zvířátkům to třeba ještě někdy vrátíme. Zoo se, podobně jako ta brněnská, rozkládá na kopci. Je poměrně rozlehlá a dá práci najít cestu, kterou by se prošlo vše, a člověk nemusel mít stan a v půli cesty přespat. Je tu mnoho samostatných výběhů, ale i některé komponované expozice. Třeba tučňáci, kterých tu mají několik druhů a stovky jedinců, mají veliký výběh s hlubokým bazénem, do kterého je vidět i z boku. Navíc ti z nich, kteří o to stojí, mohou kolem poledne na vycházku po ZOO. Pozorování tučňáků, ale i jiných zvířat, je navíc doprovázeno bohatým množstvím informací. Člověk se například dozví, jak hluboko, rychle a na jak dlouho se který druh tučňáka dokáže potopit, najde tam i srovnání s člověkem obyčejným a člověkem atletem. Nedozví se už sice, co takový tučňák v hloubce a ve volném čase nejraději dělá, ale na to se může koneckonců zeptat. Odpověď na takovou otázku je těžko očekávat, ale to je podobné i u mnohých individuí druhu člověk.

Další zajímavou expozicí jsou opice (monkeys) a lidoopi (apes). Zdejší zoologové na nich zkoumají vývoj inteligence u člověka. Výzkum je podorbně popsán a návštěvník ho může sledovat v přímém přenosu. Vše se děje bez násilí na zvířatech, důraz je kladen na to, aby se opice samy chtěly do různých výukových experimentů zapojit. Od toho se ale říká "zvědavý jako opice", že o motivaci mají opičky postaráno. V pavilonu šimpanzů se zase člověk důkladně seznámí s celou zdejší šimpanzí rodinou, jejíž nejstarší členové se narodili v šedesátých letech. Taky si může projít rozdíly a podobnosti šimpanze a člověka. Na konci pavilonu už návštěvníka vysloveně překvapí, že šimpanzí suvenýry prodává ještě stále člověk. Třeba se vedení ZOO časem rozhoupe k experimentu a svěří vývoj pavilonu lidí šimpanzům. V tomto duchu byl prvním krokem několikadenní pobyt herců v opuštěné kleci, který tu před lety zorganizovali. Ve snaze o interaktivní prohlídku připravili správci ZOO kromě výběhů a informačních textů i spoustu možností vyzkoušet vlastní tělo a smysly ve srovnání se zvířecími. Tak například prolézačky pro děti jsou přesně naproti šimpanzímu výběhu, konstrukce lan a trámů ve výběhu pak nápadně připomíná zvětšeninu hřiště pro děti. Dalším prvkem jsou čichové skříňky: návštěvník si čichne ke skříňce a musí poznat, o co jde. Nutno dodat, že vedle vůní eukalyptu nebo ovoce tu lze najít i zetlelé listí, staré ponožky nebo exkrement, což způsobí, že v dalším se spousta návštěvníků drží od nabízených atrakcí trochu zpátky.

V ZOO jsou široce zastoupeny i šelmy. Na rozdíl od opic jsou však většinou ležící spíci, takže prohlídka upadá do stereotypu: výběh plný nařezané vegetace, "Kdepak je..." (chvilka čtení) "...tygr?", po pěti minutách se v rohu pohne chlupatá pracka, "Ááá, tam ho máme. No to je ale velký..." (chvilka vzpomínání) "tygr!". Jeden z nebohých predátorů vystavených neutuchajícímu okounění a údivu byl i asijský lev. Toho nám ve škole zatajili, abychom si zapamatovali lev=Afrika, tygr=Asie. Ale ještě ho naštěstí úplně nevyhubili. I když od Řecka po Sachalin už se běžně po lesích neprochází, a ve státním znaku ho máme spíš z vděčnosti, že nás cestou na Křivoklát nesežere.

Tak, a máte za sebou další kapitolu, milí čtenáři. Než se s Vámi rozloučím, ještě přidám hádanku. Poznáte, kdo psal úvodní pasáž z deníčku? Jestli ne, zkuste ještě nápovědu v podobě dalšího útržku:

No konečně, už to od východu odpískali. Sbalím káru a jdu si lehnout do výběhu. Jasně, mrně, ještě jednu zmrzlinu na cestu, ale pak už vážně končím. No, no, ještě mi tu vřískni a dám Ti výchovný za ucho. Já můžu, já jsem chráněná. A jestli mě tvoji rodiče zažalujou, tak smůla, za měsíc se stěhuju do lepšího výběhu, a obsílku dostane dikobraz. A obžalovat dikobraza, že dal záhlavec dítěti a ležel při tom v mražáku, to chce mít známé na psychiatrii. Mmmm, krásně to chladí, stejně si ale někdy budu muset zajet na sever na dovolenou. Ti tučňáci neví, co plácají, prý Antarktida, pche. Kdo by se táhl přes rovník. Doma je doma, a je to jen kousek, když jeden umí plavat jako já. Brum.

