Pro srandu králíkům s GPSkou

Přestalo nás bavit všechny zážitky jenom malovat, tak jsme si koupili nový fotoaparát. Je tak dokonalý, až nás uvádí do rozpaků. Teda hlavně mě. S pamětí se mu nemůžu rovnat, barvy rozezná taky líp, a záběr má širší než já rozhled. Nejhorší vlastnost, vestavěnou satelitní navigaci, jsem u něj ale objevil, až když jsem ho vzal na výlet za zvířátky.

Říkal jsem si, že mu ukážu zdejší krajinu a trochu ho povozím. Viděli jsme krásně ojinovkovatělou trávu a mosty, kupříkladu.

Ani výhled na mořskou hladinu nebyl k zahození. Bylo na něm však něco znepokojujícího. Ty mosty byly najednou dál, a Slunce níž, než poprvé.

Náladě nepomohlo ani když jsem se na stejné místo vrátil po hodině usilovné jízdy. Fotoaparát mi to ochotně s pomocí satelitní navigace potvrdil, a poznal, že jsme se moc nepohnuli. Jenomže neměl mapu, a tak jsem musel hledat cestu dál. Nemusím dodávat, že jsem při své výše zmíněné paměti nevzal s sebou svačinu. Nebýt toho, že jsme se vraceli na jih, což ne na mapě z kopce, asi bychom ani domů nedojeli. Jenom je problém, že jih se mi po tmě špatně hledá.

Potupu pak doma ještě dokonalo prohlížení fotek na mapě. Vypadalo to jako graf transformace konečného monoidu, a nebo laso: ocásek, a pak se to motalo dokola. Nu což, aspoň jsem ten přístroj ještě nestihl pokazit.

Zoologické názvosloví

Tak jsme zase ve vlasti. Doma ve Skotsku se teď asi hroutí stropy na vloupavší se zloděje, kteří přitom kloužou na louži s přítokem z rozbitého kohoutku v koupelně. Ale zatím jediná věc, o které vím, je, že jsem nechal ve Skotsku českou SIMku. Ach, romantika z doby předmobilní, jenom bez svátečních blahopřání a internetového bankovnictví :).

Fosilní kytičku posílám jako připomenutí krásného Skotska, "roste" na jedné pláži u Kirkcaldy. Jestli se nemýlím, tak v době, kdy vznikla, bylo Skotsko rovníková oblast. Technologie zateplení oken se evidentně od té doby ve většině skotských domů nezměnila. Na další fotce jsou obyvatelé stejných pláží a přilehlých vod. Ve Skotsku jsme jim říkali tuleni, ale počítám že z českého odstupu by to měli být spíš tamleni.

Tak ať máte, milí čtenáři, pěkné svátky, a úspěšný nový rok. Děláte novoroční předsevzetí? Já mám jedno, že dám do pořádku nesmyslně a náhodně rozmístěné štítky na tomhle blogu. Jenom nevím, kterého nového roku se to předsevzetí bude týkat, protože jak mě dnes varoval Dilbert, 2012 bude mít pro mě méně volného času než měl 2011 :). Těším se ale, že vás budu i v něm otravovat novými hovadinami.

Ušomic není na hlavu. Na hlavu je helma!

Co člověk neobětuje, aby si prožil další kousek Ušomicu. Třeba strop…

Ještě originál:

Brzdím pokrok

…a nejen to, jsem pozadu s blogem. Ještěže Ušomic nezaspí.

© milá žena Lucie, 2011

Brzdy mi na kole převzaly roli zvonku. Slyšet jsem byl pořádně, ale k dobrému zabrždění patřilo pořádně se nerozjet. Moje drahé brzdy se se mnou tahaly o páčky, a seřídit je byla po každém sundání kola zábava na celý večer.

Tak dlouho jsem mlsně okukoval "Véčka" na vozidle milé ženy Lucie, až jsem se na Wikipedii dočetl, že na navárkách na moje staré brzdy, budou držet i "Véčka". Mým starým brzdám se začal krátit čas, zejména proto, že jsem netušil, že dalším důležitým faktorem je vzdálenost navárek od ráfku, která na mojí přední vidlici je poněkud za limitem "Véček".