Když se to vezme kolem a kolem

2009-09-04T23:11:00.003+01:00

Už od mládí mě fráze z dnešního titulku mírně řečeno iritovala. Vedle podobně nesmyslných pořekadel, jako byly "píšící" lihoviny či voda v parném létu stávající se literárním útvarem (tuším, že "baladou"), nedávalo mi smysl ono zdvojené "kolem". V sobotu po příjezdu mi byla tato záhada konečně objasněna. Mluví se v ní o cestování v počtu dvou lidí, kterým se tímto doporučuje jet na kole. Přesněji každému na svém, odtud tedy ono zdvojení. Jak to ale bylo přesně s našimi koly?

Představte si pro začátek, že žijete v zemi, kde běžná cyklostezka není kratší než průměrná žížala, vyhrazený jízdní pruh pro cyklisty a městskou hromadnou dopravu není bájný tvor z pohádek, o němž nikdo neví, jak má vypadat, a na semaforu mají cyklisté vyhrazeno místo přede všemi ostatními účastníky provozu. Přidejte si k tomu, že máte hostel něco přes míli od nejbližší zastávky. Do dvou dnů z vás bude skalní cyklista, i kdybyste předtím na kole neseděli. A dva dny bylo přesně to, co nám od příletu zbývalo do otevření The Bikestation. Bikestation je dílna a obchůdek silně dobrovolnického až charitativního ražení. Jedním ze smyslů jeho existence je pomáhat zájemcům o dopravu vlastními silami za pomoci bicyklu. Je zde možné odevzdat staré kolo, hlavně ale takové kolo poté, co projde generální prohlídkou a opravou opět zakoupit za zlomek ceny nového, a navíc je možné si tu pronajmout čas v plně vybavené dílně ke svépomocné opravě vlastního kola. Ve městě, kde se ročně vystřídají tisíce studentů a jiných sezónních obyvatel je to neocenitelná služba.

V sobotu ráno jsme se tedy za doprovodu příjemného počasí, jak je vidět i z fotek, vydali do Bikestation pro kola. Kola tam prodávají jen jednou týdně, a to v sobotu. Vzhledem k tomu, že je to svého druhu jediná podobná služba v Edinburghu (a v mně známém světě vůbec), dveře se tam v době prodeje netrhnou. My jsme si to ovšem sladce neuvědomovali a vesele jsme vyrazili kolem desáté naposledy autobusem do města s tím, že do otevření obchodu s koly v půl jedenácté, si ještě zajdeme prohlédnout knihovnu. Ke všemu štěstí jsme ještě měli tu poslední jízdu zadarmo, protože panu řidiči se pokazil jízdenkostroj. Dorazili jsme tedy nejdříve do národní knihovny.

Zaměřením odpovídá brněnské MZK -- referenční knihovna, v níž si lze knihy půjčovat (zde výhradně) prezenčně, ale za to má z odborné literatury nepřeberný výběr svazků. Kromě toho nabízí svým čtenářům i neomezený přístup na internet, a registrace je zdarma i pro cizince. Prohlédli jsme si tedy pár knížek, dokonce jsme objevili i nějaké česky psané, přečetli si e-maily, a vydali se se zpožděním koupit kola.

Prodej kol probíhá tak, že si uvnitř vyberete ve stojanu kolo, požádáte o zkušební jízdu, a výměnou za nějaký doklad dostanete červenou cedulku a můžete vyjet na dvůr. Na výběr jsme měli asi šest až osm kol. Vybráno jsme měli rychle -- bylo tam jedno červené, a pak jedno horské věkem připomínající moje brněnské kolo. Hádejte, kdo si vybral které :). Měli jsme ovšem i jiná kritéria: předně to nesměla být kola příliš nová, chtěli jsme něco nenápadného, nechoulostivého a také časem prověřeného. Žádné nepotřebné vybavení, ale odolné kolo do zdejších deštivých a kluzkých podmínek. Navíc jsme nechtěli, aby se nám po nich po návratu domů stýskalo. Na druhou stranu vraky jsme samozřejmě nechtěli. Kupodivu se i přes naše silně omezující podmínky s námi naše vyhlédnutá kola nerozloučila ani po bližším seznámení, splnila vše do posledního puntíku. Zařadili jsme se tedy do fronty na zkušební jízdu. Lidé před námi se za kola zaručovali podezřele zelenými kartičkami. No ano, byli to krajané. Ba co víc, zjistili jsme, že se známe přes společného kamaráda Davida, který nám všem tenhle obchod doporučil, přestože on našel svoje edinburghské kolo na střeše autobusové zastávky (ať žijí dvouposchoďové autobusy). Ale zpět ke kolům: věděli jsme, že si budeme muset v provozu zvyknout na jízdu vlevo. Tušili jsme, že řidítka jsou uprostřed a tudíž nebude problém jako s volantem, který český řidič v britském autě po prvním dosednutí marně hledá v přihrádce na airbag. Co ovšem překvapilo, byly přehozené brzdy. Ne snad že by urychlovaly, ale zadní brzda se ovládá vlevo a přední vpravo. Není to problém, zvlášť u našich kol, která nemají kotoučovky ani jiné moderní účinné typy brzd schopné vás přehodit přes řidítka. Spíš by mě zajímalo, jestli je to náhoda, nebo jestli ovládání brzd souvisí se stranou, po které se jezdí. Doposud to nevím.

Kola se nám líbila čím dál víc, jedno jim ale chybělo. Blatníky. Upřímně řečeno, nedokážu pochopit, jak může někdo v Británii jezdit na kole bez blatníků. Většina cyklistů tu jezdí jako o život, připadám si vedle nich jako hlemýžď, kaluže tu často rostou do obludných rozměrů rozšlápnuté velryby a vodotrysk způsobený průjezdem takovou kaluží v běžném tempu posouvá cyklistiku ke gymnastice -- figury, kdy jezdec svírá řidítka a jeho zápěstí je nejníže položenou částí těla, jen aby se uchránil od vlhka, nejsou výjimkou. Nicméně naše kola blatíky neměla. Šlo to však jednoduše napravit -- za 10 liber jsme si vytáhli z bedny starých dílů dva páry pěkných blatníků a za 3 libry na hodinu jsme si je mohli v dílně namontovat. Asi hodinu a půl od našeho příchodu jsme tak měli plně vybavená kola. Jak jsme se dozvěděli od našich krajanů, měli jsme opravdu štěstí. Kolega Vítek tu čekal už od půl sedmé, než o půl jedenácté otevřeli, do té doby se před obchodem udělala fronta mnoha desítek až stovek lidí. Ti všichni se pak nahrnuli dovnitř a vybírali kola jedno po druhém, do pár vteřin byla všechna pryč. Pak už jen občas někdo ze zaměstnanců dotáhl z dílen nějaké další kolo, jedněmi z nich byla i ta naše.

Hned jsme si je oblíbili a vyrazili s nimi na okružní cestu zpět do hostelu. Sice jsme si díky stavebním pracem zajeli o kus více než jsme původně plánovali, s novými koly to byla radost. Smutné bylo jen to, že v jinak skvěle zorganizovaném hostelu neměli pro kola žádný přístřešek. Mokré skotské podnebí tak byla naše kola nucena první týden snášet beze střechy, jen tak opřená o zeď. Mimochodem, když už je řeč o hostelu, v sobotu jsme se také stěhovali. Před odjezdem na nákup kol jsme se museli vystěhovat z našeho pokoje s výhledem na moře, abychom pak večer dostali jiný, s výhledem na naše kola. Ne že bychom měnili pokoj z toho důvodu, ani to nebylo proto, že nový pokoj měl v umyvadle pákovou baterii, zatímco starý ty otřesné dva oddělené kohoutky, kterými je Británie zamořená. Bylo to proto, že první pokoj měl dvě oddělené postele (twin bed), zatímco druhý měl manželskou (double bed). A protože v době 27. 8. až 4. 9., ne kdy jsme pokoj potřebovali, nebyl volný pokoj ani jednoho z těchto typů, museli jsme to poslepovat ze dvou dnů v twin a zbytku v double. Aspoň jsme si ale nacvičili balení.

Jak již jste asi poznali z fotografií, příští výlet byl opět na kole, a to do zoo. Těším se, jak se potkáme při dalším vyprávění. Zatím se loučím a zdravím čtenáře i od své milé ženy Lucie.

Poslední pěší výlet

2009-09-04T14:19:00.002+01:00

Opustil jsem Vás, milí čtenáři, naposledy s tím, že jsme usnuli ve čtvrtek večer na začátku první noci v hostelu. Protože tento text píšu ve čtvrtek večer na začátku naší poslední noci v hostelu, měl bych rychle přejít k dalšímu vyprávění, nebo sám zapomenu, co se před těmi dávnými dny stalo.

Byl tedy pátek. Počasí se na nás usmívalo, racky jsme na zimu nadávat neslyšeli, tak jsme si řekli, že se zkusíme projít po krásném okolí hostelu, podél moře, abychom poznali, kde vlastně bydlíme. Po snídani jsme vylezli ven a zjistili, že i kdyby racci na zimu nadávali, slyšet by to nebylo, protože silný východní vítr by jim nadávky kradl ze zobáků. Tedy aspoň nám ze zobáků kradl ledacos, včetně svačiny. Když si k tomu připočtete kapuci na hlavě milé ženy Lucie a moje improvizované ucpávky do uší proti větru, pochopíte, že s tréninkem obtížné komunikace v cizojazyčném prostředí jsme nepolevili ani v soukromí procházky. Například jsme se během výletu zdokonalili v odezírání z gest. Následující "multimediální" dialog je toho důkazem (j=já, MŽL=milá žena Lucie):

j: Otevírám baťoh, s rychlostí a plesknutím otevíraného padáku z něj vystřelí mapa Edinburghu a připlácne se mi na obličej: "Huhly huhly!"
MŽL: Tuší, že jde o nebezpečný návrh prodloužení trasy: "A jak je to daleko?"
j: Snažím se otočit tak, abych viděl na výšku hladiny moře. Ve skutečnosti se totiž snažím navrhnout, že po cestě zpět, až opadne příliv, můžeme zkusit jednu odlivovou cestu na blízký ostrov. Jediným důsledkem mého vyprávění je však to, že spodní proud větru začíná nabírat mapu a bleskurychle s ní mrští neznámo kam.
MŽL: Vidí, jak se rozebíhám, aniž bych odpověděl, nebo aspoň naznačil, kam že to chci jít. V zoufalé snaze dokončit rozhovor se ohýbá v kolenou a bederní oblasti do mezinárodního gesta "z profilu otazník". Tím zachytí prchající mapu. Vše dobře dopadlo, obě strany se shodnou (raději mlčky) na tom, že v nejlepším je třeba přestat a dialog je u konce.