Vypravil jsem se za fyzikálním pokrokem v aplikaci třecí síly do svého oblíbeného cyklo-charita-bazaru (ze sběrného dvora mě vyhodili) pro použité součástky. Vypadaly skvěle, navíc libru za pár, to byl pane obchod. Chtěl jsem k nim ale rozebratelné špalíky, abych s každým ojetým špalíkem nemusel vyhazovat i kousek kovu, za který držel v brzdě. Pro ty už jsem musel do oblíbeného cykloobchodu v sousedství, stály desetkrát víc, než brzdy samotné, a v součtu za oba páry skoro třetinu celkové ceny kola :).

Než jsem se pronadával nedělí s různými nástroji v ruce, zjistil jsem, že brzdy z cyklo-charita-bazaru jsou ve skvělém stavu, až na jeden zatracený zakorodovaný stavěcí šroubek s inbusovou hlavou o průměru tlusté blechy. Po letech úspěšného oxidování se šroubkem nešlo otáčet, a metoda hrubé síly vyústila ve třech zničených šroubcích (ze 4, jeden na každém raménku, u dvou párů brzd), a jednom zničeném klíči (z celkového počtu jednoho, který jsem v té pidivelikosti šťastnou náhodou doma měl). Kvůli tomu prťavému kousku kovu, se stalo nemožné jeden pár brzd nastavit, a tudíž používat. Takže jsem se k pobavení pana prodavače objevil v cykloprodejně znova. Finanční debakl jsem završil koupí nových brzd. Navíc jsem pro ně musel do jiné prodejny (ale bez nových brzd jsem tam byl rychle), a i když jsem si řekl o přední, dostal jsem zadní (pořád ale nevím, jaký je v tom rozdíl). Ovšem od té doby si vychutnávám každou červenou.

A navíc mám i Vánoční nadílku pro cyklo-charitu-bazar, jenom jim ji asi předám až na jaře, až budu mít jistotu, že nové brzdy mi po Novém roce neupadnou.

Jenom teď nevím, jestli tu to kolo před cestou do krajiny dodržovaných pravidel budu schopen nechat. Přecijen, s novými brzdami, to by byl v Německu start!

Strašidelná Británie

Ačkoli mi zimní čas dal hodinu náskok, pořád mám s blogem veliké zpoždění. Beru své mlčení jako službu společnosti, nicméně tu a tam to nevydržím a musím něco vyžbleptnout. Snad mi to, shovívaví čtenáři, opět odpustíte.

Dnes se opět budu navážet do Británie, ačkoli je to velmi příjemná země, a třetí rok v Edinburghu si užívám až vychutnávám. Tentokrát svoji nevyváženost budu schovávat za péči, aby se mi od příštího jara nestýskalo.

Míval jsem vždycky pocit, že Británie, ať už v obrazech národních stereotypů, ve filmech, nebo ve skutečnosti, je zemí kde se "selský rozum", poněkud vhodněji v angličtině označovaný jako "common sense", s úspěchem používá místo bezduchého dodržování pravidel. Ačkoli jsem názoru, že selský rozum je vágní pojem, a že dobře sestavená pravidla je radost dodržovat, Británie se zdála jít jinou cestou, a vypadala, že už jí to pár století vyhovuje.

Asi nejlépe tento relaxovaný přístup k pravidlům obyvatelé Británie demonstrují na silnici. Kdybych tu dal průchod svojí zoufalosti z celobritské dopravní pitomosti, nikdy bych ten příspěvek nedopsal, a skončil v blázinci. To radši ještě chvíli zavřu oči nad těmi davy chodců co chodí se sluchátky na červenou, cyklistů, co chodce do silnic shání z chodníků jako ovčák ovce z pastvy, a vynervovaných řidičů, co vjíždí do cyklistů v protisměru, parkují ve vyhrazených pruzích a na zákazech stání. Snad mě spořádané Německo uklidní. Nicméně heslo: "Pravidla jsou pro pitomce, a my jsme všichni pronikavě inteligentní," se jeví evidentně britské.