Protože ale naše odhodlání trénovat komunikační (ne)schopnosti, ani vítr, nevydrží věčně, strávili jsme naši procházku i běžnými rozhovory v závětří klidných uliček, golfových hřišť, nebo cest podél řeky. To všechno se nachází v blízké části Edinburghu zvané Cramond. Zvláštností této části je ostrov, který, jak již bylo naznačeno, za odlivu ostrovem být přestává díky cestě, která se vynoří z moře a spojí jej s pevninou. Výlet jsme kvůli přítomnosti měsíce nad našimi hlavami museli trochu protáhnout, aby v jeho konci byl měsíc už na hlavami jiných lidí a my mohli využít odlivu k návštěvě ostrova. Na ostrově se nachází malý lesík a několik zbytků stavení -- jeden bývalý rekreační domek a pak nějaké budovy sloužící za války obranným účelům. Samotná cesta na ostrov je vroubena betonovými "zuby", které údajně sloužily jako zábrana proti proplouvání nepřátelských plavidel. Tato informace je možná zkreslena mojí špatnou angličtinou, jinak si nedokážu vysvětlit, proč by bylo třeba bránit lodím v proplutí po mělčině, kde i při přílivu není víc jak dva metry vody, když druhou stranou od ostrova je vody plno a zábrana žádná. Na vině kromě mojí angličtiny ovšem může být také to, že ne všechny zbytky obranného systému se dochovaly. Informační tabule, které rostou na ostrově, nám sdělovaly i další zajímavé informace. Například tu, že v moři zde je možno spatřit tuleně a delfíny, a že zde žije spousta dalších zvířat, zejména druhů ptáků. Jejich fotografie jsme však bohužel neviděli, protože je nějaký vandal přečmáral černou fixou. Něco takového v Edinburghu docela překvapí, na podobné projevy hlouposti a nevychovanosti je toto město naštěstí docela skoupé. Možná proto, že všechny kazisvěty posbírali a uvěznili na ostrově. Do dalšího odlivu je tam pak jistě honili tuleni a delfíni.

Výlet jsme ukončili promenádou kolem moře. Vítr putoval stále stejným směrem, od východu, což jsme jako pěší turisté docela pociťovali, více znát to ale bylo na turistech se dvěma koly pod sebou. Ti od východu nás míjeli elegantní rychlou jízdou jen občas přerušovanou výkřiky jako: "Z cesty, nebrzdí to!", "Pozor!", "Help!" (dost už překládání), "Blowing in the wind." a jinou hudební klasikou. Ti ze západu pak působili spíše dojmem, že jedou na rotopedu -- sedření a znavení šlapali, aniž se hnuli z místa. To nás však neodradilo od našeho dlouho plánovaného konečného řešení dopravní otázky. Vzhledem k tomu, že v zimě tu skoro nesněží, město je plné cyklostezek, na semaforu mají cyklisté přednostní místa, a při nočním přepadení se o úchyla lépe přeráží kolo než autobus, nedalo se dlouho odolávat koupi bicyklu. Naše ctěná kola brněnská nechť nám tuto nevěru odpustí, ale vzhledem k našim preferencím bylo pro nás jednodušší a levnější si kola tady koupit, než je vézt letadlem. Víc o našem výběru a záludnostech britského provozu z pohledu v sedě na trubce nad dvěma hliníkovými obručemi Vás ale, milý čtenáři, čeká příště. Pokud jste tak ještě neučinili, můžete si čekání zkrátit prohlížením fotografií z dosud popsaných zážitků.

Vyhoďte ho dveřmi, vrátí se vám oknem (dva)

2009-09-01T10:09:00.007+01:00

Milý měsíci srpne, každoročně jsi svědkem toho, jak se během Tvého trvání lidé pomalu loučí s příjemným odpočinkem, s klidem prázdnin, a připravují se na nástup shonu a stresu. Jsi tedy ideální kandidát pro rozloučení našich čtenářů s poklidnými osmi měsíci bez nových příspěvků, a jejich přípravu na stres způsobený čtením nových zážitků. Radši se ani neptám, jestli o tuto poctu stojíš. Kdybych chtěl slyšet odpověď na každou otázku, neoslovoval bych v úvodu tohoto článku z opatrnosti kalendářní měsíc, ale přímo ubohého čtenáře.

Je to ovšem, milý ubohý čtenáři, tak. Zážitky pokračují, a to dokonce ze stejného města, jako naposledy. Opět zkouším, co vydrží Edinburgh. Ptáte-li se, jak k tomu došlo, odpověď nabízím zde: Už při prvním pobytu mě britský život v Edinburghu nadchl, zejména svojí exotikou. Ano, je tu moře, ale na velrybu, krokodýla nebo vepře na plachetnici tu narazíte jen zřídka. Exotický zážitek je pro našince spíš setkání s vlastním živočišným druhem -- usměvaví a ochotní kolemjdoucí, kolem jedoucí či kolem stojící a kolem sedící, kteří nemají oči pro to, aby je klopili, ale proto, aby si všímali, kdo by mohl potřebovat jejich pomoc, aby jimi aspoň povzbudivě mrkli, když už nic jiného, a nebo aby do vás nevrazili při průletu stejným chodníkem. Nesnáším zobecňování, při větách začínajících slovy: "Češi dělají...", "Typický Brit by...", a podobně, se mi ježí houští nad krkem. Ovšem toho rozdílu si nelze nevšimnout. Ačkoli údaje v cestovním pase neurčují kvalitu lidského chování, alespoň jistý statistický význam jim upřít nelze. Možná se mi podaří zdejší příznivé podmínky popsat, ale jelikož můj pohled je zkreslený a snaha upoutat čtenáře (na ústavním lůžku) toto zkreslení ještě prohlubuje, mohu jen doporučit zkoušku na vlastní kůži.

Zdlouhavě jsem tedy vysvětlil část svojí motivace pro návrat oknem po té, co jsem tuto zemi opustil loni před Vánoci dveřmi letadla. Důvodů by se našlo více, zejména pak místo na zdejší proslulé univerzitě. Namísto dalšího vypočítávání ale stačí, abyste si veškeré možné důvody vynásobili dvěma, i za moji milou ženu Lucii, a zjistíte, že motivace byl dostatek. Mimochodem, milá žena Lucie tu také není prvně, a její první kroky vedla také vzdělávací instituce. Vzpomínky na výlet se střední školou byly natolik pozitivní a i po letech silné, že se vrhla do dvou let nepodmíněně v izolované cele mojí společnosti daleko od zbytku rodiny. Dobrá vizitka pro Británii, nemyslíte?

Aby se ale člověk, byť ve dvou, mohl vrátit oknem, musí ho otevřít, nebo aspoň rozbít. V našem případě to proběhlo takto: můj britský kolega a hostitel v rozverné náladě prohlásil, že mu nevadí, když ještě někdy přijedu. Aby zvýraznil, že se jedná o pověstný suchý britský humor k příležitosti právě probíhajícího vánočního večirku, zmínil jako možnost jisté Newtonovo stipendium, které svým držitelům umožňuje strávit dva roky na post-doktorské pozici v Británii. Post-doktorská pozice je cosi jako první krok k řádnému zaměstnání na univerzitě, z jejího názvu pak vyplývá důležitá informace: k jejímu získání je třeba mít doktorský titul, ono pověstné Ph.D. za jménem. Jelikož jsem nic takového v té době nemél dokonce ani vprostřed jména, a jmenované stipendium se tvářilo jako výběrové, bylo na místě se tomu vtipu zasmát. Mentální kapacitu mi však v tu dobu zaměstnalo konzumování vánočního cukroví, které se lákavě válelo po stole, takže jsem vtip nepochopil a ke zděšení mého kolegy začal okamžitě pracovat na podání žádosti. Nešťastníkovi pro jeho neopatrné vtipkování nezbylo než mi pomoci, a tak jsme v lednu odeslali akademikům do Londýna psaní, kterému se dlouhé měsíce smáli. Až se nasmáli a popadli dech, což bylo koncem května, poslali mi stanovisko, ale zapomněli v něm moji žádost zamítnout. To skvěle zapadlo do mého plánu -- dokončil jsem tou dobou další humoristické dílo, které mohlo také pár lidí rozesmát, kdyby se ovšem nedostalo jako bumerang do ruky mého britského kolegy, jež si jako jeden z recenzentů této disertace jistě vydatně poplakal. Slzy pak rozmáčely inkoust s posudkem, a ani na něm nešlo přečíst, že je práce zamítnuta. Tak se stalo, že moje nepochopení jednoho vtipu došlo absurdního konce: jakožto velvyslanec pražské hromadné dopravy za jménem jsem se na útraty Isaaca Newtona, blahé paměti, vydal zpět na místo činu.

Během mojí tvorby humoristických textů jako odvety za vtipy na večírcích se moje zodpovědná milá žena Lucie věnovala úspěšnému dokončení studií, hledání a nalezení práce. V práci se výborně uchytila, všichni si ji oblíbili, práce se jí dařila. Ruka podaná na konci zkušební doby ke gratulaci a nabídce prodloužení pracovního poměru si ovšem nakonec nechápavě zaťukala na nejbližší čelo, když má milá žena Lucie odmítla. Po té, co zameškal příležitost v pubertě, probudil se v ní sebezničující pud a rozhodla se jet se mnou do Británie. Tak jsme za mého neustálého brblání a zapomínání všeho možného postupně vyklidili sklep, pak byt (čímž jsme zase zaplnili sklep), a nakonec i brněnské bojiště, nasedli jsme do všech možných cestovních prostředků vyjma vodních (pokud se za něj nepočítá autobus v hustém dešti) a ocitli se v zemi, kde včera znamená yesterday.