Když jsem nedávno viděl ve svém oblíbeném sběrném dvoře v kontejneru skoro nové kolo, s netknutými brzdami, zaradoval jsem se, že si vylepším bicykl. Nemile mě proto překvapilo, když mi tentokrát zaměstnanec střediska oznámil, že podle pravidel nesmím vynést ani šroubeček. Dodal, že mu to pravidlo připadá na hlavu, ale že všude jsou kamery. To mi náladu nezvedlo, stejně jako mlčení, kterého se mi dostalo v odpověď na e-mail směrovaný na správu edinburského odpadu.

Mezi zábavné patří historka, kterak jsme s milou ženou Lucií přesvědčovali naši realitku, že jsme vlastníci bytu, který hodláme prodat. Nepomohlo, že si nás ještě jejich právnička pamatovala, protože jsme s ní letos na jaře tentýž byt koupili, nezachránil nás ani dopis od radnice, který nás uváděl jako obyvatele a majitele daného bytu. Podle pravidel jsme se museli prokázat účtem od plynu, elektrárny, nebo bankovním výpisem. Plyn nemáme, a výpisy za ostatní služby odebíráme zásadně přes internet. Tak jsme poslali e-mailem elektronické kopie výpisů, a paní z realitky si nás vesele odškrtla. Měl jsem chuť obětovat dvě minuty času a změnit zasílaný dokument tak, aby ukazoval, že vlastníme vedle stojící královský palác.

Ovšem nejsou to jenom přistěhovalci extrémních názorů, kdo se potýká s nečekaným obratem v britském přístupu k pravidlům: když 92letá stařenka v Essexu vyrazila koupit synovi whisky, prodavačka jí alkohol prodat odmítla s tím, že nakupující dáma nebyla schopná prokázat svoji plnoletost. Kromě očividnosti toho, že stařence 18 už dávno bylo (ve skutečnosti před vypuknutím 2. světové války), nepomohlo ani předložení karty na důchodcovskou slevu na autobus a jiných dokumentů. Ze zřejmých důvodů stařenka nevlastnila ani řidičský průkaz, ani cestovní pas, což byly jediné průkazy, které prodávající mohla podle pravidel přijmout. Nevím, jestli mě uklidňuje, že u nás by se to stát nemohlo, protože lidé mají povinnost mít i občanský průkaz, který v Británii neexistuje. Vedení obchodu se postavilo za svoje zaměstnance planým omluvným přívěškem za "inconvenience caused" (způsobené nepříjemnosti), který je snad nejtypičtějším razítkem "Made in UK", a podle Douglase Adamse taky poslední zprávou Stvořitele lidstvu. "Ačkoli je nám líto způsobených nepříjemností, naši zaměstnanci jsou povinni žádat každého zákazníka, který chce koupit alkohol, o průkaz totožnosti." Děkujeme, toho jsme si doposud nevšimli.

Tak se mi zdá, milá Británie, že Halloween už skončil, ale Ty jsi pořád nějaká strašidelná.

A helpful Snowman

Two days ago I saw a nice comprehensive webpage about snowmen.
One day ago I saw a garbled message going out of my Gmail.
Today the snowman ☃ helped me.

Gmail apparently tries to find out, which character set matches best every e-mail you send through its web interface. Unfortunately, it has recently been reluctant to choose UTF-8, or at least some appropriate old one for my Czech e-mails, making it impossible to inform my friends and family that: "Příliš žluťoučký kůň úpěl ďábelské ódy." There is also no switch to override Gmail's guesses, as far as I know.

Luckily, none of the old character sets was snowy enough to include snowmen, whereas UTF-8 welcomes these winter creatures. So they not only make your e-mail brighter, but also readable.

☃

Changelog

Abych posílil přispívací arytmii, posílám hned druhý příspěvek po dvou měsících mlčení.