Na letišti nás uvítal vlídný vítr čechrající kadeře i ježkům, a promrzlé slunce zachumlané do peřiny z mraků. Cesta byla poznamenána záchvaty zkušeností, které jsem pravidelně před odjezdem dostával. Tak například kvůli tomu, že mi při posledním letu utrhli z krosny bederní pás jsem nám navlékl kufr i krosnu do pytlů slepených z tuhého igelitu. Jejich podoba udivila i úředníka letecké společnosti, který zavazadla přebíral. Při výstupu z letadla jsme navíc mohli sledovat, že kufr, kterým právě kdosi hodil, je skutečně náš, a při doběhnutí k pásu se zavazadly zase s jistotou zamávat naší krosně, která mizela zpět v tunelu. Když jsme tedy konečně vylezli i se zavazadly před letiště, pochytilo mě opět ono zkušenostni šílenství, vytáhl jsem mapku hromadné dopravy, s úšklebkem minul drahý autobus linky letiště-město pro turisty a nacpal nás do linkového autobusu městské hromadné dopravy. Na tom nápadu by nebylo nic špatného, kdyby se zrovna během toho půl roku, kdy jsem tu nebyl, zásadně neproměnilo schéma dopravy. Provoz přes centrum byl od základu změněn kvůli stavbě tramvajové dráhy, a změny se dotkly i okrajových částí. Zejména té, kde jsme měli hostel. Před hostelem sice doteď lze vidět zastávku, autobus už tam ale pár měsíců nejezdí. Když jsem navíc zkombinoval svoje zkušenosti s brilantním jazykovým projevem sestávajícím převážně ze špatně artikulovaných otázek, křečovitých skřeků místo odpovědí a křivení zpětných zrcátek ochotným řidičům pomocí mojí neobvykle vysoké krosny, vyklubal se z toho několikamílový výlet s 50kg zavazadel.

Naštěstí jsme dorazili tak brzy, že ani po tomto výletu jsme nemuseli předstírat únavu a jít si lehnout. Naopak jsme vyrazili směle využít naše celodenní jízdenky (mimochodem v ceně 3 liber, což je zhruba tolik, kolik stojí celodenní jízdenka v Brně) k cestě do města. Ve městě jsme si koupili pro jistotu další jízdenky, tentokrát na týden a na měsíc, protože po mém posledním bloudění nebylo jasné, který den se vlastně podaří dorazit zpět na hotel. Naštěstí po nákupu zásob jídla na takovou dlouhou cestu zapůsobil zákon schválnosti, neboli Murphyho zákon, jak se mu říká v anglicky mluvícím světě, a jako na potvoru jsme dorazili zpět do hostelu ještě týž večer.

Pokoj v hostelu jsme dostali se skvělým výhledem na moře. Je tu nádherné, přestože je studené a kalné a plavat se v něm tudíž s běžnými pohnutkami nedá, krásně vypadá a voní. Žijí v něm údajně i delfíni a tuleni, ale ty se nám zatím spatřit nepodařilo. Přesto je pohled na tu spoustu vody neodolatelný. A takto romanticky a zasněně se s Vámi, milý čtenáři, raději protentokrát rozloučím.

Hovory H

2008-12-22T19:51:00.000Z

Tak vítejte v cíli, milí čtenáři. Jestli nepřijde nějaká nečekaná událost, jako zrušení letu nebo to, že si spletu autobus, právě se díváte na poslední díl mého deníčku. V případě, že si spletu autobus, můžete se ovšem těšit na další zajímavé díly z cest po Skotsku.

Myslím, že na rozkoukání těch pár potrefených, předtím poslaných poznámek postačuje. Pokračovat pseudovtipnými průpovídkami pramálo pozoruhodnými, pouze počínajícími pokaždé písmenem p, pramálo připomíná plnohodnotnou potravu proočičtenáře. Přecijen (nebojte, dál už p nebude) mám (no vidíte!) ale ještě malinko schováno, co bych vám chtěl říct. Nemůžu se zbavit dojmu, že jestli tenhle deníček někdo vydržel číst až sem, a přitom je jinak duševně zdráv, musí být nadšený cestovatel neko příznivec Skotska. Jako jiná motivace přichází v úvahu snad již jen literární masochismus, s tím ovšem nic nenadělám, psát tak dobře, abych odradil člověka posedlého špatnou literaturou, neumím. Vás ostatní bych ale chtěl přesvědčit o tom, že Skotsko stojí za vidění, a že se asi hodně liší od obrázku, který můžete nabýt z tohoto deníčku. Pohled každého člověka je jiný. Tento poslední argument se pokusím doložit téměř vědecky, aby mu neodolal nikdo a všichni jste se přijeli podívat na vlastní oči.

Proč je pohled každého člověka jiný? Nehodlám se tu pouštět do filosofování o tom, jak srovnat dva smyslové vjemy, když všechny informace z vnějšku nakonec musí projít přes naše vlastní smysly. Budu předpokládat nejhorší: že by smysly všech lidí vnímaly totožně, a i za tohoto předpokladu dokážu, že jaždý pohled je jiný. Měl bych možná říci spíš dojem, protože o zrak v tomto případě až tak nejde. Jde o jazyk. Tady ve Skotsku se mluví aspoň třemi jazyky, ale v běžných situacích ve městě vystačíte s angličtinou. Ovšem není angličtina jako angličtina, lidé různě vyslovují, nedoslýchají, nerozumí, a k tomu mají různé dávky trpělivosti s cizojazyčnými jelity, mezi ktará patřím. Na sérii následujících rozhovorů, které jsem zažil a pokusil jsem se vám je přeložit do češtiny, si můžete udělat obrázek o tom, jak by se popis Skotska mohl lišit od člověka, jehož pohled by nebyl zamlžen takovou jazykovou bariérou, nebo snad rovnou takovým jazykovým Taxisovým příkopem, jako je můj.

Situace první, jeden z prvních rozhovorů s paní domácí:
Já: "Dobrý den. Já jsem Václav."
Paní Domácí: "Dobrý. Cože?"
J: "Václav."
PD: "Jak jste to říkal?"
J: "Promiňtenerozuměljsem. Zkustetoříctpomaleji." (Sláva naučeným frázím!)
PD: "Jo Vy musíte být ten Vaklaf, že?"
J: "Dobrý den. Já jsem Václav."
PD: "Těší mě. Všechno je v pořádku?"
J: úsměv (Nejistý úsměv je většinou bezpečná taktika. Zde vidíte, že ne vždy.)
PD: "Keith, můj syn, Vám všechno ukázal?"
J: "Á, ano, Keith. To je Váš syn, že?"
PD: "Ano. Ukázal Vám co a jak?"
J: "Já jsem ho viděl. On mi bude říkat všechno, co dům dá."
PD: zděšený pohled

Dlužno dodat, že mohu být vděčný skutečnosti, že paní domácí teď špatně slyší, takže většinu potenciálních trapasů prostě přeslechne. Ve skutečnosti nevím přesně, jakou má s nimi potíž. Tuším, že to nějak souvisí s cestou letadlem, asi jí na delší dobu zalehly. Ona se mi sice svěřila, co přesně se jí stalo, ale moji skřítci tlumočníčci s tím udělali své. Následující dialog je rovněž ukázkou konverzační sebeobrany: napadl Vás někdo tím, že mu není rozumět a po vás se čeká smysluplná konverzace? Vraťte mu útok jeho zbraní!

J: "Dobré ráno. Jakděláte?"
PD: "Dobré. Dneska to ujde. Dokonce ani venku neprší."
J: "Ano, pěkné je jestliže." (Zde je potřeba vysvětlit, že moje výslovnost anglického "počasí" je spíše podobná anglickému "jestliže".)
PD: "Prosím?"
J: "Slunce ano, voda ne, vítr trochu!"
PD: "Omlouvám se, špatně slyším. Moje uši ##### letadlo #####. Lékař ##### olej." (Úseky označené ##### představují část věty, které jsem nerozuměl.)
J: "Ó to je skvělé, já doufám, že zase někdy něco uslyšíte. Uvidíte. Uslyšíte."
PD: "Nevím, nelepší se to. ##### olej ##### týdny."
J: "Takže doktor, eh-hm" (předstírané zakašlání vprostřed slova, které mělo být reakcí na nerozpoznanou část protivníkovy věty -- ať si sám doplní, co řekl, ne?) "hmhm, uši? A Vy chrchly-chrch olej?"
PD: "Že Vy jste se stihl nachladit? Tady prý mrzlo. Tam Vám bylo teplo, v té Africe..." (konverzace se stočila jinam, máme vyhráno)

Po čase jsme si ovšem s paní domácí na sebe zvykli, ona na to, že já nerozumím, já na to, že ona hůř slyší. Mluvíme spolu pomalu a o méně důležitých věcech, důležité věci domlouváme písemně. Ovšem s lidmi se potkávám i během dne. Moje jazyková bariéra mi dokonce v některých případech pomáhá: pokaždé, když mě někdo očekává, tak mě podle ní pozná: "To je ten cizinec!". Avšak není překvapením, že takových lidí je menšina. A někteří dokonce vypadají, jako bych je překvapil, i když se s mým jazykovým projevem setkají opakovaně. Příkladem budiž rozhovor s nedalekého pekařství, který se opakoval nejméně čtyřikrát. Tamější paní prodavačky celou situaci zpestřovaly tím, že si při práci zpívaly u rádia, samy sobě přitom skákaly do řeči.

J: "Dobré dopo-" (pohled na hodinky) "dopodpoledne."
Paní prodavačka: "Brej. Co to bude?"
J: "Můžu?"
PP: "Dyť řikám, co to bude?"
J: "Prosil bych čtyři čokoládové sušenky, děkujipěkně."
PP: "Lav mý, tendrrr" "Sušenky ste řikál?"
J: "Ano prosím, tyhle čokoláda čtyři." (Kontrolu nad prsty už ovšem mozek nezvládl a na prstech se objevilo tři.)
PP: (zmatený pohled na prsty) "A chcete ty světlý nebo ty tmavý?" "Symplý dz best, ná ná náá ná"
J: "Čokoláda prosím, tmavé čtyři." (Trocha úsilí a počet prstů se spravil.)
PP: "Takže tmavý? Ale to jsou čokoládový, nevadí? A čtyři teda?"
J: "Ano prosím."
PP: "Jaksi račte. Tak to bude" "Ól óóóuvr nekst, ná náá ná"
J: (Zmateně se dívám na nataženou dlaň a netuším, kolik mám zaplatit.) "Kolik to bude?"
PP: "Kačka pětapade."
J: (Horní odhad je, že víc jak dvě libry by to být neměly. Zkouším tedy zaplatit dvě libry a čekám, zda mi vrátí) "Tady peníze dávám."
PP: (Vrací mi hromadu měděných koleček, která se ani nepokoušim spočítat.) "Dvacoš, dvacoš, pěťák a máme dvě.
Díkec."