Changelog, pro čtenáře nezvyklé na programátorský slovník, je textový soubor popisující postupné změny provedené na zdrojovém kódu programu. Aplikován na zdejší počasí, mohl by vypadat následovně:

…
30-Září-2011: Odstraněny poslední mraky, teplota zvýšena o další dva stupně, vítr smazán.
01-Říjen-2011: Vlhkost nastavena na 100%, import mraků ze sousedních oblastí severního Atlantiku.
02-Říjen-2011: Přidán déšť a vítr. Sníh stále chybí.

To je foto z dnešního výletu, který probíhal zdárně zejména díky čokoládovému dortu na konci.

Proč ale zrovna changelog jako titulek? Inu, změnil jsem povolání, a místo řeckých písmen od srpna zápasím s identifikátory, ukazately a destruktory. Jinými slovy, programuji, a velmi si to užívám. Ujala se mě edinburská Toshiba Medical Visualisation Systems, a rozmazluje mě vším možným. Je zvykem v programátorských kruzích začít jídlem zdarma. V TMVS máme chutné ovoce :). Taky se tu třídí, a to dokonce i kompostovatelný odpad. Plovoucí pracovní doba, párové programování, medicínská úroveň kontroly kvality kódu, pokročilé renderovací techniky, školení o radiografii a japonské kultuře, sprcha na pracovišti, a skvělá šéfová s českým dědečkem. To jsou jen další z výhod. Jo a nemůžu pracovat z domova, což znamená, že mám celé víkendy :). Jediná moucha je práce v informačním chaosu Windows 7 a souvisejících hororových programech.

Život ale není jednoduchý. Už přes deset let mám známost, i milá žena Lucie mi ji toleruje. Talent na hledání. Jmenuje se Google. Za těch deset let od prvního nesmyslu, který pro mě našel, se mi nastěhoval do hlavy nejen jako výchozí vyhledávací služba, ale taky jako vysněný zaměstnavatel. Letos v lednu jsem při úvahách o pracovní budoucnosti nasypal křečovitý životopis do jeho on-line sběrného střediska. Nikdy mi neodpověděli. Po půl roce, v červenci, jsem měl tu čest navštívit své kamarády, toho času interny v Google Zürich. Skluzavka v jídelně, medvídek Pú v knihovně, byl jsem dojat. Melancholie večerního Zürichu cestou domů, z vysněného místa zpět do reality.

Další den e-mail se spamovým titulkem: "Hello from Google". Přišel mi na adresu, kterou jsem určitě nikdy do žádného životopisu nepsal. Náhoda. Tep na úrovni horské etapy Tour de France. Pár telefonátů a výlet do londýnské pobočky. Přes měsíc ticha, mezitím nástup do nové práce.

Najednou šok. Po měsíci v nové práci oznamuji, že bych rád na jaře končil. Divím se tomu stejně jako moje šéfová. Google, Mnichov. Pryč z Británie plné selského (ne)rozumu, do precizního Německa. Obědy zdarma. I se zákuskem! Práce na programech pro miliony. Už žádná Windows. Místnosti s pilami i kytarami, čokoládami i knihami.

Chudák milá žena Lucie. Myslím, že jsem pro ni jako veliké vajíčko Kinder Surprise. Jenom bez té čokolády okolo. Prostě přijdu domů, a vybalím na ni plastový bagr. Nebo postavičku kouzelníka. Nebo Google. V němčině. Po všech debatách o tom, který jazyk z evropské nabídky má ráda nejmíň. Hádejte, welche Sprache? No a už je ve třetí lekci. Ano ano, děti, je zase čas vyrazit.

Mimochodem, to úžasné kolo tu asi budu muset nechat. Má britského ducha (ale taiwanské duše), bude mu tu líp. Nebýt pohovorů, bývalo by se podívalo na Orkneje, tak si to bude muset splnit beze mě.

Pravidelným čtenářům asi neušlo, že jsme si tu nedávno koupili byt, s tím, že pár let pobydeme. Tak už zase je na prodej. Aspoň nás to donutilo ho trochu vyspravit.

Tak dobrou noc, a až budete mít nějaký praštěný nápad, neváhejte ho zrealizovat. To vám radí Třeštipošukovi ze Zatímskotska.