Rozhovory s prodavači potravin jsou většinou ty nejčastější, pokud má člověk důvod vyhýbat se konverzaci, protože těm se prostě vyhnout nedá. Trochu jiná situace, než výše popsaná, se opakovala v místní velkoprodejně. Prodavači zde nezpívají, ba naopak, jejich chování je řízeno složitým protokolem povinných dotazů a upozornění.

J: "Dobrý den."
PP: "Dobrý den. Věrnostní kartičku máte?"
J: (Zachytiv klíčové slovo karta, vytahuji platební.) "Tady karta."
PP: "Ne, to je platební. Věrnostní máte?"
J: "Co prosím?"
PP: "'Nektarovou kartu', máte?"
J: "Co je to Nektakarta?"
PP: "Já myslím, že ji asi nemáte, to nevadí, nechme to být, nic se neděje."
(S hromadícím se zbožím na druhé straně pokladny:)
PP: "Chcete sáček?"
J: "Kam zpátky?"
PP: "Ne zpátky, sáček jestli chcete."
J: "Aha, sáček. Ne, děkuji, mám sáček na sobě." (Sundávám baťoh a začínám spěšně balit věci.)
PP: "A máte nějaký znovu použitý?" (V obchodě se udílely speciální body za to, když někdo ukázal, že má starý sáček, nebo aspoň nechtěl nový. Pro mě bez věrnostní karty to sice nemělo cenu, ale prodavač se zeptat musel, protože na účtu se mi pak muselo objevit lákavé hlášení, že kdybych měl věrnostní kartu, mohl jsem mít 17 bodů navíc.)
J: "Co prosím?"
PP: "Nic, nic, zapomeňte na to."
PP: "Tak to bude 5 liber 47 prosím."
J: "Mohu já?" (Podávám znovu svoji platební kartu.)
PP: "Tady prosím:" (Prodavač mi podává účet s propiskou k podepsání.)
J: "Děkuji. Spánembohem." (Propisku nechávám, odcházím s účtem.)
PP: "Ne, vraťte se, potřebuji Váš podpis." (Dobrá volba nechat důležité slovo na kraji věty, aby nesplynulo se zbytkem.)
J: "Aha, podpis." (Tentokrát mě chytili. :))

Poslední výlet za rozhovorem bude zase do domácího prostředí. Náš dům je vybaven, jak už jsem psal dříve, detektory kouře a požárním hlásičem. Paní domácí si je vědoma, že je potřeba docílit správné rovnováhy mezi hromadou popela na místě domu, a každodenním výjezdům hasičů ke spáleným topinkám. Postup pro obsluhu hlásiče v případě nahlášení požáru je tedy vyvěšen v pokojích, kuchyni, u hlásiče samotného, a ještě sama trvá na osobním přezkoušení. Není to tak úplně od věci.

PD: "Už jsem s Vámi zkoušela alarm?"
J: "Já to nebyl!"
PD: "Ukazovala jsem Vám, jak se to ovládá?"
J: "Četl jsem. Moc pěkně napsané, umím."
PD: "Tak co uděláte, když to začne houkat?"
J: "Vezmu si klíče a projdu dveřmi až k rozhlášenému požáru. Přečtu, kde hoří, a zjistím, že nehoří. Pokud hoří, tak nechám hlásit. Pokud nehoří, oběsím klíč vedle krabice a otočím a zmáčknu, než zavře klapačku."
PD: "Musíme to zkusit spolu. Raději hned. Pojďte, já to zapnu a Vy to vypnete."
J: (Rozklepanější než u státnic hledám nejbliží návod a koktám:) "...do polohy Zapnuto, pak tlačítkem 'Vypnout sirénu'..." (V tu chvíli začne houkat siréna.) "Už jste to spustila?"
PD: "Cože?"
J: "Já Vás neslyším, je to tu zarámusováno."
PD: "Proboha tak už to vypněte, nebo Ti hasiči fakt dojedou!"
J: "Jasně, už se vypínám! Oběsíme hranatý klíč..." (Marně cpu do alarmu vlastní klíče, než mi paní domácí vrazí do ruky ten, co visí vedle alarmu.)
J: "Naprostojedinečný, mocvámděkuju!" (Tak to dopadá, když se někdo bezhlavě učí fráze ze života, ale zapomíná kontext.)
J: "... 'Vypnout sirénu'". (Siréna vřeští dál.)
PD: "Sakra co s tím zas je? Ono to občas zlobí, zkuste to ještě jednou."
(Asi dvě minuty se střídáme v mačkání tlačítek a točení klíčem. Poté se přístroj odporoučí skoro úplně, ale nakonec se rozsvítí zelené světýlko, a vypadá to, že se nechal ukecat, že nehoří.)
PD: "Uff. Tak vidíte, člověk musí mít trpělivost. Chtěla jsem, abyste to viděl, abyste se pak nelekl."
J: "Oni asi továrna říkat: 'Lepší paranoia než hořák.'"
PD: "Co pořád máte s těma duševníma poruchama?"

No co bych měl, občas problémy, ale většinou docela legraci :).

Mějte se pěkně, zase někdy nashledanou.